Ahaswebovy noviny

Projev prvního tajemníka ÚV KSSS N.S. Chruščov na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu (25.února 1956)

Soudružky a soudruzi! Ve zprávě o činnosti ústředního výboru strany XX. sjezdu, v řadě diskusních příspěvků sjezdových delegátů a také i dříve ba plenárních zasedáních ÚV KSSS se nemálo mluvilo o kultu osobnosti a jeho škodlivých důsledcích.

Ústřední výbor strany se po Stalinově smrti začal přísně a důsledně orientovat na objasňování nepřípustnosti glorifikace jedné osobnosti a její připodobňování jakémusi nadčlověku s nadpřirozenými vlastnostmi boha, neboť něco takového je duchu marxismu-leninismu cizí. Tento člověk pak jakoby všechno ví, všechno vidí, za všechny myslí a všechno může dělat; ve svém jednání je neomylný.

Taková představa o člověku, konkrétně řečeno o Stalinovi, se u nás pěstovala mnoho let.

Úkolem tohoto projevu není podat všestranné hodnocení Stalinova života a činnosti. O Stalinových zásluhách bylo ještě za jeho života napsáno dostatečně mnoho knih, brožur a studií. Stalinova úloha v přípravě a uskutečnění socialistické revoluce v občanské válce, v boji za vybudování socialismu v naší zemi je všeobecně známá. To všechno dobře víte. Nyní jde o otázku nesmírně důležitou pro přítomnost i budoucnost strany, o to, jak se postupně vytvářel kult Stalinovy osobnosti, který se v určité etapě stal zdrojem celé řady dalekosáhlých a velmi těžkých deformací stranických zásad, stranické demokracie a revoluční zákonnosti.

V souvislosti s tím, že si ještě všichni dovedou představit, k čemu v praxi kult osobnosti vedl, jaké obrovské škody byly napáchány porušením zásady kolektivního vedení ve straně a soustředěním nesmírné, neomezené moci v rukou jedné osoby, považuje ústřední výbor za nutné předložit XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu materiály k této otázce.

Především mi dovolte, abych vám připomenul, jak přísně odsuzovali klasikové marxismu-leninismu každý projev kultu osobnosti. Marx v dopise německému politikovi Wilhelmu Blosovi prohlásil: „…z odporu vůči jakémukoliv kultu osobnosti jsem za časů internacionály nikdy nedopustil, aby všechny ty chvalozpěvy na mé zásluhy, kterými mě otravovali z různých zemí, pronikly na veřejnost, a nikdy jsem na ně také neodpovídal, leda sem tam výtkami. Když jsem s Engelsem vstupovali poprvé do tajného komunistického spolku, stalo se tak jen pod podmínkou, že ze stanov bude odstraněno všechno, co podporuje pověrečné uctívání autorit. (Lassale později působil právě v opačném směru)“.

Engels o něco později napsal: „Marx i já jsme vždy byli proti všem veřejným demonstracím ve vztahu k jednotlivým osobám, s výjimkou pouze těch případů, kdy to mělo nějaký podstatný cíl; a nejvíce ze všeho jsme byli proti takovým demonstracím, které by se za našeho života týkali nás osobně.“

Veliká skromnost génia revoluce Vladimíra Iljiče Lenina je známá. Lenin vždy zdůrazňoval úlohu strany jako živého, činorodého organismu, úlohu ústředního výboru. Marxismus nepopírá úlohu vůdců dělnické třídy ve vedení revolučního osvobozeneckého hnutí. Lenin, který přikládal velký význam úloze vůdců a organizátorů mas, zároveň nemilosrdně tepal všechny projevy kultu osobnosti a vedl nesmiřitelný boj proti eserským názorům o „hrdinovi“ a „davu“, proti snahám stavět „hrdinu“ proti masám, proti lidu, jež jsou marxismu-leninismu cizí.

Lenin učil, že síla strany spočívá v nerozborném spojení s masami, v tom, že za stranou jde lid – dělníci, rolníci, inteligence. Řekl: „Jen ten zvítězí a udrží moc, kdo věří v lid, kdo se ponoří do zřídla živé tvůrčí síly lidu.“ Lenin s hrdostí mluvil o bolševické komunistické straně jako vůdci a učiteli lidu a vyzýval, aby se před soudem vlastní strany projednávaly všechny závažné otázky, neboť, jak prohlásil, „jí věříme, ona je pro nás moudrostí, ctí a svědomím naší epochy.“

Lenin rozhodně čelil všem pokusům snížit nebo oslabit vedoucí úlohu strany v systému sovětského státu. Vypracoval bolševické zásady stranického vedení a normy stranického života a zdůraznil přitom, že nejvyšší zásadou stranického vedení je jeho kolektivnost. Již v letech před revolucí prohlašoval, že ústřední výbor je kolektivem vedoucích pracovníků, strážcem a interpretem zásad strany, neboť „zásady strany od sjezdu do sjezdu střeží a vykládá ústřední výbor.“

Když zdůrazňoval úlohu ústředního výboru strany a jeho autoritu, Vladimír Iljič uvedl: „Z našeho ÚV se vytvořila přísně centralizovaná skupina, která má velkou autoritu.“

Za Leninova života byl ústřední výbor strany skutečným výrazem kolektivního vedení strany i země. Lenin jako bojový marxistický revolucionář, vždy nesmiřitelný v zásadních otázkách, nikdy násilně nevnucoval své názory těm, s nimiž spolupracoval. Přesvědčoval a trpělivě vysvětloval své názory ostatním. Lenin vždy přísně dbal, aby se uplatňovaly normy stranického života, aby se dodržovaly stanovy strany, včas se svolávaly sjezdy i plenární zasedání jejího ústředního výboru.

Kromě všeho toho velkého, co V.I. Lenin vykonal pro vítězství dělnické třídy a pracujícího rolnictva, pro vítězství naší strany a naplnění idejí vědeckého komunismu, projevila se jeho prozíravost i v tom, že u Stalina včas vystihl právě ty záporné vlastnosti, které později vedly k těžkým důsledkům. V.I. Lenin, pln starosti o osud strany a sovětského státu, podal naprosto správnou Stalinovu charakteristiku a poukázal přitom na to, že je třeba posoudit otázku Stalinova přemístění z funkce generálního tajemníka v souvislosti s tím, že Stalin je příliš hrubý, málo pozorný k soudruhům, náladová a zneužívá moci.

V prosinci 1922 ve svém dopise nejbližšímu sjezdu strany Vladimír Iljič napsal: „Tím, že se soudruh Stalin stal generálním tajemníkem, soustředil ve svých rukou nesmírnou moc, a já si nejsem jist, dokáže-li vždy dost obezřetně tuto moc uplatňovat.“

Tento dopis, tento nanejvýš významný politický dokument známý v dějinách strany jako Leninova závěť, byl rozdán delegátům XX. sjezdu strany. Četli jste ho a budete ho ještě pročítat mnohokrát. Zahloubejte se do Leninových prostých slov, v nichž je vyjádřena jeho starost o stranu, o lid, o stát, o další směr politiky strany.

Vladimír Iljič uvedl: „Stalin je příliš hrubý a tento nedostatek, který se jakžtakž dá trpět ve styku mezi námi komunisty, nelze trpět u generálního tajemníka. Proto soudruhům navrhuji, aby uvážili, jak Stalina z této funkce přemístit, a jmenovali na ni jiného člověka, který by se ve všech ostatních směrech lišil od Stalina jen jednou předností, že by totiž byl snášenlivější, loajálnější, zdvořilejší a pozornější k soudruhům, méně náladový atd.“

Tento Leninův dokument byl přečten jednotlivým delegacím XIII. sjezdu strany, které posuzovaly otázku přemístění Stalina z funkce generálního tajemníka. Delegace se vyslovily, aby Stalin byl v této funkci ponechán, za předpokladu, že si vezme kritické připomínky Vladimíra Iljiče k srdci a dokáže napravit své nedostatky, které vyvolávaly u Lenina vážné obavy.

Soudruzi! Je třeba informovat sjezd strany o dvou nových dokumentech, které doplňují Stalinovu charakteristiku, jíž Lenin podal ve své „závěti“. Těmito dokumenty jsou dopis Naděždy Konstantinovny Krupské zaslaný Kameněvovi, tehdy předsedajícímu v politickém byru, a osobní dopis Vladimíra Iljiče Lenina Stalinovi.

„Lve Borisoviči,
včera se na mě velmi hrubě osopil Stalin pro stručný dopis, který mi se souhlasem lékařů nadiktoval Vlad. Iljič. Nejsem ve straně první den. Za celých třicet let jsem se neslyšela od žádného soudruha jediného hrubého slova, a zájmy strany a Iljiče mi leží na srdci přinejmenším tak jako Stalinovi. Nyní potřebuji maximum sebeovládání. O čem lze a nelze s Iljičem hovořit, to vím lépe než všichni doktoři dohromady, protože vím, co ho rozruší a co ne, a to rozhodně lépe než Stalin. Obracím se k Vám a ke Grigoriji jako k nejbližším soudruhům V.I. a prosím Vás ušetřit mě hrubého vměšování o osobního života, nedůstojných nadávek a výhrůžek. Nepochybuji o jednomyslném usnesení kontrolní komise, kterou si mi dovoluje Stalin vyhrožovat, ale nemám sil ani času, který bych mohla ztrácet těmito hloupými intrikami. Jsem také jen člověk, a nervy mám napjaté k prasknutí.

Naděžda Konstantinovna napsala tento dopis 23. prosince 1922. O dva a půl měsíce, v březnu 1923, Vladimír Iljič zaslal Stalinovi následující dopis:

Vážený soudruhu Staline,
měl jste tolik drzosti, že jste si zavolal mou ženu k telefonu a vynadal jste ji. Přistoupila sice na to, že na celou věc zapomene, ale přece o tom uvědomila Zinověva a Kameněva. Nemám nejmenší chuti jen tak snadno zapomenout na to, co bylo podniknuto proti mně, a je samozřejmé, že vše, co bylo podniknuto proti mé ženě, vztahuji i na sebe. Žádám Vás proto, abyste mi sdělil, zda jste ochoten svá slova vzít zpět a omluvit se, nebo si raději přejete přerušit naše styky.

Soudruzi! Nebudu tyto dokumenty komentovat. Jsou výmluvné samy o sobě. Jestliže si Stalin dovolil chovat se tímto způsobem za Leninova života k Naděždě Konstantinovně Krupské, kterou strana dobře zná a vysoce si ji váží jako věrného Leninova druha a aktivního bojovníka za věc naší strany od chvíle jejího zrodu, pak si lze představit, jak Stalin zacházel s jinými pracovníky. Tyto jeho negativní vlastnosti se stále více rozvíjely a v posledních letech se staly naprosto neúnosnými.

Jak ukázaly pozdější události, nebyly Leninovy obavy zbytečné: Stalin zpočátku po Leninově smrti jakžtakž dbal na Leninovy pokyny, ale pak začal vážnými upozorněními Vladimíra Iljiče pohrdat.

Jestliže analyzujeme praxi vedení strany a státu Stalinem a vmyslíme-li se do všeho, co Stalin připustil, přesvědčujeme se, že Leninovy obavy byly oprávněné. Ty Stalinovy záporné rysy, které za Lenina vystupovaly jenom v zárodečné podobě, přešly v posledních letech do těžkého zneužívání moci Stalinem, což způsobilo naší straně nepředstavitelné škody.

Tuto otázku musíme vážně rozebrat a správně analyzovat proto, abychom vyloučili jakoukoli možnost opakování byť jen náznaku podobnosti toho, co se vyskytovalo za Stalinova života, který projevoval zásadní nesnášenlivost ke kolektivnosti ve vedení i v práci a dopouštěl se hrubého násilí vůči všemu, co mu nejen odporovalo, ale co se mi zdálo, při jeho náladovosti a despotičnosti, že odporuje jeho směrnicím. Nejednal na základě přesvědčování, vysvětlování a neúnavné práce s lidmi, ale na základě vnucování svých orientací, na základě vyžadování bezpodmínečného podřizování se jeho názoru. Ten, kdo se mu stavěl na odpor nebo se snažil dokazovat svůj názor, byl předem odsouzen k vyloučení z řídícího kolektivu a k pozdější morální i fyzické likvidaci. Zvlášť se to projevilo v období o XVII. sjezdu strany, kdy se obětí Stalinova despotismu stali mnozí čestní, ideálům komunismu oddaní vynikající straničtí představitelé i řadoví pracovníci strany.

Je třeba říci, že strana svedla velký boj proti trockistům, pravičákům a buržoazním nacionalistům a ideově potřela všechny nepřátele leninismu. Tento ideový boj byl proveden úspěšně, strana se v něm ještě více zocelila a zesílila. I zde sehrál Stalin svou pozitivní úlohu.

Strana svedla velký ideově politický boj proti těm lidem ve vlastních řadách, kteří hlásali protileninský směr a politickou linii nepřátelskou straně i věci socialismu. Byl to úporný, těžký, ale nutný boj, protože politická linie trockisticko-zinovjevského bloku i bucharinců v podstatě vedla k restauraci kapitalismu, ke kapitulaci před mezinárodní buržoazií. Představme si na okamžik, co by se stalo, kdyby v naší straně v letech 1928 až 1929 zvítězila politická linie pravičácké úchylky, orientace na „plátenickou industrializaci“, orientace na kulaka a tomu podobně. Pak bychom tehdy neměli mohutný těžký průmysl, neměli bychom kolchozy a vůči kapitalistickému obklíčení bychom byli bezradní a bezmocní.

Proto strana sváděla nesmiřitelný ideový boj a všem svým členům i masám nestraníků vysvětlovala, v čem je škodlivost a nebezpečnost vystupování trockistické opozice a pravicových oportunistů proti leninskému směru. Tato obrovská práce při objasňování linie strany přinesla své ovoce, neboť trockisté i pravicoví oportunisté byli politicky izolováni, naprostá většina strany podpořila leninskou linii a strana dokázala podnítit a organizovat pracující k naplňování leninské linie strany, k budování strany.

Za pozornost stojí skutečnost, že i v době vrcholení urputného ideového boje proti trockistům, zinovjevcům, bucharincům a dalším se vůči nim neuplatňovala krajní represivní opatření. Boj se vedl na ideovém základě. Ale za několik let, kdy socialismus byl už v SSSR v podstatě vybudován, kdy byly v postatě odstraněny vykořisťovatelské třídy a od základu se změnila sociální struktura sovětské společnosti, kdy se výrazně omezila základna pro nepřátelské politické strany, směry a skupiny a kdy ideoví odpůrci strany byli politicky už dávno potřeni, začaly proti nim represe.

Právě v tomto období (v letech 1935 až 1937 a v roce 1938) se vytvořila praxe hromadných represí po státní linii nejdříve proti odpůrcům leninismu – trockistům, zinovjevcům a bucharincům, které strana už dávno politicky potřela, a pak i proti mnoha čestným komunistům, proti těm kádrům strany, které nesly na svých bedrech občanskou válku, první a nejobtížnější léta industrializace a kolektivizace, které aktivně bojovaly proti trockistům a pravičákům, za leninskou linii strany.

Pojem „nepřítel lidu“ zavedl Stalin. Tento termín okamžitě zbavoval nutnosti všech důkazů ideové nesprávnosti názorů jednotlivce nebo těch, s nimiž se polemizuje: každého, kdo v něčem se Stalinem nesouhlasil, kdo byl v pouhém podezření z nepřátelských úmyslů, každého, kdo byl prostě pomluven, umožňoval vystavit těm nejtvrdším represím s porušením všech norem revoluční zákonnosti. Pojem „nepřítel lidu“ v podstatě předem nepřipouštěl, vylučoval možnost jakéhokoli ideového boje nebo projevu vlastního názoru na nejrůznější otázky, dokonce i praktického významu. Hlavním a v podstatě jediným důkazem viny se v rozporu se všemi normami moderní právní vědy dělal „doznání“ obviněného samotného, které, jak potom ukázalo přešetřování, bylo získáváno metodami fyzického násilí proti obviněnému.

To vedlo k křiklavému porušování revoluční zákonnosti, k tomu, že utrpěli mnozí lidé, kteří se naprosto ničím neprovinili, kteří se v minulosti angažovali pro linii strany.

Vždyť mnozí, kdo byli později likvidováni jako nepřátelé strany a lidu, za Leninova života s Leninem spolupracovali. Někteří se i tehdy dopouštěli chyb, ale Lenin s nimi přesto spolupracoval, opravoval je a snažil se, aby zůstali na platformě strany, a vedl je za sebou.

V této souvislosti je třeba seznámit delegáty sjezdu strany s písemným vzkazem V.I. Lenina politickému byru ÚV z října 1920, který nebyl publikován. Když Lenin charakterizoval úkoly kontrolní komise, napsal, že z této komise je třeba udělat skutečný „orgán stranického a proletářského svědomí“.

„Jako zvláštní úkol doporučit kontrolní komisi, aby pozorně a s individuálním přístupem, často až terapeuticky jednala s příslušníky takzvané opozice, kteří se pro neúspěchy ve své státnické nebo stranické dráze octli v duševní krizi. Musí je hledět uklidnit, soudružsky jim celou věc vysvětlit, najít pro ně (bez nařizovacího tónu) takovou práci, která by vyhovovala jejich psychickému založení, dát v té věci rady a pokyny organizačnímu byru ÚV apod.“

Všichni dobře víme, jak nesmiřitelný byl Lenin k ideovým odpůrcům marxismu, k těm, kdo se odchylovali od správné stranické linie. Zároveň však, jak je patrné z přečteného dokumentu a z celé Leninovy praxe vedení strany, vyžadoval citlivý stranický přístup k lidem, kteří kolísali, odchylovali se od stranické linie, ale které bylo možné vrátit na platformu strany. Lenin radil takové lidi trpělivě vychovávat a nesahat ke krajním opatřením.

V tom se projevovala Leninova moudrost v přístupu k lidem a v práci s kádry.

Úplně jiný přístup byl charakteristický pro Stalina. Stalinovi byly naprosto cizí leninské rysy – trpělivě s lidmi pracovat, usilovně a neúnavně je vychovávat a umět vést lidi za sebou nikoli přinucením, ale působit na ně celým kolektivem z ideových pozic. Stalin odvrhl leninskou metodu přesvědčování a výchovy a přešel z pozic ideového boje na cestu administrativního potlačování, na cestu hromadných represí, na cestu teroru. Stále rozsáhleji a tvrdošíjněji jednal prostřednictvím trestních orgánů a často přitom porušoval všechny existující normy morálky a sovětské zákony.

Zvůle jedné osoby podněcovala a připouštěla zvůli jiných. Hromadné zatýkání a vysídlování tisíců a tisíců lidí, popravy bez soudu a normálního vyšetřování vyvolávaly mezi lidmi nejistotu, strach, ba i pobouření.

To přirozeně nepřispívalo ke sjednocování řad strany a všech vrstev pracujícího lidu, ale naopak to vedlo k tomu, že od strany bylo odtrženi a likvidováni čestní, avšak Stalinovi nevyhovující pracovníci.

Strana sváděla boj za realizaci leninských plánů budování socialismu. Byl to ideový boj. Kdyby v něm byl projeven leninský přístup, dovedné spojování stranické zásadovosti s citlivým a pozorným vztahem k lidem, snaha lidi neodradit a neztratit, ale získat je na sou stranu, neměli bychom zřejmě co činit s takovým hrubým porušením revoluční zákonnosti a použitím metod teroru vůči tisícům lidí. Mimořádná opatření by byla používána jen vůči těm osobám, které se dopustily skutečné trestné činnosti proti sovětskému zřízení.

Ve dnech, které předcházely Říjnové revoluci, se dva členové ÚV bolševické strany, Kameněv a Zinovjev, postavili proti Leninovu plánu ozbrojeného povstání. Dne 18. října navíc v menševických novinách Novaja žizň zveřejnili své prohlášení, že bolševici připravují povstání a že oni oba je považují za dobrodružství. Kameněv a Zinovjev tím odhalili před nepřáteli rozhodnutí ÚV o povstání, které se mělo zakrátko uskutečnit.

Byla to zrada věci strany, věci revoluce. V.I. Lenin v souvislosti s tím napsal: „Kameněv a Zinovjev vyzradili Rodzjankovi a Kerenskému usnesení ÚV své strany o ozbrojeném povstání.“ Lenin ústřednímu výboru navrhl, aby Zinovjev a Kameněv byli ze strany vyloučeni.

Po uskutečnění Velké říjnové socialistické revoluce však, jak známo, Kameněv a Zinovjev zastávali vedoucí funkce. Lenin je přibíral k plnění těch nejodpovědnějších stranických úkolů, k aktivní práci ve vedoucích stranických a státních orgánech. Je známo, že Zinovjev a Kameněv se v období, kdy Lenin ještě žil, dopustili i jiných dosti velkých chyb. Lenin ve své „závěti“ varoval, že „…Zinovjevova a Kameněvova říjnová epizoda jistě nebyla ničím náhodným.“ Nikdy však nemluvil o jejich zatčení a natožpak o jejich zastřelení.

Nebo si vezměme například trockisty. Nyní, kdy už uplynulo dostatečně dlouhé historické období, můžeme mluvit o boji proti trockistům naprosto klidně a poměrně objektivně se v této věci orientovat. Vždyť kolem Trockého byli lidé, kteří vůbec nepocházeli z buržoazních vrstev. Část z nich tvořila stranickou inteligenci a určitá část byla dělnického původu. Mohli bychom jmenovat celou řadu lidí, kteří ve své době tíhli k trockistům, ale kteří se však i aktivně účastnili dělnického hnutí před revolucí i Říjnové socialistické revoluce samé a podíleli se na upevňování vymožeností této největší revoluce. Mnozí z nich se s trockismem rozešli a přešli na leninskou platformu. Cožpak bylo nutné tyto lidi fyzicky odstranit? Jsme hluboce přesvědčeni, že kdyby byl živ Lenin, tohoto krajního opatření vůči mnoha z nich by použito nebylo.

To jsou jen některá fakta z dějin. Lze snad říci, že se Lenin neodhodlal používat vůči nepřátelům revoluce, když toho bylo skutečně zapotřebí, ta nejtvrdší opatření? Ne, to nikdo říci nemůže. Vladimír Iljič vyžadoval tvrdě se vypořádat s nepřáteli revoluce a dělnické třídy, a když to bylo nutné, uplatňoval tato opatření naprosto nelítostně. Vzpomeňte si třeba na Leninův boj proti eserům organizujícím povstání proti sovětské moci, na boj proti kulakům, kteří se v roce 1918 postavili na stranu kontrarevoluce, a dalším, kdy Lenin bez váhání uplatnil ve vztahu k nepřátelům ta nejrozhodnější opatření. Používal jich ovšem proti skutečným třídním nepřátelům, ale proti těm, kdo pochybují, kdo se mýlí, koho lze ideovým působením za sebou vést a dokonce ponechat ve vedení.

Lenin uplatňoval tvrdá opatření v nejnezbytnějších případech, kdy zde existovaly vykořisťovatelské třídy kladoucí zběsilý odpor revoluci, kdy boj podle zásady „kdo z koho“ nevyhnutelně nabýval těch nejostřejších forem až po občanskou válku. Stalin však používal ta nejkrajnější opatření a hromadné represe už tehdy, kdy revoluce zvítězila, kdy se sovětský stát upevnil, kdy vykořisťovatelské třídy byly už odstraněny a socialistické vztahy se upevnily ve všech oblastech národního hospodářství, kdy strana politicky zesílila a zocelila se jak početně, tak ideově. Jasná věc je, že ze strany Stalina zde došlo v celé řadě případů k projevům nesnášenlivosti, hrubosti a zneužití moci. Místo aby dokazoval svou politickou pravdu a mobilizoval masy, dával se nezřídka cestou represe a fyzického odstraňování nejen skutečných nepřátel, ale i lidí, kteří se vůči straně ani sovětskému lidu žádných trestných činů nedopustili. Kromě projevu hrubé síly v tom žádná moudrost není, a to také znepokojilo V.I. Lenina.

Ústřední výbor strany během poslední doby, zvláště po odhalení Berijovy bandy, posoudil řadu případů, které zfalšovala. Vyšel přitom najevo odpuzující obraz hrubé zvůle související s nesprávným jednáním Stalina. Stalin, který měl neomezenou moc, se dopustil nemalého zneužití svého postavení tím, že jednal jménem ÚV, aniž se dotazoval na mínění jeho členů a dokonce i členů politického byra ÚV a často je ani neinformoval o rozhodnutích ve velmi důležitých stranických a státnických otázkách, která dělal individuálně.

Když nyní projednáváme otázku kultu osobnosti, musíme si především vyjasnit, jakou škodu to způsobilo zájmům naší strany.

Vladimír Iljič Lenin vždy zdůrazňoval úlohu a význam strany ve vedení socialistického státu dělníků a rolníků a viděl v tom hlavní podmínku úspěšného budování socialismu v zemi. Když poukazoval na obrovskou odpovědnost bolševické strany jako vládnoucí strany sovětského státu, vyzývali přitom k co nejpřísnějšímu dodržování všech norem stranického života, k uskutečňování zásad kolektivnosti vedení strany i země.

Kolektivnost vedení vyplývá ze samé podstaty strany budované na zásadách demokratického centralismu. To znamená, jak napsal Lenin, „že všechny stranické záležitosti řídí přímo nebo prostřednictvím zástupců všichni členové strany na základě rovných práv a bez jakékoli výjimky; přitom jsou všichni funkcionáři, všechny vedoucí kolegia, všechny instituce strany volené, odpovědné a odvolatelné.“

Je známo, že Lenin sám byl vzorem přísného dodržování těchto zásad. Neexistovala taková důležitá otázka, k níž by Lenin přijímal rozhodnutí individuálně, bez porady a souhlasu většiny členů ÚV nebo členů politického byra ÚV.

I v obdobích pro naši stranu a zemi nejtěžších považoval Lenin za nezbytné pravidelně konat sjezdy a konference strany a plenární zasedání jejího ústředního výboru, na nichž se projednávaly všechny závažné otázky a přijímala se kolektivem funkcionářů všestranně propracovaná rozhodnutí.

Vzpomeňme si například na rok 1918, kdy sovětské zemi hrozil vpád imperialistických interventů. Byl svolán VII: sjezd strany, aby posoudil životně důležitou a neodkladnou otázku – mír. V roce 1919, kdy občanská válka byla v plném proudu, svolává se VIII. sjezd strany, na němž byl schválen její nový program a řešeny takové důležité otázky, jako otázka vztahu k hlavním masám rolnictva, výstavby Rudé armády, vedoucí úlohy strany v činnosti sovětů, zlepšení sociálního složení strany a další. V roce 1920 se svolává IX. sjezd strany, který určil úkoly strany a celé země v oblasti hospodářské výstavby. V roce 1921 na X. sjezdu strany byla schválena Leninem vypracovaná nová ekonomická politika a historická rezoluce O jednotě strany.

Sjezdy strany se za Leninova života konaly pravidelně a při každém pronikavém obratu v životě strany i země Lenin považoval především za nezbytné, aby strana široce posoudila zásadní otázky vnitřní a zahraniční politiky, stranické i státní výstavby.

Je velmi charakteristické, že Lenin své poslední stati, dopisy a poznámky adresoval právě sjezdu strany jako jejímu nejvyššímu orgánu. Mezi sjezdy ústřední výbor strany jednal jako kolektiv vedoucích funkcionářů majících vysokou autoritu, přísně dodržující zásady strany a uskutečňující v praxi její politiku.

Dodržovaly se tyto pro naši stranu posvátné leninské zásady po smrti Vladimíra Iljiče?

Jestli se v prvních letech po Leninově smrti konaly sjezdy a plenární zasedání ÚV víceméně pravidelně, později, když se Stalin začal stále více dopouštět zneužívání moci, začaly se tyto zásady hrubě porušovat. Zvlášť se to projevilo v posledních patnácti letech jeho života. Můžeme snad považovat za normální, že mezi XVIII. až XIX: sjezdem, tj. v období, během něhož toho strana a celá země tolik prožily, uplynulo více než třináct let? Tyto události naléhavě vyžadovaly, aby naše strana přijala rozhodnutí k otázkám obrany státu za Vlastenecké války i k otázkám mírové výstavby v poválečných letech. Dokonce i po skončení války se sjezd více než sedm let nesešel.

Plenární zasedání ústředního výboru se téměř nesvolávala. Stačí říct, že po dobu Velké vlastenecké války se fakticky nekonalo jediné plénum ústředního výboru. Byl zde, pravda, pokus svolat plénum ÚV v říjnu 1941, kdy do Moskvy byli z celé země pozváni členové ÚV. Dva dny čekali na zahájení plenárního zasedání, ale nedočkali se ho. Stalin neměl ani zájem se setkat s členy ústředního výboru a pohovořit s nimi, což svědčí o tom, nakolik byl Stalin demoralizován v prvních měsících války a jak povýšeně a přezíravě se k členům ústředního výboru choval.

V této praxi se projevilo, jak Stalin ignoroval normy stranického života a neakceptoval leninské požadavky kolektivnosti stranického vedení.

Stalinova zvůle ve vztahu ke straně a k jejímu výboru se zvlášť projevila po XVII. sjezdu strany, který se konal v roce 1934.

Ústřední výbor, který má k dispozici nesčetná fakta, svědčící o hrubé zvůli vůči stranickým kádrům, vyčlenil stranickou komisi předsednictva ÚV, které uložil důkladně se zorientovat v tom, jakým způsobem se ukázaly být možné hromadné represe proti většině členů a kandidátů ústředního výboru strany, zvoleného XVII. sjezdem VKS(b).

Komise se seznámila s velkým počtem materiálů v archívech lidového komisariátu vnitra a s dalšími dokumenty a zjistila, že jde o nesčetná fakta falšování vyšetřovacích případů proti komunistům, o lživá obvinění a křiklavé porušování socialistické zákonnosti, které měly za následek smrt nevinných lidí. Ukazuje se, že mnozí pracovníci stranických státních a hospodářských orgánů, kteří byli v letech 1937 až 1938 prohlášeni za „nepřátele“, ve skutečnosti nikdy nepřáteli, špiony ani škůdci atd. nebyli, vždy zůstali čestnými komunisty, ale byli křivě obviněni a mnohdy, když nevydrželi surové týrání, nařkli sami sebe (jak jim to vyšetřovatelé falzifikátoři nadiktovali) z všemožných těžkých a neuvěřitelných obvinění. Komise předložila předsednictvu ÚV rozsáhlý dokumentační materiál o hromadných represích proti delegátům XVII: sjezdu a členům ústředního výboru zvoleného tímto sjezdem. Tento materiál byl předsednictvem ústředního výboru projednán.

Bylo zjištěno, že ze 139 členů a kandidátů ústředního výboru strany, zvolených na XVII. sjezdu, bylo zatčeno a zastřeleno (hlavně v letech 1937 a 1938) 98 osob, tj. 70 procent.

Jaké bylo složení delegátů XVII. sjezdu? Je známo, že 80 procent účastníků XVII. sjezdu (s právem rozhodujícího hlasu) vstoupilo do strany v letech revoluční ilegality a občanské války, tj. do roku 1920 včetně. Podle sociálního složení tvořili většinu delegátů sjezdu dělníci (60 procent delegátů s právem rozhodujícího hlasu).

Proto bylo naprosto nesmyslné, aby sjezd tomto složení zvolil ústřední výbor, v němž by většina byla nepřáteli strany. Sedmdesát procent členů a kandidátů zvolených XVII. sjezdem, bylo prohlášeno za nepřátele strany a lidu jen proto, že tito čestní komunisté byli pomluveni a obvinění proti nim zfalšována, že došlo k obludnému porušení revoluční zákonnosti.

Takový osud stihl nejen členy ÚV, ale i většinu delegátů XVII. sjezdu strany. Z 1.966 delegátů tohoto sjezdu s hlasem rozhodujícím a poradním byla na základě obvinění z kontrarevolučních zločinů zatčena nadpoloviční většina – 1.108 lidí. Už pouhý tento fakt vypovídá, jak nesmyslná, primitivní a zdravému rozumu se příčící byla obvinění z kontrarevolučních zločinů, kladená za vinu, jak se nyní ukazuje, většině účastníků XVII. sjezdu strany.

Připomeňme, že XVII. sjezd strany vstoupil do dějin jako sjezd vítězů. Za delegáty sjezdu byli zvoleni aktivní účastníci výstavby socialistického státu, mnozí z nich obětavě bojovali za věc strany v předrevolučních letech v ilegalitě a na frontách občanské války, chrabře se bili s nepřítelem, mnohokrát se dívali smrti do očí a nezalekli se. Jak je tedy možné uvěřit, že by se takoví lidé v období po politické porážce zinovjevců, trockistů a pravičáků, po velkých vítězstvích socialistické výstavby stali obojetníky a přešli do tábora nepřátel socialismu?

Událo se to v důsledku zneužívání moci ze strany Stalina, který začal uplatňovat hromadný teror proti kádrům strany.

Proč po XVII. sjezdu strany hromadné represe proti aktivu stále více zesilovaly? Proto, že Stalin se tou dobou natolik povýšil nad stranu a lid, že už naprosto nebral ohled na ústřední výbor, ani na stranu. Jestli do XVII. sjezdu ještě uznával mínění kolektivu, pak po úplné porážce trockistů, zinovjevců a bucharinců, kdy v důsledku tohoto boje a vítězství, jichž socialismus dosáhl, došlo k semknutí lidu, přestával se Stalin stále více ohlížet na členy ÚV a strany a dokonce i na členy politbyra. Soudil, že teď může sám rozhodovat o všech věcech, zatímco ostatní potřebuje jako statisty, a všechny ostatní držel v takovém postavení, že ho museli jen poslouchat a velebit.

Hromadné represe a hrubé porušování socialistické zákonnosti začaly po zákeřném zavraždění S.M. Kirova. Večer 1. prosince 1934 na Stalinův podnět (bez rozhodnutí politbyra – to bylo formálně provedeno dotazem až o dva dny později) podepsal tajemník prezídia Ústředního výkonného výboru sovětů Jenukidze následující usnesení. „1. Vyšetřovací orgány jsou povinny urychleně vyšetřovat přípravy obviněných z přípravy nebo spáchání teroristických činů; 2. Soudní orgány nesmí zdržovat výkony rozsudků o nejvyšší míře trestu z důvodu žádosti zločinců dané kategorie o milost, protože prezídium Ústředního výkonného výboru sovětů Svazu SSR nepovažuje za možné přijímat podobné žádosti k projednání; 3. Orgány lidového komisariátu vnitra jsou povinny rozsudky o nejvyšší míře trestu vůči zločincům výše jmenovaných kategorií vykonat okamžitě po vynesení soudních rozsudků.“

Toto usnesení se stalo základem pro hromadné porušování socialistické zákonnosti. V mnoha zfalšovaných případech se obviněným připisovala „příprava“ teroristických činů, a to zbavovalo obviněné jakékoli možnosti přešetření jejich případů do konce i tehdy, když u soudu odvolávali svá vynucená „doznání“ a předkládaná obvinění přesvědčivě vyvraceli.

Je třeba říci, že okolnosti spojené se zavražděním soudruha Kirova jsou dodnes obestřeny mnoha nejasnostmi a záhadami a vyžadují, aby byly co nejdůkladněji prošetřeny. jsou důvody k domněnce, že Kirovovu vrahovi Nikolajejvovi pomáhal někdo z lidí, kdo měli Kirova střežit. Půl druhého měsíce před vraždou byl Nikolajev zatčen pro podezřelé chování, ale byl propuštěn a dokonce u něho nebyla provedena ani prohlídka. Velmi podezřelá je ta okolnost, že čekista přidělený k ochraně Kirova, který byl pak 2. prosince 1934 vezen k výslechu, byl při „autohavárii“ zabit, přičemž žádná z osob, které ho doprovázely, zranění neutrpěla. Po zavraždění Kirova byli vedoucí pracovníci správy lidového komisariátu v Leningradě ze svých míst odvoláni a podrobeni velmi mírným trestům, avšak v roce 1937 pak byli zastřeleni. Lze se domnívat, že byli zastřeleni proto, aby s zahladily stopy organizátorů Kirovovy vraždy.

Hromadné represe pronikavě zesílily od konce roku 1936, po telegramu podepsaném Stalinem a Ždanovem a odeslaném ze Soči dne 25. září 1936 a adresovaném Kaganovičovi, Molotovovi a dalším členům politického byra, v němž bylo řečeno: „Považujeme za absolutně nezbytné a neodkladné jmenovat soudruha Ježova do funkce lidového komisaře vnitra. Jagoda zjevně nebyl na výši svého úkolu při odhalení případu trockisticko-zinovjevského bloku. Státní politická správa se zpozdila v této věci o čtyři roky. Říkají to všichni pracovníci stranického aparátu i většina oblastních zástupců lidového komisariátu vnitra.“ K věci je třeba poznamenat, že s pracovníky stranického aparátu se Stalin nestýkal, a proto jejich mínění znát nemohl.

Tato Stalinova směrnice, že „lidový komisariát vnitra se opozdil o čtyři roky“ v uplatňování hromadných represí, že je třeba rychle „dohnat“, co bylo zmeškáno, přímo podněcovala pracovníky lidového komisariátu vnitra k hromadnému zatýkání a likvidaci lidí.

Je třeba konstatovat, že tato směrnice byla vsugerována i plenárnímu zasedání ÚV VKS(b), které se konalo v únoru až březnu 1937. V jeho rezoluci ke zprávě Ježova „Poučení ze škůdcovství, diverzí a špionáže japonsko-německých trockistických agentů“ se uvádělo: „Plenární zasedání ÚV VKS(b) soudí, že všechna fakta zjištěná při vyšetřování ve věci protistátního trockistického centra a jeho místních stoupenců se lidový komisariát vnitra opozdil přinejmenším o čtyři roky.“

Hromadné represe se tehdy uskutečňovaly pod vlajkou boje proti trockistům. Představovali ve skutečnosti trockisté v té době takové nebezpečí pro naši stranu a sovětský stát? Je třeba připomenout, že v roce 1927, v předvečer XV. sjezdu strany, pro trockisticko-zinovjevovskou opozici hlasovaly jen čtyři tisíce lidí, zatímco pro linii strany hlasovaly 724 tisíce lidí. Za deset let od XV. sjezdu do plenárního zasedání ÚV, které se konalo v únoru až březnu 1937, byl trockismus úplně poražen, mnozí bývalí trockisté se vzdali svých dřívějších názorů a pracovali na různých úsecích socialistické výstavby. Je jasné, že důvody pro hromadný teror v zemi v podmínkách vítězství socialismu neexistovaly.

Ve Stalinově referátu O nedostatcích stranické práce a o opatřeních k likvidaci trockistických a jiných obojetníků, předneseném na plenárním zasedání ÚV v únoru až březnu 1937, byl učiněn pokus teoreticky zdůvodnit politiku hromadných represí pod záminkou, že tou měrou postupujeme vpřed k socialismu, musí se prý stále více zostřovat třídní boj. Stalin přitom tvrdil, že tak tomu učí dějiny, tak tomu učí Lenin.

Lenin však ve skutečnosti poukazoval na to, že použití revolučního násilí je vynucováno nevyhnutelností potlačit odpor vykořisťovatelských tříd, a tyto Leninovy pokyny se vztahovaly k tomuto období, kdy zde existovaly a byly silné vykořisťovatelské třídy. Jakmile se politická situace v zemi zlepšila, jakmile v lednu 1920 dobyla Rudá armáda Rostov a bylo dosaženo hlavního vítězství nad Děnikinem, dal Lenin pokyn Dzeržinskému zrušit hromadný teror a zrušit i trest smrti. V referátu na zasedání Všeruského ústředního výkonného výboru sovětů dne 2. února 1920 zdůvodnil Lenin toto významné politické opatření takto: „Teror nám vnutil terorismus Dohody, když světovládné mocnosti se na nás vrhly se svými hordami, nezastavujíce se před ničím. Nebyli bychom se mohli udržet ani dva dny, kdybychom na tyto pokusy důstojníků a bělogvardějců nebyli odpověděli bezohledným způsobem, a to byl teror, ale k tomu nás dohnaly teroristické metody Dohody. Ale jakmile jsme dosáhli rozhodného vítězství, ještě před skončením války, tu hned po dobytí Rostova jsme upustili od trestu smrti a tím jsme dokázali, že k svému vlastnímu programu se stavíme tak, jak jsme slibovali. Říkáme, že používání násilí vyplývá z nutnosti potlačit vykořisťovatele, potlačit statkáře a kapitalisty; jakmile s tím budeme hotovi, upustíme od všech výjimečných opatření. Dokázali jsme to činy.“

Stalin se od těchto přímých a jasných programových pokynů Leninových odchýlil. Stranu a orgány lidového komisariátu vnitra orientoval na hromadný teror i tehdy, když už byly všechny vykořisťovatelské třídy v naší zemi odstraněny a poněkud vážnější důvody pro hromadné používání výjimečných opatření, pro hromadný teror zde nebyly.

Tento teror byl fakticky namířený nikoli proti zbytkům poražených vykořisťovatelských tříd, ale proti poctivým kádrům strany a sovětského státu, které se křivě, pomlouvačně a nesmyslně obviňovaly z „obojetnictví“, „špionáže““, „škůdcovství“, z přípravy nejrůznějších smyšlených „atentátů“ atd.

Na plenárním zasedání ústředního výboru v únoru až březnu 1937 se v diskusních příspěvcích řady členů ÚV v podstatě vyslovovaly pochyby o správnosti stanovené linie na hromadné represe pod záminkou boje proti „obojetníkům“.

Nejvýrazněji byly tyto pochybnosti vyjádřeny ve vystoupení soudruha Postyševa, který řekl: „Přemítal jsem: uplynula taková tvrdá léta boje, prohnilí členové strany podlehli nebo odcházeli k nepřátelům, ale ti zdraví se bili za věc strany. Byla to léta industrializace a kolektivizace. Vůbec jsem nepředpokládal, že Karpov a jemu podobní, kteří prošli takovým tvrdým bojem, se dostanou do tábora nepřítele. (Karpov byl pracovníkem ÚV Komunistické strany Ukrajiny, kterého Postyšev dobře znal.) Ale Karpov byl podle výpovědí prý od roku 1934 získán trockisty. Osobně si myslím, že není pravděpodobné, že by zdravý člen strany, který má za sebou dlouhou cestu urputného boje proti nepřátelům, za věc strany, za socialismus, přešel do tábora nepřátel. Nevěřím tomu… Neumím si představit, jak by bylo možné absolvovat těžká léta se stranou a potom v roce 1934 přejít k trockistům…“.

Provokatéři, kteří pronikli do orgánů státní bezpečnosti, a také bezostyšní kariéristé začali krýt jménem strany hromadný teror proti kádrům strany a sovětského státu, proti řadovým sovětským občanům s použitím Stalinovy směrnice, že čím blíže k socialismu, tím více bude nepřátel, s použitím rezoluce únorového a březnového pléna ÚV ke zprávě Ježova. Stačí říct, že počet zatčených, obviněných z kontrarevoluční činnosti, vzrostl v roce 1937 proti roku 1936 více než desetinásobně!

Je známo, jaká hrubá zvůle se připouštěla i ve vztahu k vedoucím pracovníkům strany. Stanovy strany schválené XVII. sjezdem VKS(b) vycházely z Leninových požadavků z období X. sjezdu strany a uváděly, že aby vůči členům a kandidátům ÚV a členům komise stranické kontroly mohlo být použito takové krajní opatření, jakým je vyloučení ze strany, „musí se svolat plenární zasedání ústředního výboru strany a pozvat na ně všechny kandidáty ÚV a všechny členy komise stranické kontroly“, že jedině za podmínky, jestli takové společné shromáždění odpovědných funkcionářů strany dvoutřetinovou většinou hlasů to uzná za nutné, mohlo dojít k vyloučení člena nebo kandidáta ÚV ze strany.

Většina členů a kandidátů ÚV, zvolených XVII. sjezdem a zatčených v letech 1937 a 1937, byla vyloučena ze strany neoprávněně, při hrubém porušení stanov strany, poněvadž otázka jejich vyloučení nebyla předložena k projednání plenárnímu zasedání ÚV.

Nyní, kdy byly přešetřeny spisy o těchto údajných „špionech“ a „škůdcích“, bylo zjištěno, že tyto případy jsou zfalšovány. Doznání mnohých zatčených lidí, obviněných z nepřátelské činnosti, byla získána na základě krutého, nelidského týrání.

Stalin, jak sdělují tehdejší členové politbyra, jim přitom nezasílal prohlášení řady křivě obviněných politických činitelů, když ti své výpovědi na soudním přelíčení před Vojenským senátem odvolávali a žádali objektivně případ přešetřit. Takových žádostí nebylo málo a Stalin nepochybně s nimi byl obeznámen.

Ústřední výbor považuje za nutné informovat sjezd o řadě zfalšovaných „případů“ proti členům ústředního výboru strany, zvoleným na XVII. sjezdu strany.

Příkladem odporné provokace, záměrné zlomyslné falzifikace a trestného porušení revoluční zákonnosti je případ někdejšího kandidáta politického byra ÚV, jednoho z významných funkcionářů strany a sovětského státu, soudruha Ejcha, člena strany od roku 1905.

Soudruh Ejche byl zatčen 29. dubna 1938 na základě pomlouvačných materiálů bez souhlasu prokurátora SSSR, který byl vydán až 15 měsíců po Ejchově zatčení.

Vyšetřování ve věci Ejchova případu se provádělo v ovzduší těch nejhrubších deformací sovětské zákonnosti, zvůle a falzifikace.

Ejcha při výslechu mučením nutili podepisovat protokoly výslechů, které byly předem sestaveny vyšetřovateli, v nichž se uváděla obvinění z protistátní činnosti proti němu samému a řadě známých funkcionářů strany a státu.

Dne 1. října 1939 napsal Ejche prohlášení adresované Stalinovi, v němž kategoricky popíral svou vinu, a žádal ho o přešetření své věci. V tomto prohlášení napsal: „Není trpčích muk než sedět ve vězení za státního zřízení, o které jsem vždy bojoval.“

Dochovalo se i druhé prohlášení, které Ejche poslal Stalinovi 27. října 1939 a v němž přesvědčivě, na základě faktů vyvrací pomlouvačné obvinění vznesené proti němu a ukazuje, že tato provokační obvinění jsou jednak dílem skutečných trockistů, k jejichž zatčení on jako první tajemník západosibiřského krajského výboru strany dával souhlas a kteří se spikli, aby se mu pomstili a jednak výsledkem špinavé falzifikace vymyšlených materiálů vyšetřovateli.

Ejche ve svém prohlášení napsal: „25. října t.r. mi oznámili, že vyšetřování v mé věci je u konce, a umožnili mi seznámit se s vyšetřovacími spisy. Kdybych byl jen z jedné setiny vinen byť jen jedním zločinem, které proti mně vznášejí, neopovážil bych se obrátit se k Vám s tímto předsmrtným prohlášením, já jsem se však nedopustil jediného mně inkriminovaného trestného činu a na mé duši nikdy neležel ani stín podlosti. Nikdy jsem Vám v životě neřekl ani půl slova nepravdy a teď, když jsem oběma nohama v hrobě, vám také nelžu. Celý můj případ – to je ukázka provokace, pomluv a porušení elementárních základů revoluční spravedlnosti…

…Usvědčující výpovědi, které se nacházejí v mém vyšetřovacím spise, jsou nejen nehorázné, ale v řadě momentů obsahují pomluvy na ÚV VKS(b) a radu lidových komisařů, protože správná rozhodnutí ÚV VKS(b) a rady lidových komisařů, přijatá bez mé iniciativy a mé účasti, jsou vydávána za škůdcovské akty kontrarevoluční organizace provedené na mé doporučení…

Teď přecházím k nejpotupnější stránce mého života a k mé skutečně těžké vině před stranou a před Vámi. Mluvím o svých doznáních z kontrarevoluční činnosti… Věc se měla tak: nevydržel jsem týrání, které proti mně použili Ušakov a Nikolajev, zvláště ten první, který obratně využil toho, že po zlomenině mi ještě špatně srostly obratle, a působil mi nesnesitelnou bolest, a donutili mě křivě obvinit sebe i jiné lidi.

Většinu mých odpovědí mi napověděl nebo nadiktoval Ušakov a ostatní jsem se naučil nazpaměť při opisování materiálů lidového komisariátu vnitra o Západní Sibiři a všechna fakta uvedená v těchto materiálech jsem bral na sebe. Když v Ušakovem vypracované a mnou podepsané legendě něco nepasovalo, nutili mě podepisovat jinou variantu. Tak tomu bylo v případě Ruchimoviče, kterého zprvu zapsali do záložního centra, ale potom, aniž mi o tom řekli, ho vyškrtli; podobně tomu bylo s předsedou záložního centra, údajně vytvořeného Bucharinem v roce 1935. Nejdříve jsem tam zapsal sebe, a potom mi doporučili, abych tam zapsal Mežlauka, a mnohé jiné momenty…

… Snažně Vás žádám a prosím, nechte došetřit můj případ, a to ne v zájmu toho, aby mě ušetřili, ale proto, že se odhalila odporná provokace, která se jako had ovinula kolem mnoha lidí, mimo jiné i pro moji malodušnost a trestnou pomluvu. Vás ani stranu jsem nikdy nezradil. Vím, že hynu pro odpornou, podlou činnost nepřátel strany a lidu, kteří proti mně zosnovali provokaci.“ (Případ Ejche, sv. 1, fascikl.)

Zdálo by se, že takové závažné prohlášení mělo být nutně projednáno v ústředním výboru. To se ale nestalo, prohlášení bylo zasláno Berijovi a kruté zúčtování s nepravdivě obviněným kandidátem politického byra soudruhem Ejchem pokračovalo.

Dne 2.února 1940 byl Ejche předán soudu. Na soudním přelíčení Ejche svou vinu neuznal a prohlásil toto: „Ve všech údajně mých výpovědích není jediná litera, kterou bych vyslovil, s výjimkou podpisu v dolní části protokolů, které jsou podepsány z přinucení. Výpovědi jsou učiněny pod nátlakem vyšetřovatele, který mě od samého začátku vazby bil. Potom jsem začal psát všelijaké nesmysly… To, co hlavně chci, je říci soudu, straně a Stalinovi, že jsem nevinen. Účastníkem spiknutí jsem nikdy nebyl. Umřu stejně tak s vírou ve správnost politiky strany, jako jsem v ní věřil po celou dobu své práce.“ (Případ Ejche, sv. 1.)

V současné době je nesporně zjištěno, že Ejchův případ byl zfalšován a Ejche byl posmrtně rehabilitován.

Plně před soudem odvolal své vynucené výpovědi kandidát politického byra soudruh Rudzutak, člen strany od roku 1905, který strávil 10 let na carských galejích. V protokolu přelíčení, které probíhalo před Vojenským senátem Nejvyššího osudu, je zapsáno toto Rudzutakovo oznámení: „…Jeho jediná žádost u soudu je, dát na vědomí ÚV VKS(b), že v orgánech lidového komisariátu vnitra ještě existuje nevymýcené ohnisko, které uměle konstruuje případy a nutí naprosto nevinné lidi k přiznání viny. Že prověrka okolností obvinění neexistuje a člověku není dána žádná možnost dokázat své neúčastenství na trestných činech, z nichž se obviňuj na základě výpovědí různých osob. Metody vyšetřování jsou takové, že nutí vymýšlet si pomluvy na jiné lidi, kteří se ničím neprovinili, o samotném vyšetřování nemluvě. Žádá soud, aby mu umožnil napsat to všechno pro ÚV VKS(b). Ujišťuje soud, že osobně nikdy nesmýšlel špatně o politice strany, neboť vždy naprosto sdílel veškerou politiku strany uskutečňovanou ve všech oblastech hospodářské a kulturní výstavby.“

Toto Rudzutakovo oznámení bylo ponecháno bez povšimnutí, přestože Rudzutak, jak je známo, byl svého času předsedou ústřední kontrolní komise, která byla vytvořena z podnětu Lenina k boji za jednotu strany. Takže předseda tohoto vysokého stranického orgánu se stal obětí hrubé zvůle: nepředvolali ho ani do politického byra ÚV a Stalin neprojevil zájem s ním promluvit. Byl odsouzen během 20 minut a zastřelen.

Zevrubným přešetřením provedeným v roce 1955 bylo zjištěno, že obvinění Rudzutaka bylo zfalšované a on odsouzen na základě pomlouvačných materiálů. Rudzutak byl posmrtně rehabilitován.

Jakým způsobem se bývalými pracovníky lidového komisariátu vnitra uměle, provokačními metodami vytvářela různá „protistátní centra“ a „bloky“, je vidět z výpovědí soudruha Rozenbljuma, člena strany od roku 1906, který byl zatčen leningradskou správou lidového komisariátu vnitra v roce 1937.

Když se v roce 1955 přešetřoval Komarovův případ, Rozenbljum sdělil následující skutečnost: když byl on, Rozenbljum, v roce 1937 zatčen, byl podroben krutému týrání, v jehož průběhu na něm vymáhali výpovědi jak na jeho vlastní osobu, tak na jiné osoby. Pak byl přiveden do kanceláře Zakovského, který mu navrhl, že ho pustí na svobodu za podmínky, bude-li před soudem křivě vypovídat v případu leningradského škůdcovského, špionážního, diverzního a teroristického centra, který byl zkonstruován v roce 1937.

Zakovskij s neuvěřitelným cynismem odhaloval podlou „mechaniku“ umělého vytváření falšovaných „protistátních spiknutí“.

Rozenbljum prohlásil: Aby to bylo názornější, Zakovskij přede mnou rozvinul několik variant předpokládaných schémat tohoto centra a jeho odnoží…

Zakovskij mě s těmito tématy seznámil a řekl, že lidový komisariát vnitra připravuje materiály pro proces s tímto centrem, přičemž proces bude veřejný.

Soudu bude předáno vedení centra, čtyři až pět lidí: Čudov, Ugandov, Smorodin, Pozern, Šaošnikovová (Čudovova manželka) aj. a z každé pobočky dva až tři lidi..

… Materiál o leningradském centru musí být solidně připraven. A v tom mají rozhodující význam svědci. Nikoli nepodstatnou úlohu zde sehrává i společenské postavení (pochopitelně bývalé) svědka i jeho délka členství ve straně.

„Ty sám,“ jak mi řekl Zakovskij, „si nemusíš nic vymýšlet. Lidový komisariát vnitra pro tebe sestaví hotový konspekt o každé pobočce zvlášť a tvým úkolem je dobře se ho naučit a zapamatovat si všechny otázky a odpovědi, které mohou být při soudním přelíčení položeny. Tenhle případ se bude připravovat čtyři až pět měsíců a možná i půl roku. Celou dobu se budeš připravovat, abys nepřivedl do úzkých vyšetřování ani sám sebe. Na průběhu a výsledku soudního přelíčení bude záviset tvůj další osud. Dostaneš-li z toho vítr a začneš uhýbat – žehrej sám na sebe. Obstojíš –li, zachováš si škopek (hlavu) a do smrti tě budeme živit a šatit za státní peníze“ (Materiál přešetřovaného případu Komarova, spis s. 60 – 69)

Ještě rozsáhleji se praktikovalo falšování vyšetřovaných případů v krajích a oblastech. Správa lidového komisariátu vnitra pro Sverdlovskou oblast „odhalila“ takzvaný uralský povstalecký štáb – orgán bloku pravičáků, trockistů, eserů a duchovních, údajně vedený tajemníkem sverdlovského oblastního výboru strany a členem ÚV VKS(b) Kabakovem, členem strany od roku 1914. Ze spisů vyšetřovaných případů té doby vyplývá, že téměř ve všech krajích, oblastech a republikách existovaly údajně rozvětvené „trockistické, pravičácké, špionážní, teroristické a diverzní škůdcovské organizace a centrály“ a tyto „organizace“ a „centrály“ z neznámého důvodu zpravidla vedli prví tajemníci oblastních či krajských výborů strany nebo ústředních výborů národních komunistických stran.

V důsledku této hrůzné falzifikace podobných „případů“ a v důsledku toho, že se věřilo různým pomlouvačným „výpovědím“ a vynuceným pomluvám vlastní osoby i jiných osob, zahynuly u nás tisíce poctivých, naprosto nevinných komunistů. Stejným způsobem byly vyrobeny „případy“ na významné činitele strany a státu – Kosiora, Čubara, Postyševa, Kosareva a na jiné.

Neodůvodněné represe v oněch letech se prováděly masovém rozsahu a strana v důsledku toho utrpěla velké kádrové ztráty. Docházelo k takovým praktikám, že v lidovém komisariátu vnitra se sestavovaly seznamy osob, jejichž případy náležely projednání před vojenským senátem, a předem se jim určovala míra trestu. Ježov tyto seznamy zasílal osobně Stalinovi k odsouhlasení navrhované míry trestů. V letech 1937 a 1938 bylo Stalinovi zasláno 383 takových seznamů na mnoho tisíc stranických, státních, komsomolských, vojenských a hospodářských pracovníků a Stalin k tomu dal souhlas.

Značná část těchto případů se nyní přezkoumává a jejich velký počet se zastavuje jako případy nepodložené a zfalšované. Stačí říci, že od roku 1954 do dnešní doby Vojenský senát Nejvyššího soudu už rehabilitoval 7.679 lidí, přičemž mnozí z nich byli rehabilitováni posmrtně.

Hromadné zatýkání stranických, státních, hospodářských a vojenských pracovníků nesmírně poškodilo stranu, věc socialistické výstavby. Hromadné represe měly negativní dopad na morálně politický stav strany, plodily nejistotu, napomáhaly šíření chorobné podezíravosti a zasévaly vzájemnou nedůvěru mezi komunisty. Zaktivizovaly se všemožní pomlouvači a kariéristé.

Určité ozdravení vnesly do stranických organizací závěry lednového plenárního zasedání ÚV VKS(b) v roce 1938. Rozsáhlé represe však pokračovaly i v roce 1938.

A jedině proto, že naše strana disponuje velikou morálně politickou silou, dokázala se vyrovnat s těžkými událostmi z let 1937 a 1938, tyto události přežít a vychovat si nové kádry. Není však pochyb, že náš postup vpřed k socialismu a příprava k obraně země by probíhaly úspěšněji, kdyby nebylo kádrových ztrát, které jsem utrpěli v důsledku hromadných neodůvodněných represí v letech 1937 a 1938.

Obviňujeme Ježova z deformací z roku 1937, a správně ho obviňujeme. Ale je třeba odpovědět na tyto otázky: mohl snad Ježov sám, bez Stalinova vědomí, zatknout například Kosiora? Došlo v této věci k nějakému jednání, nebo rozhodnutí politbyra? Ne, nic takového se nestalo, jako se nestalo i ve vztahu k jiným případům. Mohl snad Ježov rozhodnout takové důležité věci, jako otázka osudu významných funkcionářů strany? Ne, bylo by naivní považovat to za dílo rukou pouhého Ježova. Je jasné, že takové záležitosti rozhodoval Stalin, bez jeho pokynů a bez jeho souhlasu nemohl Ježov nic podnikat.

Nyní jsme přezkoumali a rehabilitovali Kosiora, Rudzutaka, Postyševa, Kosareva a další. Nuže – na jakém podkladě byli zatčeni a odsouzeni? Prostudování spisů ukázalo, že žádné důvody k tomu neexistovaly. Byli zatčeni jako mnozí jiní bez souhlasu prokurátora. Za oněch podmínek ani žádného souhlasu nebylo třeba; jaký ještě mohl existovat souhlas, když všechno rozhodoval Stalin? On byl hlavním prokurátorem v těchto věcech. Stalin dával nejen souhlas, ale i pokyny k zatýkání z vlastní iniciativy. To je třeba říci, aby to delegátům sjezdu bylo naprosto jasné, abyste mohli provést správné hodnocení a vyvodit příslušné závěry.

Fakta ukazují, že mnohé zlořády se děly na Stalinův pokyn bez ohledu na jakékoli normy stranické a sovětské zákonnosti. Stalin byl člověk velmi ješitný a chorobně podezíravý, o čemž jsme se přesvědčili, když jsme s ním pracovali. Mohl se na člověka podívat a říct mu: „Nějak vám dneska těkají oči,“ nebo: „Proč se dneska tak často odvracíte a nedíváte se zpříma do očí?“. Chorobná podezíravost ho přivedla k všeobecné nedůvěře včetně vůči vynikajícím funkcionářům strany, které dlouho znal. Všude a ve všem viděl „nepřátele“, „obojetníky“, „špiony“.

Protože měl neomezenou moc, dopouštěl se kruté zvůle, potlačoval člověka morálně i fyzicky. Vytvářela se taková situace, při níž člověk nemohl projevit svou vůli.

Když Stalin říkal, že nějakého člověka je třeba zatknout, pak bylo třeba uvěřit, že je to „nepřítel lidu“. A Berijova banda, která řádila v orgánech státní bezpečnosti, se mohla přetrhnout, aby dokázala vinu zatčených osob a správnost jí falšovaných materiálů. Ale jaké důkazy se uváděly? Doznání zatčených. A vyšetřovatelé na nich tato „doznání“ vymáhali. Jak je však možné od člověka získat doznání ze zločinů, které nikdy nespáchal? Jenom jedním způsobem – použitím fyzického násilí, trýzněním, zbavením rozumu a ztrátou vědomí, zbavením lidské důstojnosti. Tak se získávalo údajné „doznání“.

Když vlna hromadných represí v roce 1939 začala ochabovat a když vedoucí funkcionáři místních stranických organizací začali pracovníkům lidového komisariátu vnitra klást za vinu používání fyzického násilí vůči zatčeným, zaslal Stalin 10. ledna 1939 šifrovaný telegram tajemníkům oblastních a krajských výborů strany a ústředních výborů národních komunistických stran, lidovým komisařům vnitra a náčelníkům správ lidového komisariátu vnitra. Uvádělo se v něm: „ÚV VKS(b) vysvětluje, že použití fyzického násilí v praxi lidového komisariátu vnitra bylo připuštěno od roku 1937 se svolením ÚV VKS(b)… Je známo, že všechny buržoazní rozvědky používají fyzického násilí vůči představitelům socialistického proletariátu a používají ho přitom v těch nejpohoršlivějších formách. Otázka zní, proč socialistická rozvědka má být humánnější ve vztahu k zarytým agentům buržoazie, zapřísáhlým nepřátelům dělnické třídy a kolchozníků ÚV VKS(b) soudí, že metody fyzického násilí se musí nutně používat i nadále jako výjimka ve vztahu k zjevným a zarytým nepřátelům lidu, jako metoda naprosto správná a účelná.“

Takže nejhrubší porušování socialistické zákonnosti, kruté výslechy a trýznění, které, jak už bylo řečeno, vedly ke křivému obvinění a sebeobvinění nevinných lidí, byly sankcionovány Stalinem jménem ÚV VKS(b).

Nedávno, jen několik dnů před tímto sjezdem, jsme pozvali na zasedání předsednictva ÚV a vyslechli jsme vyšetřovatele Rodose, který svého času vedl vyšetřování a vyslýchal Kosiora, Čubara a Kosareva. Je to ničema, omezenec, z morálního hlediska doslova zrůda. A takový člověk, určoval osud významných činitelů strany, určoval i politiku v těchto otázkách, protože dokazováním jejich „zločinnosti“ zároveň poskytoval matriál pro rozsáhlé politické závěry.

Otázka zní, jak mohl takový člověk sám, bez vlastního rozumu, vést vyšetřování tak, aby dokázal vinu takových lidí, jako byl Kosior a ostatní. Ne, nemohl by toho mnoho udělat bez příslušných pokynů. Na zasedání předsednictva ÚV nám prohlásil: „Řekli mi, že Kosior a Čubar jsou nepřáteli lidu, a proto já, jako vyšetřovatel, jsem musel z nich vymáčknout doznání, že jsou nepřátelé.“

Mohl toho dosáhnout jenom cestou dlouhého trýznění, což také udělal, a k čemuž dostával podrobné instrukce od Beriji. Je třeba říci, že Rodos na zasedání předsednictva ÚV cynicky prohlásil: „Měl jsem za to, že plním úkol strany.“ Tak se tedy v praxi plnil Stalinův pokyn o používání metod fyzického násilí vůči vězňům.

Tato a mnohá podobná fakta svědčí o tom, že všechny normy správného stranického řešení věcí byly odstraněny a vše bylo podřízeno zvůli jedné osoby.

Stalinova samovláda vedla k zvlášť těžkým důsledkům v průběhu Velké vlastenecké války.

Vezmeme-li si mnohé naše romány, filmy a historické „studie“, pak otázka Stalinovy úlohy ve Vlastenecké válce se v nich líčí naprosto nepravděpodobně. Obvykle se kreslí následovné schéma. Stalin předvídal úplně všechno. Sovětská armáda div ne podle Stalinem předem narýsovaných strategických plánů uplatňovala taktiku takzvané aktivní obrany, tj. onu taktiku, která, jak známo, pustila Němce až k Moskvě a Stalingradu. Použitím této taktiky Sovětská armáda jedině díky Stalinově genialitě přešla do útoku a nepřítele porazila. Světodějné vítězství, jehož dosáhly sovětské ozbrojené síly, náš hrdinný lid, se v románech, filmech a „studiích“ tohoto druhu zcela připisuje Stalinově vojevůdcovské genialitě.

V této otázce je třeba se pozorně zorientovat, poněvadž to má obrovský nejen historický, ale především politický, výchovný, praktický význam.

Až do války v našem tisku i v celé výchovné práci převládal chvástavý tón: zaútočí-li nepřítel na posvátnou sovětskou půdu, na nepřátelský úder odpovíme trojnásobným úderem, válku povedeme na území nepřítele s malým krveprolitím. Tato deklarativní prohlášení však ne zdaleka ve všem bývala podložena praktickými skutky, aby byla zabezpečena skutečná nedotknutelnost našich hranic.

Stalin v průběhu války i po ní hlásal tezi, že tragédie, kterou prožil náš lid v počátečním období války, je údajně důsledkem „nenadálosti“ německého útoku proti Sovětskému svazu. To ale přece, soudruzi, naprosto neodpovídá skutečnosti. Jakmile se Hitler v Německu chopil moci, okamžitě si předsevzal úkol rozdrtit komunismus. Fašisté o tom mluvili přímo a se svými plány se netajili. K uskutečnění těchto agresivních záměrů se uzavíraly nejrůznější pakty, bloky a osy, jako bylo pověstná osa Berlín – Řím – Tokio. Nesčetná fakta předválečného období výmluvně ukazovala, že Hitler usměrňuje všechno své válečné úsilí na to, aby rozpoutal válku proti sovětskému státu a soustředil velké vojenské svazky včetně tankových blízko sovětských hranic.

Z nyní uveřejněných dokumentů je zřejmé, že Churchill už 3. dubna 1941 Stalina prostřednictvím britského velvyslance v SSSR Crippse osobně varoval, že německá vojska se začala přeskupovat a připravují se k přepadení Sovětského svazu. Rozumí se samo sebou, že Churchill to nedělal z nějakých sympatií k sovětskému lidu. Sledoval tím své vlastní imperialistické zájmy – vysílit Německo a SSSR v krvavé válce a upevnit postavení britské říše. Nicméně Churchill ve své depeši uváděl, že žádá „varovat Stalina a upozornit ho na nebezpečí, které mu hrozí.“ Churchill to naléhavě zdůrazňoval i v telegramech z 18. dubna a v pozdějších dnech. Stalin však tato varování nebral v úvahu. Víc než to, od Stalina pocházely pokyny nedůvěřovat informacím podobného druhu, aby se prý neprovokovalo zahájení válečných akcí.

Je třeba říci, že informace o hrozícím vpádu německých vojsk na území Sovětského svazu docházely i ze sovětských armádních a diplomatických zdrojů, avšak vzhledem k předpojatosti, která vůči nim ve vedení panovala, se pokaždé formulovaly s opatrností a obestíraly se výhradami.

Například v depeši z Berlína z 6. května 1941 vojenský námořní atašé v Berlíně kapitán prvního stupně Voroncov hlásil: „Sovětský státní příslušník Bozer… sdělil zástupci našeho námořního atašé, že podle slov jednoho německého důstojníka z Hitlerova hlavního stanu Němci připravují na 14. května vpád do SSSR přes Finsko, Pobaltí, a Lotyšsko. Současně se plánují silné nálety na Moskvu a Leningrad a vysazení leteckých výsadků v pohraničních centrech…“.

Zástupce vojenského atašé v Berlíně Chopkov ve svém hlášení z 22. května 1941 oznamoval, že „…útok německých vojsk je naplánován prý na 15. června a začne možná i v prvních dnech června…“.

V telegramu sovětského velvyslanectví v Londýně z 18. června 1941 bylo ohlášeno: „Pokud jde o současnou situaci, Cripps je rozhodně přesvědčen o nevyhnutelnosti vojenského střetnutí Německa a SSSR – přitom nejpozději do poloviny června. Podle slov Crippse Němci dodneška soustředili na sovětských hranicích (včetně leteckých sil a pomocných sil útvarů) 147 divizí…“.

Přes všechny tyto nanejvýš závažné signály však nebyla přijata dostatečná opatření, aby se země dobře připravila k obraně a vyloučil se moment nenadálosti přepadení.

Měli jsme čas a možnosti k takové přípravě? Ano, čas i možnosti jsme měli. Náš průmysl byl natolik rozvinutý, že byl s to plně zabezpečit Sovětskou armádu vším potřebným. Potvrzuje se to přinejmenším tím, že když jsme průběhu války ztratili téměř polovinu veškerého našeho průmyslu v důsledku obsazení Ukrajiny, severního Kavkazu, západních oblastí a důležitých průmyslových a obilních oblastí nepřítelem, dokázal sovětský lid zorganizovat výrobu vojenského materiálu ve východních oblastech země, uvést tam do chodu zařízení vyvezené ze západních průmyslových oblastí a zabezpečit naše ozbrojené síly vším potřebným pro porážku nepřítele.

Jestliže by náš průmysl byl včas a náležitě zmobilizován k zabezpečení armády výzbrojí a nezbytnou výstrojí, utrpěli bychom v této těžké válce nesrovnatelně menší ztráty. Taková mobilizace však provedena nebyla. Hned od prvních dnů války se ukázalo, že naše armáda byla vyzbrojena špatně, že jsme neměli dostatečné množství dělostřelectva, tanků ani letadel, abychom mohli klást odpor nepříteli.

Sovětská věda a technika poskytly před válkou znamenité prototypy tanků a dělostřelecké techniky. Ale hromadná výroba toho všeho zavedena nebyla a my jsme zahájili přezbrojování armády vlastně na samém prahu války. V okamžiku přepadení sovětského území nepřítelem jsme v důsledku toho neměli v potřebném množství ani starou techniku, kterou jsme z výzbroje vyřazovali, ani novou techniku, kterou jsme se chystali zavádět. Velmi špatně jsme na tom byli s protiletadlovým dělostřelectvem, nebyla zavedena výroba protitankových granátů. Mnohé opevněné oblasti byly v okamžiku přepadení bezmocné, poněvadž stará výstroj z nich byla vyřazena a nová ještě nebyla zavedena.

Nešlo bohužel jen o tanky, dělostřelectvo a letadla. V okamžiku vypuknutí války jsme neměli ani dostatečné množství pušek pro ozbrojení lidí povolávaných do operující armády. Vzpomínám si, jak jsem v oněch dnech telefonoval z Kyjeva soudruhu Malenkovovi a řekl jsem mu: „Lidi přišli do armády a požadují zbraně. Pošlete nám zbraně“. Malenkov mi na to odpověděl: „Zbraně poslat nemůžeme. Všechny pušky předáváme do Leningradu a vy se vyzbrojte sami.“

V této souvislosti si nelze nevzpomenout například na takovýto fakt. Kirponos jako velitel Kyjevského zvláštního vojenského okruhu (později na frontě padl) krátce před přepadením Sovětského svazu hitlerovským Německem napsal Stalinovi, že německé armády se přiblížil k Bugu a usilovně všechno připravují k útoku a v nejbližší době zřejmě přejdou do útoku. Kirponos vzhledem k tomu všemu doporučoval vytvořit spolehlivou obranu, odsunout 300 tisíc obyvatel z příhraničních oblastí a vytvořit tam několik mohutných opevněných pásem: vyhloubit protitankové příkopy, vybudovat kryty pro vojáky a tak dále.

Na tyto návrhy bylo z Moskvy odpovězeno, že je to provokace, že žádné přípravní práce na hranicích dělat netřeba, že není třeba dávat Němcům záminku k zahájení válečných operací proti nám. A tak naše hranice nebyly opravdově připraveny k odporu proti nepříteli.

Když fašistická vojska už vtrhla na sovětské území a zahájila válečné operace, z Moskvy následoval rozkaz na výstřely neodpovídat. Proč? Prostě proto, že Stalin se navzdory všem zjevným faktům domníval, že to ještě není válka, nýbrž provokace jednotlivých nedisciplinovaných jednotek německé armády a že když Němcům odpovíme, poslouží jim to jako záminka k zahájení války.

Známý je i takovýto případ. V samý předvečer vpádu hitlerovských armád na území Sovětského svazu přeběhl naše hranice Němec a sdělil, že německá armáda obdržela rozkaz 22. června ve tři hodiny ráno zahájit útok proti Sovětskému svazu. Neprodleně to bylo oznámeno Stalinovi, ale i tento signál zůstal bez povšimnutí.

Jak vidíte, všechno se ignorovalo: upozornění jednotlivých velitelů, výpovědi přeběhlíků a dokonce i zjevné akce nepřítele. Jaká to pak byla prozíravost vedoucího činitele strany a státu v takový rozhodující historický okamžik?

A k čemu vedla tato sebejistota, toto ignorování očividných faktů? Vedlo k tomu, že nepřítel hned v prvních hodinách a dnech zničil v našich pohraničních oblastech obrovské množství letadel, děl a další bojové techniky, likvidoval velké množství našich vojenských kádrů, dezorientoval řízení vojsk a my jsme se ocitli v situaci, že jsme nebyli s to zahradit mu cestu do vnitrozemí.

Velmi těžké následky, zvláště pro počáteční období války, měla rovněž ta okolnost, že v průběhu let 1937 až 1941, v důsledku Stalinovy podezíravosti, byly na základě pomlouvačného obvinění zahubeny nesčetné kádry armádních velitelů a politických pracovníků. V průběhu těchto let bylo postiženo represí několik vrstev politických kádrů, doslova od Oty a paporu až po nejvyšší armádní centra, a mezi nimi byly téměř úplně zničeny ty velitelské kádry, které získaly určité zkušenosti z vedení války ve Španělsku a na Dálném Východě.

Politika rozsáhlých represí proti kádrům v armádě měla ještě i ty těžké důsledky, že podlamovala základy vojenské disciplíny, poněvadž po dobu několika let byli velitelé všech stupňů a dokonce i vojáci ve stranických organizacích a komsomolských buňkách vedeni k tomu, aby „odhalovali“ své vyšší velitele jako skryté nepřátele.

Je přirozené, že se to záporně projevilo v počátečním období války na stavu vojenské disciplíny.

Vždyť před válkou jsme měli výtečné vojenské kádry, bezmezně oddané straně a vlasti. Stačí říci, že ti z nich, kdo to přečkali, mám na mysli takové soudruhy, jako Rokossovskij (a ten seděl), Gorbatov, Mereckov (je přítomen na sjezdu), Podlas (to byl skvělý velitel, padl na frontě) a mnozí a mnozí další, nehledě na těžká muka, která prožili ve vězení, projevili se od prvních dnů války jako skuteční vlastenci a obětavě se bili ke slávě vlasti. Mnozí z takových velitelů však zahynuli v táborech a ve vězeních a armáda je neuviděla.

To vše dohromady vedlo k situaci, která se vytvořila na začátku války pro naši zemi a která hrozila obrovským nebezpečím pro osud naší vlasti.

Nebylo by správné nezmínit se o tom, že Stalin po prvních těžkých nezdarech a porážkách na frontách soudil, že nastal konec. V jednom rozhovoru v oněch dnech prohlásil: „To, co Lenin vytvořil, to všechno jsme my nenávratně ztratili.“

Dlouhou dobu pak fakticky neřídil válečné operace a těchto záležitostí se nezúčastnil a vrátil se k řízení teprve tehdy, když k němu přišli někteří členové politbyra a řekli, že je nutné neodkladně přijmout taková opatření k tomu, aby se napravil stav věcí na frontě.

Strašlivé nebezpečí, které hrozilo naší vlasti v prvním období války, bylo tak v mnohém výsledkem nesprávných metod řízení země a strany, které uplatňoval Stalin.

Věc však nespočívá jen v samotném okamžiku vypuknutí války, který vážně dezorganizoval naši armádu a způsobil nám těžké ztráty. Nervozita a sklony k hysterii, které projevoval Stalin už po zahájení války při svém zasahování do průběhu válečných operací,, naši armádu vážně poškozovaly.

Stalin byl na hony vzdálen chápání reálné situace, která se vytvářela na frontách. Bylo to přirozené, poněvadž za celou Vlasteneckou válku nebyl ani jediném úseku fronty, ani v jednom z osvobozených měst, nepočítáme-li bleskový výjezd na možajskou silnici, když se fronta stabilizovala, o čemž bylo napsáno tolik literárních děl plných nejrůznějších výmyslů a namalováno tolik barvitých pláten. Stalin přitom bezprostředně zasahoval do průběhu operací a vydával rozkazy, které často nepřihlížely k reálné situaci na daném úseku fronty a které nutně musely vést k obrovským ztrátám na lidských životech.

Dovolím si uvést v této souvislosti jednu charakteristickou skutečnost, která ukazuje, jak Stalin řídil fronty. Na sjezdu je zde přítomen maršál Bagramjan, který byl svého času náčelníkem operačního oddělení štábu Jihozápadního frontu a který může potvrdit, co vám teď povím.

Když v roce 1942 se v prostoru Charkova vytvořila pro naše vojska nanejvýš svízelná situace, přijali jsme správné rozhodnutí zastavit operace k obklíčení Charkova, poněvadž v tehdejší reálné situaci další plnění operace tohoto duhu hrozilo našim vojskům osudovými důsledky.

Informovali jsme o tom Stalina a prohlásili jsme, že situace vyžaduje změnit plán bojové činnosti, abychom nepříteli zabránili zničit velká uskupení našich vojsk.

Stalin navzdory zdravém rozumu náš návrh odmítl a nařídil v plnění operace k obklíčení Charkova pokračovat, ačkoli tou dobou už našim četným uskupením vojsk hrozilo reálné nebezpečí obklíčení a zničení.

Zatelefonoval jsem Vasilevskému a úpěnlivě jsem ho žádal: „Alexandře Michajloviči,“ povídám mu (soudruh Vasilevskij je zde přítomen), „vezměte si mapu a ukažte soudruhu Stalinovi, jaká se vytvořila situace.“ Je třeba říci, že Stalin plánoval operace podle globusu.

Ano, soudruzi, brával globus a ukazoval na něm linii fronty. A tak jsem řekl soudruhu Vasilevskému, ukažte mu na mapě situaci, vždyť za těchto podmínek nelze v předem naplánované operaci pokračovat. V zájmu věci je třeba staré rozhodnutí změnit.

Vasilevskij mi na to odpověděl, že Stalin už otázku uvážil, a že on, Vasilevskij, to už nepůjde Stalinovi podruhé ohlásit, protože ten nechce žádné jeho argumenty k této operaci slyšet.

Po rozmluvě s Vasilevským jsem zatelefonoval Stalinovi na daču. Stalin však k telefonu nepřišel a sluchátko zvedl Malenkov. Říkám soudruhovi Malenkovovi, že volám z fronty a chci osobně promluvit se soudruhem Stalinem. Stalin mi však prostřednictvím Malenkova vzkázal, abych mluvil s Malenkovem. Znovu jsem opakoval, že chci osobně podat hlášení Stalinovi o těžké situaci, která se vytvořila na naší frontě. Stalin však nepovažoval za nutné zvednout sluchátko a znovu potvrdil, abych s ním mluvil prostřednictvím Malenkova, ačkoliv to měl k telefonu pár kroků.

Když Stalin tímto způsobem „vyslechl“ naši žádost, řekl: „Nechat všechno při starém!“

Co z toho vzniklo? Došlo k tomu nejhoršímu z toho, co jsem předpokládali. Němcům se podařilo obklíčit naše uskupení vojsk a my jsme v důsledku toho ztratili statisíce našich vojáků. Tady máte Stalinovu vojenskou „genialitu“, tady vidíte, co nás stála!

Anastas Ivanovič Mikojan už po válce při jednom setkání Stalina s členy politbyra poznamenal, že prý Chruščov měl tehdy pravdu, když telefonoval o charkovské operaci a my jsme ho, jak řekl, zbytečně nepodpořili.

Měli byste vidět, jak se Stalin rozlítil! Jak by mohl přiznat, že on, Stalin, tehdy neměl pravdu! Vždyť je „génius“ a génius se nikdy nemůže mýlit. Všichni, kdo chcete, se mohli mýlit, avšak Stalin soudil, že on se nikdy nemýlí, že on má vždy pravdu. Nikomu a nikdy nepřiznal, že by se dopustil nějaké velké či malé chyby, ačkoli se dopouštěl dosti chyb i v teoretických otázkách i ve své praktické činnosti. Po sjezdu strany budeme muset zrevidovat hodnocení mnoha válečných operací a podat jejich správné vysvětlení.

Mnoho krve nás stála i taktika, na které Stalin, aniž znal podstatu vedení bojových operací, trval i poté, když se podařilo zastavit nepřítele a přejít do ofenzívy.

Vojáci vědí, že Stalin už od konce roku 1941namísto vedení velkých operací s manévrem do boku nepřítelem a s následným pronikáním do jeho týlu požadoval vést nepřetržité čelní útoky, aby se dobývala vesnice za vesnicí. A my jsme na základě toho měli obrovské ztráty do té doby, než se naší generalitě, která nesla na svých bedrech všechnu tíži vedení války, podařilo změnit situaci a přejít k vedení pružných pohyblivých operací, což okamžitě přineslo významné změny situace na frontách v náš prospěch.

Tím více zahanbujícím a pokořujícím bylo, když Stalin po našem velkém vítězství nad nepřítelem, kterého jsme dosáhli za tak těžkou cenu,začal decimovat mnohé z těch velitelů, kteří přispěli významným dílem k vítězství nad nepřítelem, protože Stalin vylučoval jakoukoli možnost, aby zásluhy získané na frontách byly připisovány komukoli jinému než jemu samému.

Stalin se velmi zajímal o hodnocení soudruha Žukova jako vojenského velitele. Nejednou se mě vyptával na můj názor na Žukova a já jsem mu řekl: „Žukova znám dávno, je to dobrý generál a správný velitel.“

Po válce začal Stalin vyprávět o Žukovovi všelijaké báchorky a mně konkrétně řekl: „Vy jste Žukova vychvaloval a on si to přece nezasluhuje. Říká se, že Žukov na frontě před každou operací postupoval tak, že nabral hrst hlíny, přičichával k ní a potom říkal: můžeme začít útočit, nebo naopak, stanovenou operaci prý provádět nemůžeme.“

Já mu na to tehdy odpověděl: „Nevím, soudruhu Staline, kdo si to vymyslel, ale není to pravda.“

Takové věci si zřejmě vymýšlel sám Stalin, aby snížil úlohu a vojenské schopnosti maršála Žukova.

Stalin sám, v této souvislosti usilovně popularizoval svou osobu jako velkého vojevůdce a všemi způsoby vsugerovával lidem verzi, že všechna vítězství, jichž sovětský lid ve Velké vlastenecké válce dosáhl, jsou výsledkem Stalinovy statečnosti, udatnosti a geniality, a nikoho jiného. Jako Kuzma Krjučkov – taky hned na kopí zvedal sedm chlapů.

Vezměte si naše historické a válečné filmy či některá literární díla, věru se z jejich čtení dělá nanic. Vždyť všechny byly určeny, aby propagovaly právě tuto verzi na oslavu Stalina jako geniálního vojevůdce. Vzpomeňte si třeba jen na film Pád Berlína. Aktérem je tam jenom Stalin: vydává pokyny v sále s prázdnými židlemi a jen jediný člověk k němu přichází a cosi mu hlásí – je to Poskrjobyšev, jeho věrný zbrojnoš.

Kam se podělo vedení? Kam se podělo politbyro? Kam se poděla vláda? Co dělají a čím se zabývají? To ve filmu není. Stalin jedná sám za všechny, aniž se na někoho ohlíží, aniž se s kýmkoliv radí. V takové překroucené podobě to bylo všechno ukázáno lidu. Proč? Proto, aby se glorifikoval Stalin a to všechno v oporu s fakty, v rozporu s historickou pravdou.

Ptám se, kam se poděli naši vojáci, kteří na svých bedrech nesli všechnu tíži války? Ve filmu nejsou, pro ně tam po Stalinovi nezbylo žádné místo.

Ne však Stalin, ale strana jako celek, sovětská vláda, naše hrdinná armáda, její nadaní velitelé a udatní vojáci, všechen sovětský lid – to jsou ti, kdo zajistili vítězství ve Velké vlastenecké válce.

Členové ÚV strany, ministři, naši hospodářští pracovníci, pracovníci sovětské kultury, vedoucí pracovníci místních stranických orgánů a sovětů, inženýři a technici – ti všichni byli na svém místě a obětavě vynakládali všechny své síly a znalosti pro zajištění vítězství nad nepřítelem.

Mimořádné hrdinství projevil náš týl – slavná dělnická třída, naše kolchozní rolnictvo, sovětská inteligence, které pod vedením stranických organizací, překonávajíce nepředstavitelné těžkosti a útrapy válečné doby, vynaložily všechny své síly na obranu vlasti.

Nesmírně velké hrdinství prokázaly ve válce naše sovětské ženy, které nesly na svých bedrech obrovskou tíži práce v továrnách i kolchozech, na různých úsecích hospodářství a kultury, mnohé ženy bezprostředně bojovaly na frontách Velké vlastenecké války, naše statečná mládež, která na všech úsecích fronty i v týlu vnesla svůj neocenitelný vklad k obraně sovětské vlasti, k porážce nepřítele.

Nesmrtelné jsou zásluhy sovětských vojáků, našich vojenských velitelů a politických pracovníků všech stupňů, kteří hned v prvních měsících války, ač byli zbaveni značné části armády, neztratili hlavu, ale dokázali se za chodu znovu zformovat, vytvořit a v průběhu války zocelit mohutnou a hrdinnou armádu a nejen odrazit nápor silného a zákeřného nepřítele, ale ho i rozdrtit.

Hrdinství sovětského lidu ve Velké vlastenecké válce, který zachránil milióny lidí na Východě i na Západě před hrozbou fašistické poroby, je obrovské a bude žít v paměti vděčného lidstva staletí a tisíciletí.

Soudružky a soudruzi! Obraťme se k některým jiným faktům. Sovětský svaz je právem považován za vzor mnohonárodního státu, neboť u nás je reálně zabezpečena rovnoprávnost a přátelství všech národů obývajících naši velkou vlast.

Tím křiklavější jsou akce, jejich iniciátorem byl Stalin a které znamenají hrubé pošlapání hlavních leninských zásad národnostní politiky sovětského státu. Jde o hromadné vysídlování celých národů z rodných míst včetně komunistů a komsomolců bez jakékoli výjimky. Vysídlování tohoto druhu přitom vůbec nebylo diktováno důvodem války.

Už koncem roku 1944, kdy se na frontách Velké vlastenecké války vyhranil trvalý přelom v průběhu války ve prospěch Sovětského svazu, bylo přijato a realizováno rozhodnutí o vysídlení všech Karačajců z území, které obývali. Ve stejném období, koncem prosince 1943 stihl týž osud všechno obyvatelsto Kalmycké autonomní republiky. V březnu 1944 byli vysídleni ze svých rodných míst všichni Čečenci a Inguši a Čečensko-ingušská autonomní republiky byla zrušena. V dubnu 1944 byli z území Kabardinsko-balkarské autonomní republiky vysídleni do vzdálených míst všichni Balkaři a republika sama byla přejmenována na Kabardinskou autonomní republiku. Ukrajinci se tomuto osudu vyhnuli, protože jich je příliš mnoho a nebylo kam je vystěhovat. Jinak by je totiž vystěhoval.

S vědomím nejen marxistů-leninovců, ale i každého zdravě uvažujícího člověka se taková teze nesrovnává – jak lze svalovat odpovědnost za nepřátelskou činnost jednotlivců nebo skupin na celé národy včetně žen, dětí, starců, komunistů a komsomolců a vystavovat je hromadným represím, útrapám a strázním.

Sovětský lid po skončení Velké vlastenecké války s hrdostí oslavoval vítězství dosažená za cenu velkých obětí a nezměrného úsilí. Země prožívala politický vzestup. Strana vyšla z války ještě semknutější, stranické kádry se ve výhni války zocelily. Za těchto podmínek nemohlo nikoho ani napadnout, že by ve straně mohlo vzniknout nějaké spiknutí.

A vidíte, v tomto období najednou vzniká takzvaný leningradský případ. Jak nyní bylo dokázáno, tento případ byl zfalšován. Nevinně zahynuli soudruzi Vozněsenskij, Kuzněcov, Rodionov, Popkov a další.

Je známo, že Vozněsenskij a Kuzněcov byli významní a schopní funkcionáři. Svého času měli blízko ke Stalinovi. Stačí říci, že Stalin jmenoval Vozněsenského prvním náměstkem předsedy rady ministrů a Kuzněcov byl zvolen tajemníkem ústředního výboru. Už pouze to, že Stalin svěřil Kuzněcovovi dohled nad orgány státní bezpečnosti, svědčí o tom, jakou měl důvěru.

Jak se tedy stalo, že tito lidé byli prohlášeni za nepřátele lidu a likvidováni?

Fakta ukazují, že i „leningradský případ“ je výsledkem zvůle, které se dopouštěl Stalin vůči kádrům strany.

Kdyby v ústředním výboru a v politickém byru ÚV existovala normální situace, za níž by se podobné otázky projednávaly, jak se to ve straně dělat má, a zvážila by se všechna fakta, tak by tento případ nevznikl, jako by nevznikly ani jiné podobné případy.

Je třeba říci, že v poválečném období se situace ještě více zkomplikovala. Stalin začal být více náladový, nedůtklivý, hrubý a zvláště se prohloubila jeho podezíravost. Neuvěřitelných rozměrů nabyl jeho stihomam. V jeho očích se stávali nepřáteli mnozí funkcionáři. Stalin se po válce více distancoval od kolektivu, jednal výlučně o své osobě a neohlížel se na nic a na nikoho.

Stalinovy neuvěřitelné podezíravosti rafinovaně využíval odporný provokatér a podlý nepřítel Berija, který vyhladil tisíce komunistických a poctivých sovětských lidí. Povýšení Vozněsenského a Kuzněcova nahánělo Berijovy strach. jak bylo nyní zjištěno, právě Berija „podstrkoval“ Stalinovi materiály v podobě oznámení, anonymních dopisů, v podobě různých zvěstí a řečí, které spolu se svými pomahači vykonstruoval.

Ústřední výbor strany prověřil takzvaný leningradský případ a lidé, kteří nevinně utrpěli, byli nyní rehabilitováni a byla obnovena čest slavné leningradské organizace. Ti, kdož tento případ zfalšovali, Abakumov a další, byli předáni soudu, byli souzeni v Leningradě a dostali, co si zasloužili.

Vyvstává otázka: proč jsme se nyní dokázalo v tomto případu zorientovat a neudělali jsme to dříve, za Stalinova života, abychom nepřipustili záhubu nevinných lidí? Proto, že směr „leningradského případu“ udával sám Stalin a většina členů tehdejšího politbyra neznala všechny jeho okolnosti a nemohla se pochopitelně do toho vměšovat.

Stalin, jakmile obdržel od Beriji a Abakumova některé materiály, aniž by se v těchto podvrzích zorientoval, vydal pokyn „případ“ Vozněsenského a Kuzněcova vyšetřit. A tím bylo o jejich osudu předem rozhodnuto.

Poučný v tomto směru je i případ mingrelské nacionalistické organizace, která údajně měla existovat v Gruzii. K této věci, jak známo, byla v listopadu 1951 a v březnu 1952 přijata usnesení ÚV KSSS. Tato usnesení byla přijata bez jejich projednání v politbyru. Stalin tato usnesení sám nadiktoval. Byla v nich vznesena těžká obvinění proti mnoha čestným komunistům. Na základě padělaných materiálů se tvrdilo, že v Gruzii údajně existuje nacionalistická organizace, která si klade za cíl likvidaci sovětské moci v této republice za přispění imperialistických států.

V souvislosti s tím byla zatčena řada odpovědných stranických a státních funkcionářů Gruzie. Jak bylo potom zjištěno, byla to pomluva vržená na gruzínskou stranickou organizaci.

Víme, že v Gruzii jako i v některých jiných republikách se svého času vyskytovaly projevy místního nacionalismu. Vyvstává otázka, zda je možné, že skutečně v období, kdy byla přijata výše zmíněná usnesení, se nacionalistické tendence rozrostly do té míry, že hrozilo, že Gruzie vystoupí ze Sovětského svazu a stane se součástí Turecka?

To je ovšem hloupost. Je těžko si byť představit, jak někoho mohlo napadnout něco podobného. Všichni víme, jak se Gruzie povznesla ve svém hospodářském a kulturním rozvoji za léta sovětské moci.

Průmyslová produkce Gruzínské republiky převyšuje 27násobně výrobu v předrevoluční Gruzii. V republice byla vybudována nová průmyslová odvětví, která zde před revolucí neexistovala: hutnictví železa, ropný průmysl, strojírenství a další. Již dávno zde byla odstraněna negramotnost obyvatelstva, zatímco v předrevoluční Gruzii bylo negramotných 78 procent.

Když si Gruzínci porovnali situaci ve své republice s těžkým postavením pracujících v Turecku, mohli snad usilovat o připojení k Turecku? V roce 1955 bylo v Turecku vyrobeno 18krát méně oceli na jednoho obyvatele než v Gruzii. V Gruzii se vyrábí devětkrát více elektrické energie na jednoho obyvatele než v Turecku. Podle sčítání obyvatelstva z roku 1950 bylo v Turecku 65 procent obyvatelstva negramotných, a mezi ženami okolo 80 procent. V Gruzii existuje 19 vysokých škol, na nichž studuje 39 tisíc studentů, což je osmkrát více než v Turecku (na tisíc obyvatel). V Gruzii za léta sovětské moci nesrovnatelně vzrostla hmotná životní úroveň pracujících.

Je jasné, že v Gruzii postupem rozvoje hospodářství a kultury a růstu socialistického uvědomění pracujících stále více mizí půda, která živí buržoazní nacionalismus.

Jak se ve skutečnosti ukázalo, žádná nacionalistická organizace v Gruzii neexistovala. Obětí zvůle a nezákonnosti se staly tisíce naprosto nevinných sovětských lidí. A to všechno se dělalo pod „geniálním“ vedením Stalina – „velkého syna gruzínského lidu“, jak s láskou nazývali Gruzínci svého krajana.

Stalinova zvůle se projevovala nejen při řešení otázek vnitřního života země, ale i v oblasti mezinárodních vztahů Sovětského svazu.

Na červencovém plenárním zasedání ÚV se podrobně projednávaly příčiny vzniku konfliktu s Jugoslávií. Přitom se konstatovala velmi nechvalná Stalinova úloha. Vždyť v „jugoslávském případu“ nebylo takových otázek, které by se nedaly vyřešit cestou soudružského stranického projednání. Pro vznik tohoto „případu“ neexistovaly vážné důvody a k roztržce s touto zemí vůbec nemuselo dojít. To ovšem neznamená, že jugoslávští vedoucí činitelé byli bez chyb či nedostatků. Ale tyto chyby a nedostatky byly Stalinem nepředstavitelně zveličeny, což vedlo k roztržce vztahů se spřátelenou zemí.

Vzpomínám si na první dny, kdy se začal uměle rozdmýchávat konflikt mezi Sovětským svazem a Jugoslávií.

Když jsem jednou přijel z Kyjeva do Moskvy, pozval si mě Stalin a s poukazem na kopii dopisu, který byl krátce předtím poslán Titovi, se mě zeptal: „Četls to?“. A aniž čekal na mou odpověď, řekl: „Takhle pohnu malíčkem, a bude po Titovi. Sletí….“

Na tohle „hýbání malíčkem“ jsme draze doplatili. Toto prohlášení zrcadlilo Stalinův slavomam, vždyť on takovým způsobem i jednal: pohnu malíčkem – a zmizí Kosior, znovu pohnu malíčkem a zmizí Postyšev, Čubar, znovu pohnu malíčkem a zmizí Vozněsenskij, Kuzněcov a mnozí další.

Jenže s Titem se to nestalo. Ať se Stalin snažil malíčkem a čímkoli hýbat sebevíc. Tito nesletěl. proč? Proto, že ve sporu s jugoslávskými soudruhy stál za Titem stát, stál za ním lid, který prošel tvrdou školou zápasu za svou svobodu a nezávislost, lid, který své vedoucí představitele podporoval.

Vidíte, k čemu vedl Stalinův slavomam. Stalin úplně ztrácel smysl pro realitu, projevoval podezíravost a povýšenectví ve vztahu nejen k jednotlivcům doma, ale i ve vztahu k celým stranám a zemím.

Nyní jsme se pozorně zorientovali v otázce s Jugoslávií a našli jsme správné řešení, které schvalují národy Sovětského svazu i Jugoslávie, jakož i všichni pracující lidově demokratických zemí, pokrokoví lidé celého světa. Odstranění nenormálních vztahů s Jugoslávií bylo uskutečněno v zájmu celého tábora socialismu, v zájmu upevnění míru v celém světě.

Žádný „případ“ v podstatě neexistoval, kromě oznámení lékařky Timašukové, která možná pod vlivem někoho nebo na pokyn (byla přece tajným spolupracovníkem orgánů státní bezpečnosti) napsala Stalinovi dopis, v němž prohlašovala, že lékaři údajně používají nesprávné metody léčení.

Stalinovi stačil jeden takový dopis, aby z toho okamžitě vyvodil, že v Sovětském svazu existují škůdci v řadách lékařů, a vydal pokyn zatknout skupinu významných specialistů sovětské medicíny. Sám dával pokyny, jak vést vyšetřování, jak vyslýchat zatčené. Řekl: akademikovi Vinogradovovi nasadit okovy, a jiného zase bít. Je zde přítomen delegát sjezdu, bývalý ministr státní bezpečnosti soudruh Ignaťjev, jemuž Stalin přímo řekl: „Nedosáhnete-li doznání lékařů, přijdete o hlavu.“

Stalin si povolával vyšetřovatele, instruoval ho a poučoval o metodách, vyšetřování, a tyto metody byly jediné – bití, bití a zase bití.

Za určitou dobu po zatčení lékařů jsme my, členové politbyra, obdrželi protokoly s doznáním lékařů. Po rozeslání těchto protokolů nám Stalin řekl: „Jste slepci, koťata, co si beze mne počnete, země zahyne, protože vy nedokážete rozpoznat nepřátele.“

Případ byl zorganizován tak, že nikdo neměl možnost si prověřit fakta, na jejichž základě se vedlo vyšetřování. Neexistovala možnost prověřit si tato fakta pomocí kontaktů s lidmi, kteří se doznávali.

My jsme ale pociťovali, že případ zatčení lékařů je špinavost. Mnohé z těchto lidí jsme osobně znali, léčili nás. A když jsme po Stalinově smrti nahlédli, jak se tento „případ“ vytvářel, uviděli jsme, že je to od začátku až do konce lež.

Tenhle ostudný „případ“ vykonstruoval Stalin, ale nestačil ho už dovést do konce (ve svém pojetí), a proto lékaři zůstali naživu. Nyní byli všichni rehabilitováni, pracují na stejných funkčních místech jako dříve, léčí vedoucí pracovníky včetně členů vlády. Plně jim důvěřujeme a oni svědomitě plní své služební povinnosti, jako je plnili dříve.

V organizaci různých špinavých a hanebných případů hrál úlohu zarytý nepřítel naší strany, agent cizí rozvědky Berija, který se vetřel do Stalinovy důvěry. jak tenhle provokatér mohl dosáhnout takovéhoto postavení ve straně i státě, že se stal prvním náměstkem předsedy rady ministrů Sovětského svazu a členem politického byra ÚV? Nyní bylo zjištěno, že tenhle padouch stoupal po státním žebříčku přes množství mrtvol na každé příčce.

Existovaly signály, že Berija je člověk straně nepřátelský? Ano, existovaly. Už v roce 1937 na plenárním zasedání ÚV řekl bývalý lidový komisař zdravotnictví Kaminskij, že Berija pracoval v musavatistické zpravodajské službě. Plenární zasedání ÚV ještě neskončilo a Kaminskij už byl zatčen a potom zastřelen. Prověřil si Stalin prohlášení Kaminského? Ne, protože Stalin věřil Berijovi, a to mu stačilo. A jestli Stalin něčemu věřil, nikdo už nemohl říct nic, co by bylo s jeho názorem v rozporu; koho by napadlo něco namítat, toho by stihl stejný osud jako Kaminského.

Existovaly i jiné signály. Za pozornost stojí sdělení soudruha Sněgova zaslaná ústřednímu výboru strany (nedávno mimochodem rehabilitovaného po sedmnáctiletém pobytu v táborech). Ve svém sdělení píše: „V souvislosti s otázkou rehabilitace bývalého člena ÚV Kartvelišviliho-Lavrenťjeva jsem poskytl zástupci Výboru státní bezpečnosti podrobnou výpověď o Berijově úloze v zúčtování s Kartvelišvilim a zločinných pohnutkách, jimiž se Berija řídil. Považuji za nutné rekonstruovat důležitou skutečnost v této otázce a sdělit ji ústřednímu výboru, protože jsem nepovažoval za vhodné uvádět ji ve vyšetřovacích dokumentech. na zasedání organizačního byra ÚV VKS(b) 30. října 1931 referoval tajemník zakavkazského krajského výboru Kartvelišvili. Byli přítomni všichni členové byr krajského výboru, z nichž já jediný jsem zůstal na živu. J.V. Stalin na tomto zasedání podal v závěru svého vystoupení návrh na vytvoření sekretariátu zakavkazského krajského výboru ve složení: prvním tajemníkem jmenovat Kartvelišviliho a druhým Beriju (to bylo poprvé v historii strany, kdy bylo uvedeno jméno Beriji jako kandidáta na stranickou funkci), ale Kartvelišvili k tomu okamžitě namítl, že Beriju dobře zná, proto důrazně odmítá s ním pracovat. J.V. Stalin pak navrhl nechat otázku otevřenou a vyřešit ji pracovním postupem. Za dva dny bylo rozhodnuto o Berijově jmenování do stranické funkce a o odchodu Kartvelišviliho ze Zakavkazska. Potvrdit to mohou soudruzi A.I. Mikojan a L.M. Kaganovič, kteří byli na tomto zasedání přítomni. Dlouholeté nepřátelské vztahy mezi Kartvelišvilim a Berijou byly všeobecně známy; datují se od doby, kdy v Zakavkazsku pracoval soudruh Sergo, neboť Kartvelišvili byl nejbližším Sergovým pomocníkem. A tyto vztahy se staly pro Beriju důvodem, aby zfalšoval „případ“proti Kartverlišvilimu. Charakteristické je, že Kartvelišvili je v tomto „případě“ obviňován z teroristického aktu proti Berijovi.“

V žalobě soudního řízení proti Berijovi jsou jeho zločiny podrobně vyloženy. Leccos z toho však stojí za to připomenout, tím spíše, že tento dokument všichni delegáti zřejmě nečetli. Chci zde připomenout, jak brutálně se Berija vypořádal s Kedrovem, Golubevem a nevlastní matkou Golubeva Baturinovou, kteří se snažili informovat ÚV o Berijově zrádcovské činnosti. Byli zastřeleni bez soudu a rozsudek byl po jejich zastřelení antedatován. Poslechněte si, co napsal na ústřední výbor soudruhu Andrejevovi (soudruh Andrejev byl tehdy tajemníkem ÚV) starý komunista Kedrov. „Volám k Vám o pomoc z temné cely lefortovského vězení. Vyslyšte křik hrůzy, neoslyšte ho, zastaňte se mě, pomozte odstranit děs výslechů a odhalit omyl. Trpím nevinně. Věřte mi. Čas to prokáže. Nejsem žádný agent, provokatér carské ochranky, nejsem špión, nejsem člen protistátní organizace, z čeho mě obviňují na základě pomlouvačných tvrzení. Nedopustil jsem se nikdy ani žádných jiných trestných činů vůči straně a vlasti. sem starý bolševik, který ničím nepotřísnil své jméno, který čestně bojoval téměř 40 let v řadách strany pro blaho a štěstí lidu… /…/ A mně, 62letému starci, teď vyšetřovatelé vyhrožují ještě těžšími, krutějšími a ještě potupnějšími způsoby fyzického násilí. Už nejsou s to uvědomit si svůj omyl a uznat nezákonnost a nepřípustnost svého jednání vůči mně. Jeho ospravedlnění hledají v tom, že mě líčí jako zavilého, nenapravitelného nepřítele a trvají na zesílení represe. Nechť ale strana ví, že jsem nevinen a že se ze mne, věrného syna strany, oddaného jí až za hrob, žádnými akcemi udělat nepřítele nepodaří. Nemám však východisko. Jsem bezmocný, abych od sebe mohl odvrátit další, těžké rány. Všechno ale má své meze. Jsem u konce svých sil. Zdraví mám podlomené, síly a energie mě opouštějí, rozuzlení se blíží. Umřít v sovětském vězení s cejchem potupného věrolomníka a vlastizrádce – co může být strašnějšího pro čestného člověka. Jaká hrůza! Srdce se mi svírá nepředstavitelnou hořkostí a bolestí. Ne a ne! To se nestane, to se nesmí stát, křičím. Strana a sovětská vláda a lidový komisař L.P. Berija nepřipustí, aby došlo k takové kruté nenapravitelné nespravedlnosti. Jsem přesvědčen, že při klidném, nezaujatém vyšetřování, bez hnusných nadávek, bez zloby, bez děsivého ponižování bude nepodloženost obvinění snadno zjištěna. Hluboce věřím, že pravda a spravedlnost zvítězí. Věřím, věřím.“

Ačkoli Vojenský senát starého bolševika soudruha Kedrova zprostil obžaloby, byl přesto na Berijův příkaz zastřelen.

Krutě se Berija rovněž vypořádal s rodinou soudruha Ordžonikidzeho. Proč? Proto, že Ordžonikidze bránil Berijovi v uskutečňování jeho zákeřných záměrů. Berija si klestil cestu tím, že se zbavoval všech lidí, kteří mu v tom mohli bránit. Ordžonikidze byl vždy proti Berijovi a také to Stalinovi řekl. Stalin, namísto,a by se v tom zorientoval a podnikl nezbytná opatření, připustil likvidaci Ordžonikidzeho bratra a Ordžonikidzeho samotného dohnal do takového stavu, že se zastřelil.

Berija byl ústředním výborem odhalen krátce po Stalinově smrti. Na základě zevrubného soudního projednání byly zjištěny Berijovy hrůzné zločiny a Berija byl zastřelen.

Vyvstává otázka, proč však Berija, který zlikvidoval desetitisíce pracovníků stranického a státního aparátu, nebyl odhalen za Stalinova života? Odhalen bely dříve proto, že dovedně využil Stalinových slabin, rozněcoval v něm podezíravost, ve všem Stalinovi vyhověl a jednal s jeho podporou.

Kult osobnosti nabyl takových obludných rozměrů hlavně proto, že Stalin sám všemožně podněcoval a podporoval glorifikaci své osoby. Svědčí o tom nesčetné skutečnosti. Jedním z nejtypičtějších projevů slavomamu, toho, že Stalin postrádal elementární skromnost, je vydání jeho Stručného životopisu, který vyšel v roce 1948.

Tato kniha je výrazem naprosto nespoutaného pochlebování, ukázkou zbožštění člověka, jeho přetvoření v neomylného mudrce, „největšího vůdce“ a „nepřekonaného vojevůdce všech dob a národů“. Zřejmě se už nenašly jiné výrazy, které by Stalinovu úlohu ještě více vychválily.

Není třeba citovat pochlebovačné charakteristiky, z nichž se dělá nanic, nahromaděné v této knize jedna vedle druhé. Je třeba jenom zdůraznit, že všechny je schválil a zredigoval Stalin osobně a některá z nich vlastnoručně vepsal do zrcadla sazby knihy.

Co Stalin považoval za nutné do této knihy vepsat? Snažil se snad zmírnit příval lichotek sestavitelů jeho Stručného životopisu? Nikoli. Zesiloval právě ta místa, kde se mu glorifikace jeho zásluh zdála nedostačující.

Poslechněte si některé charakteristiky Stalinovy činnosti, které vlastnoručně vepsal sám Stalin: „V tomto boji proti malověrným a kapitulantům, trockistům, Bucharinům a Kameněvům se definitivně zformovalo po Leninově vyřazení z práce ono vedoucí jádro naší strany /…/, které uhájilo veliký Leninův prapor, semklo stranu na podkladě Leninových odkazů a uvedlo sovětský lid na širokou cestu industrializace země a kolektivizace zemědělství. Vůdcem tohoto jádra a vůdčí silou strany a státu byl soudruh Stalin.“

To napsal sám Stalin! A dále dodává: „Stalin výborně plnil úkoly vůdce strany a lidu, měl plnou podporu všeho sovětského lidu, přitom však ani v nejmenším nepropadl ve své činnosti domýšlivosti, chvastounství a ješitnosti.“

Kdo kdy viděl, aby nějaký činitel oslavoval sebe samého? Cožpak je to důstojné činitele marxisticko – leninského typu? Nikoli. Právě proti tomu tak důrazně vystupoval Marx a Engels. Právě to vždy tak ostře odsuzoval Vladimír Iljič Lenin.

V zrcadle sazby knihy byla také fráze: „Stalin, toť Lenin dneška“. Stalinovi se tato fráze zdála zjevně nepostačující, a tak ji vlastnoručně předělává tímto způsobem: „Stalin, toť důstojný pokračovatel Leninova díla, čili, jak se říká u nás ve straně – Lenin dneška.“ Jak nadneseně řečeno, ale ne lidem, nýbrž samotným Stalinem.

Bylo by možno uvést mnoho podobných charakteristik sebechvály, které Stalin vlastní rukou vepsal do zrcadla knihy. Zvlášť usilovně nešetřil samochválou o své vojenské genialitě, o svém vojevůdcovském nadání.

Dovolím si uvést ještě jednu vsuvku, kterou Stalin udělal, pokud jde o jeho vlastní vojenskou genialitu. Napsal: „Soudruh Stalin dále rozvinul pokročilou sovětskou vojenskou vědu. Propracoval poučku o trvale působících činitelích, rozhodujících o výsledku války, o aktivní obraně a zákonech protiofenzívy a ofenzívy, o součinnosti druhů vojsk a zbraní v současných podmínkách války, o úloze velkých mas tanků a letadel v moderní válce, o dělostřelectvu jako nejmohutnějším druhu vojsk. V různých etapách války nalézala Stalinova genialita správná řešení, v nichž se plně přihlíželo k zvláštnostem situace.“

A dále Stalin sám píše: „Stalinské vojenské učení se projevovalo jak v obraně, tak i v útočném boji /…/ Geniálním bystrozrakem odhaloval soudruh Stalin nepřátelské plány a čelil jim. Bitvy, ve kterých soudruh Stalin řídil sovětská vojska, jsou vynikajícími vzory vojenského operativního umění.“

Tak byl oslavován Stalin jako vojevůdce. Jenže kým? Samotným Stalinem, který už nevystupoval v roli vojevůdce, ale v roli autora a redaktora, jednoho z hlavních sestavitelů svého oslavného životopisu.

Taková jsou, soudruzi, fakta. Je třeba rovnou říci, že to jsou zahanbující fakta.

A ještě jeden fakt z téhož Stalinova stručného životopisu. Je známo, že na Stručném výkladu dějin Všesvazové komunistické strany (bolševiků) pracovala komise ústředního výboru strany. Toto dílo, mimochodem rovněž prosáklé kultem osobnosti, sestavil určitý kolektiv autorů. V zrcadle sazby Stalinova stručného životopisu to bylo řečeno takto: „Komise ústředního výboru VKS(b) pod vedením soudruha Stalina a za jeho aktivní účasti vydává Dějiny Všesvazové komunistické strany (bolševiků). Stručný výklad.“

Ale tato formulace už nemohla Stalina uspokojit, a tak ve vydaném Stručném životopisu je toto místo nahrazeno tezí: „V roce 1938 vyšly Dějiny VKS(b). Stručný výklad, napsané soudruhem Stalinem a schválené komisí ÚV VKS(b).“ Co k tomu ještě dodat!

Jak vidíte, došlo k překvapivé změně díla připraveného kolektivem v knihu napsanou Stalinem. Jak a proč došlo k podobné změně, o tom se není třeba zmiňovat.

Vzniká oprávněná otázka: jestliže je Stalin autorem této knihy, proč potom potřeboval tak glorifikovat osobnost Stalina a v podstatě z celého poříjnového období dějin naší slavné komunistické strany dělat jenom pozadí pro činy „Stalinovy geniality“?

Našlo snad v této knize důstojný odraz úsilí naší strany o socialistickou přeměnu země, o vybudování socialistické společnosti, o industrializaci a kolektivizaci a další opatření realizovaná stranou, pevně kráčející cestou, kterou nastínil Lenin? Mluví se tam hlavně o Stalinovi, o jeho projevech, o jeho referátech. Všechno bez nejmenší výjimky souvisí s jeho jménem. A když ovšem Stalin sám prohlašuje, že to byl on, kdo napsal Dějiny VKS(b). Stručný výklad, nutné to musí vyvolávat přinejmenším údiv a rozpaky. Může snad marxista-leninovec tímto způsobem psát o sobě a do nebes vynášet kult své osobnosti?

Sám Stalin považoval za nejlepší onen text Státní hymny Sovětského svazu, v němž není ani slova o komunistické straně, ale zato je v něm tento bezpříkladný chvalozpěv na Stalina: „a věrnosti lidu vždy nás učil Stalin, nás učil jít v práci i hrdinství vpřed.“

Veškerá obrovská výchovná, řídící a inspirující činnost veliké leninské strany je v těchto řádcích hymny připsána samotnému Stalinovi. To je samozřejmě zjevná úchylka od marxismu-leninismu, zjevná degradace a snížení úlohy strany. Pro vaši informaci je třeba říci, že předsednictvo ÚV už přijalo usnesení o napsání nového textu hymny, který by zrcadlil úlohu lidu, úlohu strany.

Což se mohlo bez Stalinova vědomí přisvojovat jeho jméno mnoha velkým podnikům a městům, cožpak se bez jeho vědomí mohly po celé zemi stavět Stalinovy monumenty – ty „pomníky zaživa“? Je přece faktem, že Stalin sám 2. července 1951 podepsal usnesení rady ministrů SSSR, na jehož základě měla být na Volžsko-donském průplavu postavena Stalinova monumentální socha, a 4. září téhož roku vydal nařízení vyčlenit na stavbu tohoto monumentu 33 tuny mědi. Kdo byl poblíž Stalingradu, viděl, jaká se tam tyčí socha, přičemž na takovém místě, kde bývá málo lidí. Na její postavení však bylo vynaloženo mnoho prostředků, a to se stalo v době, kdy po válce naši lidé v těchto oblastech ještě žili v zemljankách. Sami posuďte, zda Stalin správně napsal ve svém životopisu, že „ani v nejmenším nepropadal v své činnosti domýšlivosti, chvastounství a sebeobdivu“?

Přitom však Stalin projevoval neúctu k Leninově památce. Nebylo náhodou, že Palác sovětů jako památník Vladimíru Iljiči, kdy usnesení o jeho výstavbě bylo přijato před 30 lety, nebyl postaven, a jeho stavba se současně odkládala a zapomínalo se na ni. Tuto situaci je třeba napravit a památník Vladimíru Iljiči postavit.

Nelze nevzpomenout ani na usnesení sovětské vlády z 14. srpna 1925 O zřízení cen V.I. Lenina za vědecké práce. Toto usnesení bylo zveřejněno v tisku, avšak Leninovy ceny dodnes neexistují. To se rovněž musí napravit.

Za Stalinova života, díky známým metodám, o nichž jsem už mluvil, když jsem uváděl fakta, jak byl psán třeba Stalinův stručný životopis, se všechny události osvětlovaly tak, že Lenin jakoby hrál druhořadou úlohu dokonce při uskutečnění Říjnové socialistické revoluce. V mnoha filmech a beletristických dílech se Leninův obraz osvětluje nesprávně a nepřípustně se snižuje.

Stalin se velmi rád díval na film Nezapomenutelný rok 1919, v němž je vylíčen, jak jede na schůdku obrněného vlaku a div ne šavlí rubá nepřítele. Ať Kliment Jefremovič, náš drahý přítel, najde odvahu a napíše pravdu o Stalinovi, vždyť on ví, jak Stalin bojoval. Pro soudruha Vorošilova je samozřejmě těžké se do toho pustit, ale bylo by dobře, kdyby to udělal. Všichni by s tím souhlasili – lid i strana. A vnuci mu za to budou děkovat.

Při osvětlování událostí spojených s Říjnovou revolucí a občanskou válkou se v řadě případů věc líčila tak, že hlavní úloha jakoby všude náleží Stalinovi, že Stalin všude a ve všem napovídá Leninovi, jak a co má dělat. Ale vždyť to je pomlouvání Lenina!

Neprohřeším se zřejmě proti pravdě, řeknu-li, že 99 procent zde přítomných toho o Stalinovi do roku 1924 vědělo a slyšelo málo, ale Lenina u nás znali všichni; celá strana ho znala, všechen lid ho znal, děti i dospělí.

To všechno je třeba rozhodně přehodnotit, aby v dějinách, literatuře a uměleckých dílech byla správně zobrazena úloha V.I. Lenina, veliké činy naší komunistické strany a sovětského lidu, lidu tvůrce, lidu budovatele.

Soudruzi! Kult osobnosti napomohl k rozšíření nesprávných metod ve výstavbě strany a hospodářské činnosti, plodil hrubé porušování vnitrostranické i státní demokracie, holé administrování, nejrůznější deformace, zastírání nedostatků a lakování skutečnosti. Rozmohlo se u nás nemálo vrtichvostů, pochlebníků a nepoctivců.

Nelze přehlížet ani to, že v důsledku nesčetných zatčení stranických, státních a hospodářských pracovníků mnohé naše kádry znejistěly, začala brát ohledy, bát se nového, bát se i vlastního stínu, projevovat méně pracovní iniciativy.

A vezměte si usnesení stranických a státních orgánů. Začala se sestavovat podle šablony, často bez ohledu na konkrétní situaci. Věci zašly až tak daleko, že se vystoupení stranických a jiných pracovníků začala i na těch nejmenších schůzích a poradách k jakýmkoli otázkám číst z taháku. To všechno plodilo nebezpečí zkostnatění práce stranických a státních orgánů, byrokratizace aparátu.

Stalinovo odtržení od života, to že neznal skutečnou situaci na místech, lze názorně ukázat na příkladu řízení zemědělství. Všichni, kdo se alespoň trochu zajímali o vnitřní situaci, viděli těžký stav zemědělství, ale Stalin to neviděl. Zda jsme to Stalinovi říkali? Ano, říkali jsme mu to, ale on na nás nedbal. Proč k tomu mohlo dojít? Proto, že Stalin nikam nejezdil, s dělníky a kolchozníky se nesetkával a skutečnou situaci na místech neznal.

Zemi a zemědělství poznával jenom z filmů. Filmy však situaci v zemědělství přikrášlovaly a lakovaly. Kolchozní život se v mnoha filmech předváděl tak, že stoly se prohýbaly pod množstvím krůt a husí. Stalin si zřejmě myslel, že tak tomu ve skutečnosti taky je.

Vladimír Iljič Lenin se díval na život jinak, stále byl v těsném spojení s lidem, přijímal deputace rolníků, často mluvil v továrnách a závodech, jezdil na vesnici a rozmlouval s rolníky.

Stalin se od lidu distancoval a nikam nejezdil. Tak to trvalo desítky let. Poslední jeho návštěva na vesnici se uskutečnila v lednu 1928, když jel na Sibiř v záležitostech dodávek obilí. Odkud pak mohl znát situaci na venkově?

A když bylo Stalinovi v jednom rozhovoru řečeno, že situace v našem zemědělství je velmi těžká, že zvlášť špatně jsme na tom s produkcí masa a dalších živočišných výrobků, byla vytvořena komise, které bylo uloženo připravit návrh usnesení. O opatřeních k dalšímu rozvoji živočišné výroby v kolchozech a sovchozech. Tento návrh jsme vypracovali.

Naše tehdejší návrhy samozřejmě nezahrnovaly všechny možnosti, ale byly stanoveny cesty k vzestupu společenské živočišné výroby. Tehdy se doporučovalo zvýšit nákupní ceny živočišných výrobků, aby se zvýšila hmotná zainteresovanost kolchozníků, pracovníků strojních a traktorových stanic i sovchozů na rozvoji živočišné výroby. Návrh, který jsme vypracovali, však schválen nebyl a v únoru 1953 byl odložen.

Víc než to, Stalin při jeho projednávání podal návrh, aby se kolchozům a kolchozníkům zvýšily daně ještě o 40 miliard rublů, neboť, jak se domníval, rolníci si žijí v hojnosti, a když kolchozník prodá jen jednu slepici, může státní daň klidně zaplatit.

Jen si představte, co to znamenalo? Vždyť 40 miliard rublů je taková částka, již rolníci neobdrželi ani za všechny produkty, které odevzdávali. Například v roce 1952 kolchozy a kolchozníci za všichni svou produkci obdrželi 26 miliard 280 miliónů rublů.

Zakládal se snad tento Stalinův návrh na nějakých údajích? Samozřejmě nezakládal. Fakta a čísla ho v takových případech nezajímala. Jestli to Stalin tak řekl, pak to tak i je – vždyť je „génius“ a génius nemusí nic počítat, jemu stačí se podívat, aby hned všechno určil, jak má být. Řekl své slovo a všichni ho potom po něm museli opakovat a nadšeně se obdivovat jeho moudrosti.

Co však bylo moudrého na návrhu zvýšit zemědělskou daň o 40 miliard rublů? Přesně řečeno nic, poněvadž tento návrh nevycházel z reálného hodnocení skutečnosti, ale z fantastických výmyslů člověka, odtrženého od života.

V zemědělství jsme se nyní začali trochu dostávat z těžké situace. Diskusní příspěvky delegátů XX. sjezdu strany těší každého z nás, když mnozí říkají, že existují všechny podmínky, aby úkoly šesté pětiletky ve výrobě hlavních živočišných produktů byly splněny ne za pět let, ale za dva až tři roky. jsme přesvědčeni, že úkoly nové pětiletky budou úspěšně splněny.

Když nyní příkře vystupujeme proti kultu osobnosti, který se za Stalinova života tak rozmohl, a mluvíme o mnohých záporných jevech vyvolaných tímto kultem, který je marxismu-leninismu cizí, mohou se někteří lidé zeptat: jak je to možné, vždyť Stalin stál v čele strany a státu 30 let, za něho bylo dosaženo významných vítězství, cožpak to nelze popírat? Soudím, že klást otázku takto mohou jenom zaslepení a kultem osobnosti beznadějně zhypnotizovaní lidé, kteří nechápou podstatu revoluce a sovětského státu, nechápou skutečně, v leninském duchu úlohu strany a lidu v rozvoji sovětské společnosti.

Socialistickou revoluci uskutečnila dělnická třída ve svazku s nejchudším rolnictvem, za podpory středního rolnictva, uskutečnil ji lid vedený bolševickou stranou. Leninova velká zásluha spočívá v tom, že vytvořil bojovou stranu dělnické třídy, vyzbrojil ji marxistickým chápáním zákonů společenského vývoje, učením o vítězství proletariátu v boji proti kapitalismu a zocelil stranu ve výhni revolučních zápasů lidových mas. Strana v tomto boji důsledně hájila zájmy lidu, stala se jeho osvědčeným vůdcem, dovedla pracující k moci, k vytvoření prvního socialistického státu na světě.

Dobře znáte moudrá Leninova slova o tom, že sovětský stát je silný uvědomělostí mas, že dějiny nyní vytvářejí milióny a deseti milióny lidí.

Organizátorské práci strany, jejich nesčetných místních organizací a obětavé práci našeho velikého lidu vděčíme za svá historická vítězství. Tato vítězství jsou výsledkem obrovské rozsáhlé činnosti lidu a strany jako celku, a vůbec ne plodem vedení pouze samotného Stalina, jak se to snažili dokazovat v období rozkvětu kultu osobnosti.

Přistoupíme-li k podstatě této otázky z marxistického, leninského hlediska, je třeba naprosto otevřeně prohlásit, že praxe řízení, která se vytvořila v posledních letech Stalinova života, se stala vážnou brzdou na cestě rozvoje sovětské společnosti.

Stalin se celé měsíce nezabýval mnoha zásadními a neodkladnými otázkami života strany ani země. Za Stalinova vedení se naše mírové vztahy s jinými zeměmi nezřídka ocitly v ohrožení, poněvadž rozhodování jednou osobou mohlo vyvolat a leckdy vyvolávalo velké komplikace.

V posledních letech, kdy jsme se vymanili z nesprávné praxe kultu osobnosti a nastínili jsme řadu opatření v oblasti vnitřní a zahraniční politiky, všichni vidí, jak doslova před očima vzrůstá aktivita a rozvíjí se tvůrčí iniciativa širokých mas pracujících, jak blahodárně se to začíná projevovat na výsledcích hospodářské i kulturní výstavby.

Někteří soudruzi se mohou zeptat: kam se dívali členové politického byra ÚV, proč včas proti kultu osobnosti nevystoupili a dělají to teprve v poslední době?

Především je třeba mít na zřeteli, že členové politbyra pohlíželi na tyto otázky v různých obdobích různě. Zpočátku mnozí z nich Stalina aktivně podporovali, protože je jedním z nejsilnějších marxistů, a jeho logika, síla a vůle měly vliv na kádry, na práci strany.

Je známo, že Stalin po smrti V.I. Lenina, zvláště v prvních letech, aktivně bojoval za leninismus, proti deformátorům a nepřátelům Leninova učení. Strana na základě leninského učení a v čele se svým ústředním výborem rozvinula práci spojenou se socialistickou industrializací země, kolektivizací zemědělství a uskutečněním kulturní revoluce. Stalin si v té době získal popularitu, sympatie a podporu. Strana musela bojovat proti těm, kdo se snažili svést ji z jedině správné, leninské cesty – proti trockistům, zinovjevcům, pravičákům i buržoazním nacionalistům. Tento boj byl nezbytný. Potom se však Stalin začal, stále více neužívaje moci, vypořádávat s význačnými funkcionáři strany a státu a používat proti čestným sovětským lidem teroristické metody. Jak už bylo řečeno, právě tak Stalin naložil s význačnými činiteli strany a našeho státu – Kosjorem, Rudzutakem, Ejchem, Postyševem a mnoha dalšími.

Pokusy vystoupit proti neodůvodněným podezřením a obviněním vedly k tomu, že ten, kdo protestoval, byl vystaven represím. V tomto směru je charakteristické, co se událo se soudruhem Postyševem.

Stalin v jedné z besed dal najevo svou nelibost vůči Postyševovi tím, že mu položil otázku: „Co jste zač?“ „Bolševik jsem, soudruhu Staline, bolševik,“ rozhodně na to odpověděl Postyšev v severoruském nářečí s přízvukem na „o“.

A toto prohlášení bylo ohodnoceno zprvu jako projev neúcty ke Stalinovi, potom jako škůdcovský akt a později vedlo k likvidaci Postyševa, který byl prohlášen, aniž k tomu existovaly nejmenší důvody, za „nepřítele lidu“.

O situaci, která se v té době vytvořila, jsme často rozmlouvali s Nikolajem Alexandrovičem Bulganinem. Jednou, když jsme ve dvou jeli autem, mi řekl: „Člověk někdy jede ke Stalinovi a je k němu zván jako přítel. Ale sedí u Stalina a neví, kam ho od něho odvezou: jestli domů nebo do vězení.“

Je jasné, že taková situace stavěla kteréhokoli člena politbyra do nevýslovně těžkého postavení. Jestliže si navíc uvědomíme, že v posledních letech se plenární zasedání ÚV fakticky nesvolávala a zasedání politbyra se konala případ od případu, bude pochopitelné, jak těžko bylo pro kteréhokoli člena politbyra vyslovit se proti tomu nebo onomu nespravedlivému nebo nesprávnému opatření, proti očividným chybám a nedostatkům v praxi vedení.

Jak již bylo řečeno, mnohá usnesení se přijímala na základě rozhodování jednou osobou nebo dotazem, bez kolektivního projednávání.

Všem je znám smutný osud člena politbyra soudruha Vozněsenského, který se stal obětí Stalinových represí. Je třeba zdůraznit, že rozhodnutí o jeho odvolání z politického byra se nikde neprojednávalo, ale bylo provedeno dotazem. Rovněž dotazem bylo provedeno rozhodnutí o odvolání z funkcí soudruhů Kuzněcova a Rodionova.

Úloha politického byra ÚV byla vážně snižována a jeho práce dezorganizována vytvářením různých komisí uvnitř politbyra, vytvářením takzvaných pětek, šestek, sedmiček, devítek. Poslechněte si například usnesení politického byra z 3. října 1946: „Návrh soudruha Stalina. 1. Uložit komisi pro zahraniční politiku při politbyru (šestce) nadále se spolu s otázkami zahraničněpolitického charakteru zabývat i otázkami vnitřní výstavby a vnitřní politiky. 2. Doplnit složení šestky o předsedu Státní plánovací komise SSSR soudruha Vozněsenského a nadále šestku nazývat sedmou. Tajemník ÚV J. Stalin.“

Je jasné, že vytváření podobných komisí – „pětek“, „šestek“, „sedem“, „devítek“ podlamovalo v politbyru zásadu kolektivního vedení. Tak docházelo k tomu, že někteří členové politbyra byli tímto způsobem odstraňováni od rozhodování nejzávažnějších otázek.

Do nesnesitelných podmínek byl postaven jeden z nejstarších členů naší strany – Kliment Jefremovič Vorošilov. Po mnoho let byl fakticky zbaven práva podílet se na práci politbyra. Stalin mu zakázal objevovat se na zasedáních politbyra a zasílat mu dokumenty. Když politické byra zasedalo a soudruh Vorošilov se o tom dozvěděl, pokaždé telefonicky volal a žádal o svolení, zda smí na toto zasedání přijít. Stalin mu to někdy dovoloval, ale vždy dával najevo svou nelibost. Stalin v důsledku svého extrémního strachu a podezíravosti dospěl až k takovému nesmyslnému a směšnému podezření, že Vorošilov je britský agent.

Ano, britský agent. A doma mu byl podstrčen speciální aparát k odposlouchávání jeho rozhovorů.

Stalin o svém rozhodnutí odstranil rovněž od účasti na činnosti politbyra i dalšího člena – Andreje Andrejeviče Andrejeva.

Nebo si vezměte první plenární zasedání ÚV po XIX. sjezdu strany, když si vzal slovo Stalin a kádroval na něm Vjačeslava Michajloviče Molotova a Anastase Ivanoviče Mikojana a vznesl proti těmto starým funkcionářům ničím nepodložená obvinění.

Není vyloučeno, že kdyby Stalin ještě několik měsíců zůstal ve vedení, že by na tomto sjezdu strany soudruzi Molotov a Mikojan možná už nemluvili.

Stalin zřejmě měl své záměry se vypořádat se starými členy politbyra. Nejednou prohlašoval, že členy politického byra je třeba měnit. Jeho návrh zvolit po XIX. sjezdu do předsednictva ústředního výboru 25 lidí sledoval cíl odstranit staré členy politbyra, zařadit do něho lidi méně zkušené, a ti aby ho všemožně vychvalovali. Lze předpokládat, že to bylo vymyšleno proto, aby se potom staří členové politbyra zlikvidovali a tak se zahladily stopy těchto odsouzeníhodných činů Stalina, o nichž nyní referujeme.

Soudruzi! Aby se neopakovaly chyby minulosti, ústřední výbor se rozhodně staví proti kultu osobnosti. Soudíme, že jsme Stalina neúměrně zveličili. Je nesporné, že Stalin měl v minulosti velké zásluhy o stranu, o dělnickou třídu, o mezinárodní dělnické hnutí.

Otázka je komplikována tím, že všechno to, o čem se zde hovořilo, bylo učiněno za Stalina, pod jeho vedením a s jeho souhlasem, přičemž Stalin byl přesvědčen, že je to nezbytné pro obranu zájmu pracujících před úklady nepřátel a útoky imperialistického tábora. To všechno jím bylo chápáno z pozic obrany zájmů dělnické třídy, zájmů pracujícího lidu, zájmů vítězství socialismu a komunismu. Nemůže se říci, že to je počínání tyrana. Stalin soudil, že je to tak třeba dělat v zájmu strany, pracujících, v zájmu obrany vymožeností revoluce. V tom je skutečná tragédie!

Soudruzi! Lenin nejednou zdůrazňoval, že skromnost je neodmyslitelnou vlastností skutečného bolševika. Lenin sám byl živým zobecněním té největší skromnosti. Nedá se říci, že v této věci se ve všem řídíme Leninovým příkladem. Stačí třeba jen uvést, že mnoha městům, závodům, kolchozů i sovchozům, státním a kulturním institucím byla u nás nadělena jména různých žijících státních a stranických činitelů, jako by mělo jít, lze-li to tak vyjádřit, o právo na jejich soukromé vlastnictví. Na přisvojování našich jmen různým městům, oblastem i podnikům a kolchozům jsou mnozí z nás spolupodílníci. To je třeba napravit.

Dělat je to ovšem třeba rozumně a bez ukvapenosti. Ústřední výbor tuto věc projedná a dobře se v tom zorientuje, aby zde nedošlo k nějakým chybám nebo výstřelkům. Vzpomínám si, jak se na Ukrajině dozvěděli o Kosiorově zatčení. Kyjevský rozhlas obvykle začínal své vysílání slovy: „Posloucháte vysílání Kosiorova rozhlasu.“ A jednoho dne začalo rozhlasové vysílání bez ohlášení Kosiorova jména. Všichni vytušili, že se s Kosiorem něco stalo, že je zřejmě zatčen.

Takže kdybychom všude začali sundávat firemní štíty a provádět přejmenovávání, lidé by si mohli pomyslet, že se s těmi soudruhy, po nichž jsou pojmenovány podniky, kolchozy či města, něco stalo, že třeba i oni byli zatčeni.

Čím se u nás leckde měří autorita a význam toho či onoho vedoucího činitele? Prostě tím, že je po něm pojmenováno tolik a tolik měst a závodů, tolik a tolik sovchozů. Není na čase skoncovat s tímto „soukromým vlastnictvím“ a provést „znárodnění“ závodů, kolchozů a sovchozů?

Bude to ku prospěchu naší věci. Kult osobnosti se projevuje přece i v takových skutečnostech.

K otázce kultu osobnosti musíme přistupovat se vší vážností. Tuto otázku nemůžeme vynášet mimo stranu a tím spíše ne do tisku. Proto o ní referujeme na neveřejném zasedání sjezdu. Je třeba znát míru. neživit nepřátele, neodhalovat před nimi naše rány. Myslím, že sjezdoví delegáti správně pochopí a ocení všechna tato opatření.

Soudruzi! Potřebujeme rozhodně, jednou provždy skoncovat s kultem osobnosti a vyvodit náležité závěry jak v oblasti ideově teoretické, tak v oblasti praktické práce.

V zájmu toho je třeba: Za prvé, bolševicky odsoudit a vykořenit kult osobnosti jako jev marxismu-leninismu cizí a neslučitelný se zásadami stranického vedení a normami stranického života a vést nemilosrdný boj proti všem pokusům v té či oné formě ho oživit.

Obnovit a v celé naší ideologické práci prosazovat nejdůležitější teze učení marxismu-leninismu o lidu jako tvůrci dějin, tvůrci všech materiálních a duchovních statků lidstva, o rozhodující úloze marxistické strany v revolučním boji za přeměnu společnosti, za vítězství komunismu.

V souvislosti s tím musíme odvést velkou práci, abychom z pozic marxismu-leninismu kriticky zhodnotili a opravili chybné názory, které se ve spojitosti s kultem osobnosti rozšířily v oblasti historie, filozofie, ekonomie a dalších věd a rovněž v oblasti literatury a umění. Konkrétně, v nejbližší době je nutné vyvinout velké úsilí v zájmu napsání kvalitní a vědecky objektivní marxistické učebnice dějin naší strany, učebnic o dějinách naší společnosti, knih z dějin občanské války a Velké vlastenecké války.

Za druhé, důsledně a houževnatě pokračovat v práci, kterou v posledních letech uskutečňuje ústřední výbor strany v zájmu co nejpřísnějšího dodržování leninských zásad stranického vedení ve všech stranických organizacích shora dolů, a především té nejvyšší zásady – kolektivnosti vedení, v zájmu dodržování norem stranického života zakotvených stanovami naší strany, v zájmu rozvíjení kritiky a sebekritiky.

Soudružky a soudruzi! Dvacátý sjezd Komunistické strany Sovětského svazu s novou silou prokázal nerozbornou jednotu naší strany, její semknutost kolem ústředního výboru, její odhodlání splnit velké úlohy komunistické výstavby.

Skutečnost, že nyní v plné šíři nastolujeme principiální otázky překonání kultu osobnosti jako jevu, který je marxismu-leninismu cizí, a odstranění těžkých důsledků, které způsobil, svědčí o velké morální a politické síle naší strany.

Jsme plně přesvědčení o tom, že naše strana vyzbrojená historickými závěry svého XX. sjezdu povede sovětský lid leninskou cestou k novým úspěchům, k novým vítězstvím.

/Bouřlivý dlouhotrvající potlesk přecházející v ovace. Všichni povstávají./

V.S. Abakumov (1908–1954) působil v letech 1946–1951 jako ministr státní bezpečnosti, v červnu 1951 vyloučen ze strany. V prosinci 1954 odsouzen k trestu smrti a popraven.

A.A. Andrejev (1895 – 1971) od roku 1920 tajemník Všesvazové ústřední rady odborů a v letech 1924 – 1925 tajemník ÚV VKS(b). Od roku 1927 tajemník severokavkazského krajského výboru VKS(b). Od roku 1930 předseda ústřední kontrolní komise VKS(b) a lidový komisař dělnicko-rolnické inspekce SSSR, náměstek předsedy rady lidových komisařů. V roce 1931 se stal lidovým komisařem dopravy. Od roku 1935 působil jako tajemník ÚV VKS(b). V letech 1939 – 1952 předseda Výboru stranické kontroly při ÚV VKS(b), od roku 1946 náměstek předsedy rady ministrů SSSR. Člen ústředního výboru v letech 1920 – 1961. Kandidát na členství v politbyru v letech 1926 – 1930, člen politického byra v letech 1932 – 1952.

I.Ch. Bagramjan (1897 – 1982) maršál SSSR (1955), za války náčelník Jihozápadního frontu, po válce velitel vojsk Pobaltského vojenského okruhu náměstek ministra obrany SSSR. Člen ÚV KSSS v letech 1961 – 1982.

Nikolaj Aleksandrovič Bulganin (1895 – 1975) od února 1955 do března 1958 působil jako předseda Sovětu ministrů SSSR. Kandidátem na členství v ÚV od roku 1934 do 1937, členem se stal v roce 1937 a zůstal jím až do roku 1961. Kandidát na členství v Prezídiu ÚV (politbyro) 1946 – 1948, od roku 1948 do 1958 člen politbyra. V letech 1931 – 1937 předseda moskevského sovětu. Od roku 1937 náměstek předsedy rady lidových komisařů SSSR. V letech 1947 až 1958 maršál Sovětského svazu. V letech 1947 – 1949 ministr ozbrojených sil SSSR, 1953 – 1955 ministr obrany SSSR.

V.J. Čubar (1891–1939) působil v letech 1918–1923 jako člen předsednictva Nejvyšší národohospodářské rady, od roku 1920 náměstek a posléze předseda rady lidových komisařů Ukrajiny. Od roku 1934 náměstek předsedy rady lidových komisařů a Rady práce a obrany SSSR. Od roku 1926 kandidát na členství a od roku 1935 člen politbyra.

M.S. Čudov (1893 – 1937) byl od roku 1925 členem ÚV VKS(b) a v letech 1928 až 1936 působil jako druhý tajemník leningradského výboru VKS(b).

R.I. Ejche (1890 – 1940) působil od roku 1925 jako předseda sibiřského krajského výkonného výboru sovětů a první tajemník západosibiřského krajského výboru VKS(b). V letech 1937 – 1938 lidový komisař zemědělství. Od roku 1930 člen ÚV a od roku 1935 kandidát politického byra ÚV VKS(b).

V.P. Golubev (1913 – 1940) kandidát na členství ve VKS(b), poručík státní bezpečnosti. V roce 1939 zatčen a 25. ledna 1940 spolu s N.V. Baturinovou zastřelen.

A.V. Gorbatov (1891 – 1973) člen strany od roku 1919, armádní generál (1955), po válce velel leteckým výsadkovým vojskům a vojskům Pobaltského vojenského okruhu, kandidát ÚV KSSS v letecg 1952 – 1961.

Nikita Sergejevič Chruščev (1894 – 1971) od září 1953 první tajemník ÚV a zároveň od 1956 Předseda byra ÚV RSFSR. Člen ÚV VKS(b) (od 1952 KSSS) 1934–1966. Kandidát na členství v politbyru od 14.1. 1938 do 22.3. 1939, člen politbyra od 22.3. 1939 do 14.10. 1964. Tajemník ÚV od 16.12. 1949, první tajemník od 7.9. 1953 do 14.10. 1964. V letech 1935–1938 první tajemník moskevského oblastního a moskevského městského výboru VKS(b), v letech 1938–1949 první tajemník ÚV KS Ukrajina (bolševiků) a současně v letech 1944–1947 předseda rady lidových komisařů Ukrajiny.

S.D. Ignaťjev (1904 – 1983) v letech 1951–1953 ministr státní bezpečnosti, v letech 1953–1957 první tajemník baškirského oblastního výboru a 1957 – 1960 tatarského oblastního výboru KSSS. V letech 1952–1953 tajemník ÚV KSSS.

G.G. Jagoda (1891 – 1938) člen strany od roky 1917, v letech 1934 – 1936 předseda Státní politické správy, lidový komisař vnitra SSSR, od roku 1936 lidový komisař spojů.

A.K. Jenukidze (1877 – 1937) od července 1918 člen a tajemník Všeruského ústředního výkonného výboru sovětů a pak Prezídia Ústředního výkonného výboru sovětů SSSR.

N.I. Ježov (1895 – 1940) člen strany od roku 1917, od roku 1935 tajemník ÚV VKS(b) a předseda Komise stranické kontroly. V letech 1936 – 1938 lidový komisař vnitra, pak lidový komisař vodní dopravy. Od roku 1938 kandidát politbyra.

I.D. Kabakov (1891–1937) do roku 1934 první tajemník sverdlovského oblastního výboru strany, člen ÚV VKS(b) od roku 1925.

Lazar Mojsejevič Kaganovič (1893–1991) od března 1953 do června 1957 první náměstek Předsedy sovětu ministrů SSSR, od května 1955 do června 1956 předseda vládní rady ministrů pro záležitosti práce a mezd, od září 1956 do května 1957 ministr SSSR. Kandidát na členství v ÚV od 1923–1924, od 1924 do 1957 člen ÚV, kandidát na členství v politbyru od 23.7. 1926 – 13.7. 1930, od 13.7. 1930 do 29.6. 1957 člen politbyra.

G.N. Kaminskij (1895 – 1938) člen strany od roku 1913, v roce 1920 tajemník ÚV KS(b) Ázerbajdžánu, od roku 1930 tajemník moskevského výboru VKS(b), od roku 1932 předseda výkonného výboru moskevského oblastního sovětu, od roku 1934 lidový komisař zdravotnictví. Kandidát ÚV VKS(b) v letech 1925 – 1927 a od roku 1934.

M.M. Karpov (1901 – 1939) před svým zatčením působil ve funkci vedoucího oddělení propagandy a agitace kyjevského oblastního výboru KS(b) Ukrajiny.

L.I. Kartvelišvili (Lavrenťjev) (1890–1938) členem strany od 1910, od roku 1923 tajemník ÚV KS(b) Gruzie, druhý tajemník zakavkazského krajského výboru strany a předseda rady lidových komisařů Gruzie. Od roku 1929 náčelník politické správy Ukrajinského vojenského okruhu, pak druhý tajemník ÚV KS(b) Ukrajiny. Od roku 1931 tajemník zakavkazského, západosibiřského a dálnovýchodního krajského výboru a krymského oblastního výboru VKS(b). V letech 1930 – 1934 kandidát a od roku 1934 člen ÚV VKS(b).

I.M. Kedrov (1908 – 1940) člen VKS(b), nadporučík státní bezpečnosti, syn N.S. Kedrova.

M.S. Kedrov (1878 – 1941) v letech 1906 – 1907 ředitel bolševického nakladatelství Zrno. Od listopadu 1917 člen kolegia lidového komisariátu vojenství, komisař pro demobilizaci staré armády, pak vojenské funkce na Severní frontě. Od března 1919 náčelník zvláštního oddělení Všeruské mimořádné komise a člen komise lidového komisariátu vnitra. Po občanské válce v Nejvyšší národohospodářské radě, Nejvyšším soudu SSSR a ve Státní plánovací komisi RSFSR.

N.P. Komarov (F.J. Sobinov) (1886–1937) člen strany od roku 1909, v roce 1917 člen petrohradského výboru SDDSR(b), v roce 1925 tajemník severozápadního byra ÚV VKS(b). V letech 1926 – 1929 předseda leningradského městského a guberniálního výkonného výboru sovětů, do roku 1931 lidový komisař komunálního hospodářství RSFSR. Člen ÚV strany v roce 1921 a v letech 1923 – 1930, kandidát ÚV v letech 1922 až 1923.

A.V. Kosarev (1903 – 1939) od roku 1926 tajemník městského výboru Komsomolu v Moskvě. Od roku 1927 tajemník a od roku 1929 generální tajemník ÚV VLKSM, od roku 1934 člen ÚV a organizačního byra ÚV VKS(b).

S.V. Kosior (1889 – 1939) již v říjnu 1917 působil jako komisař Petrohradského vojenského revolučního výboru, v letech 1919 – 1920 tajemník ÚV KS(b) Ukrajiny. Od roku 1922 tajemník sibiřského byra ÚV KS(b) Ukrajiny. Od roku 1928 generální tajemník ÚV KS(b) Ukrajiny. Od roku 1938 náměstek předsedy rady lidových komisařů SSSR a předseda Komise státní kontroly. Od roku 1927 kandidát a od roku 1930 člen politického byra ÚV VKS(b).

Georgij Maksimilianovič Malenkov (1901 – 1988) od února 1955 do června 1957 náměstek předsedy Sovětu ministrů SSSR a ministr SSSR. Člen ÚV od 1939 do 1957. Kandidát na členství v politbyru od 21.2. 1941 do 18.3. 1946, člen politbyra od 18.3. 1946 do 29.6. 1957. V roce 1957 ředitelem Usť-Kamenogorské elektrárny. 1961 – vyloučen ze strany. Tajemník ÚV od 22.3. 1939 do 6.5. 1946 a od 1.7. 1948 do 14.3. 1953.

K.A. Mereckov (1897 – 1968) maršál SSSR (1944), od roku 1937 zástupce náčelníka generálního štábu, od září 1938 velel Povolžskému a Leningradskému vojenského okruhu. Od roku 1940 náčelník generálního štábu, od roku 1941 náměstek lidového komisaře obrany SSSR. Kandidát ÚV strany v letech 1939 – 1956, člen ústřední revizní komise KSSS v letech 1956 – 1961.

V.I. Mežlauk (1893 – 1938) člen strany od roku 1917, od roku 1920 komisař rady železničních drah, od roku 1927 kandidát ÚV a od roku 1924 člen ÚV VKS(b).

Anastas Ivanovič Mikojan (1895 – 1978) od února 1955 do července 1964 první náměstek předsedy Sovětu ministrů SSSR. Kandidát na členství v ÚV od 1922 – 1923, člen ÚV 1923 – 1976. Kandidát na členství v prezídiu od 23.7. 1926 do 1.2. 1935, člen politbyra od 1.2. 1935 do 29.3. 1966. V letech 1936 – 1946 lidový komisař zahraničního a vnitřního obchodu, do roku 1937 náměstek předsedy rady lidových komisařů SSSR. V letech 1941 – 1946 člen byra rady lidových komisařů SSSR. V roce 1964 – 1965 předseda Prezídia Nejvyššího sovětu SSSR, v letech 1965 – 1974 člen Prezídia Nejvyššího sovětu SSSR.

Vjačeslav Michajlovič Molotov (Skrjabin) (1890 – 1986) od března 1946 do června 1957 první náměstek předsedy Sovětu ministrů SSSR, od března 1953 do června 1956 ministr zahraničí, od listopadu 1956 do června 1957 ministr vládní kontroly SSSR. Kandidát na členství do ÚV 1920 – 21, člen od 1921 do 1957. Kandidát na členství v politbyro od 16.3. 1921 do 1.1. 1926, člen Politbyra od 1.1. 1926 do 29.6. 1957. V letech 1921 – 30 tajemník ÚV strany, vletech 1930 – 1941 předseda rady lidových komisařů SSSR, v letech 1939 – 1949 a 1953 – 1953 ministr zahraničí. Od roku 1957 velvyslanec v MoLR, od roku 1960 zástupce SSSR v Mezinárodní agentuře pro atomovou energii ve Vídni. V roce 1962 vyloučen ze strany, v roce 1984 členství vráceno.

L.V. Nikolajev (1904 – 1934) pracoval jako instruktor leningradského oblastního výboru strany a leningradského Ústavu dějin VKS(b). Dne 1.12. 1934 spáchal atentát na S.M. Kirova.

G.K. Ordžonikidze (1886 – 1937) členem strany od roku 1903. Od roku 1920 předseda kavkazského byra ÚV KSR(b), první tajemník zakavkazského krajského výboru strany a severokavkazského krajského výboru strany. Od roku 1926 předseda ústřední kontrolní komise VKS(b), lidový komisař dělnicko-rolnické inspekce, náměstek předsedy rady lidových komisařů a Rady práce a obrany SSSR. Od roku 1930 předseda Nejvyšší národohospodářské rady a lidový komisař těžkého průmyslu. Člen ÚV strany od roku 1921, v letech 1926 – 1930 kandidát na od roku 1930 člen politického byra ÚV VKS(b).

Michal Georgejevič Pěrvuchin (1904 – 1978) od února 1955 do července 1957 první náměstek předsedy Sovětu ministrů, od prosince 1956 do května 1957 předseda Gosudarstvennoj ekonomičeskoj komissii Soveta Ministrov SSSR po tekuščemu planirovaniju chozjajstva. Člen ÚV od 1939 do 1961. Člen Prezídia od 16.10. 1952 do 29.6. 1957, od té doby do 17.10. 1961 jen kandidát na členství.

K.P. Podlas (1893 – 1942) generálporučík (1941), velitel různých armád za Druhé světové války.

A.N. Poskrjobyšev (1891 – 1965) od roku 1922 působil v ÚV jako instruktor oddělení evidence, zástupce vedoucíhovnitřní agendy a pomocník tajemníka ústředního výboru. V letech 1928 – 1953 vedl zvláštní odbor sekretariátu ÚV, tajené oddělení a zvláštní odbor ÚV strany. V letech 1952 – 1954 sekretář předsednictva a byra předsednictva ÚV KSSS. V letech 1939 – 1954 člen ÚV strany.

P.N. Pospělov (1898 – 1979) tajemník ÚV KSSS v letech 1953 – 1960, kandidát na členství do politbyra 1957 – 1961.

P.P. Postyšev (1887 – 1939) člen strany od 1904, od roku 1926 tajemník ÚV KS(b) Ukrajiny, od roku 1930 tajemník a člen organizačního byra ÚV VKS(b). V letech 1933 – 1937 druhý tajemník ÚV KS(b) Ukrajiny, pak první tajemník kujbyševského oblastního výboru strany, člen ÚV VKS(b) od roku 1927, kandidát politbyra od roku 1934.

B.P. Pozern (1882 – 1939) člen strany od roku 1902, v letech 1917 – 1918 komisař Severní fronty, pak velitelské funkce v Rudé armádě. Od roku 1921 působil na úseku hospodářské a stranické práce. V letech 1937 – 1938 prokurátor leningradské oblasti. Od roku 1930 kandidát ÚV VKS(b).

B.V. Rodos (1905 – 1956) zástupce náčelníka odboru vyšetřování pro zvlášť těžké případy (lidový komisariát vnitra, plukovník. Odsouzen Vojenským senátem Nejvyššího soudu SSSR k trestu smrti.

K.K. Rokossovskij (1896 – 1968) maršál SSSR (1944), velitel frontů za Druhé světové války. Po válce hlavní velitel severní skupiny vojsk. Od roku 1949 ministr národní obrany a náměstek předsedy rady ministrů PLR, polský maršál. Od roku 1956 náměstek ministra obrany SSSR, v letech 1961 – 1968 kandidát na členství v ÚV.

J.E. Rudzutak (1887 – 1938) člen strany od roku 1905, od roku 1917 předseda moskevské národohospodářské rady. Od roku 1920 předseda ÚV Odborového svazu železničních dělníků a generální tajemník Všesvazové ústřední rady odborů. Pak předseda byra ÚV VKS(b) pro Střední Asii. Od roku 1923 tajemník ÚV VKS(b), v letech 1924 – 1930 působil jako lidový komisař dopravy, od roku 1926 náměstek předsedy rady lidových komisařů a Rady práce a obrany SSSR, od roku 1931 předseda ústřední kontrolní komise ÚV VKS(b) a lidový komisař dělnicko-rolnické inspekce. 1923 – 1926, od 1934 kandidát politbyra, 1926 – 1932 člen politbyra ÚV.

M.L. Ruchimovič (1889 – 1938) od roku 1924 člen ÚV. Od roku 1925 pracoval ve státním a stranickém aparátě, lidový komisař obranného průmyslu SSSR.

P.I. Smorodin (1897 – 1939) člen strany od roku 1917, v letech 1921 – 1924 první tajemník ÚV Komsomolu, v letech 1928 – 1936 působil jako stranický pracovník v Leningradě. Od roku 1937 tajemník stalingradského oblastního výboru VKS(b). Od roku 1930 kandidát ÚV strany.

A.V. Sněgov (nar. 1898) člen strany od roku 1917, od roku 1931 člen byra zakavkazského krajského výboru VKS(b), pracovník státního a stranického aparátu na Sibiři, na Ukrajině, v Kujbyševu a v Murmansku. V roce 1938 zatčen a vězněn. 1954 rehabilitován.

M.A. Suslov (1902 – 1982) v letech 1947 – 1982 tajemník ÚV, v letech 1952 – 53 a 1955 – 1982 člen politbyra.

L.K. Šapošnikovová (1895 – 1942) od roku 1934 členka byra městského výboru strany v Leningradě.

Nikolaj Michajlovič Švernik (1888 – 1970) byl od února 1956 – do listopadu 1962 předseda Výboru pro stranickou kontrolu. Člen Prezídia od 16.10. 1952 – 5.3. 1953 a ka znovu od 29.6. 1957 do 29.3. 1966. Kandidátem na členství opět dvakrát – od 22.3. 1939 do 5.10. 1952 a od 5.3. 1953 do 29.6. 1957.

A.I. Ugarov (1900 – 1939) člen strany od roku 1918, v letech 1934 – 1938 tajemník leningradského městského výboru VKS(b), od roku 1938 první tajemník moskevského oblastního a moskevského městského výboru VKS(b). Kandidát na členství ÚV VKS(b).

A.M. Vasilevskij (1895 – 1977) člen strany od 1938, maršál SSSR (1943), do února 1945 velitel 3. běloruského frontu, od července 1945 hlavní velitel sovětských vojsk na Dálném východě, pak náčelník generálního štábu, náměstek a posléze první náměstek ministra a pak ministr ozbrojených sil, pak první náměstek ministra obrany SSSR. Člen ÚV KSSS v letech 1952 – 1961.

Kliment Jefremovič Vorošilov (1881 – 1969) od března 1953 do května 1960 Předseda Prezídia Nejvyššího sovětu SSSR. Člen ÚV od 1921 do 1961, + 1966. Člen politbyra od 1.1. 1926 do 16.7. 1960. Od roku 1925 lidový komisař vojenství a námořnictví a předseda revoluční vojenské rady SSSR. Od roku 1934 lidový komisař obrany. Od roku 1940 náměstek předsedy rady lidových komisařů SSSR. Od roku 1946 náměstek předsedy rady ministrů SSSR.

L.M. Zakovskij byl v roce 1937 náčelníkem lidového komisariátu vnitra Leningradské oblasti.

A.A. Ždanov (1896 – 1948) byl v letech 1934 – 1948 tajemníkem ÚV VKS(b) a v letech 1934 – 1944 první tajemník leningradského oblastního a městského výboru strany. Od roku 1935 kandidát politického byra. Od roku 1939 člen politického byra ÚV VKS(b).

Georgij Konstantinovič Žukov (1896 – 1974) od února 1955 do října 1957 ministr obrany SSSR. Kandidát na členství v ÚV od 1941 – 1946, a pak od 1952 – 1953, člen ÚV od 1953 do 1957. Člen politbyra a od 29.6. 1957 do 29.10. 1957. maršál Sovětského svazu od 1943.

Ahasweb, jehož autorem je Jan Bílek, podléhá licenci Creative Commons
Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko.

O kultu osobnosti a jeho důsledcích