[14.dubna 2004]

Jaro se sluncem a květinami je tady.

Příroda se u nás probouzí poněkud opožděně, nadmořská výška 450 m dělá své.

[6.ledna 2004]

Pohled na skleník a kůlnu.

Nově obložená chata již není z prkýnek od ruského másla...
Třídílné okenice vlastní výroby na stěně vlevo (dva normální díly a nahoře jeden vodorovný - střecha jaksi nevyšla a horní hrana okna je utopená pod okapem :().

[26.října 2003, neděle]
Co jsou to zimní jablka? Každý zahrádkář jistě ví, že ta, která se dají jíst až v zimě, teprve když dozrají. Když jsem ovšem uprostřed sněhové vánice visel na žebříku v koruně jabloně a trhal poslední jablka, přišel jsem i na druhý význam: jsou to ta jablka, která trhá značně opožděný pěstitel až v zimě. Protože právě dnes úředně i doopravdy zima nastala. Jenom doufám, že jim ten noční mráz kolem tří stupňů neublížil. Sousedovi moje počínání přišlo velice zpozdilé a volal na mě, že prý ta jablka budou určitě sladší. Jenomže tohle platí pro brambory, když lehce namrznou, ale nikoliv pro jablka. No, co se dá dělat. Do týdne budu vědět, jak na tom s tou poslední bednou jsem. Prostě jsem se poněkud zdržel výrobou okenic na dvě okna podle hesla udělej si sám, protože řemeslník by to určitě zk..... . Zvláštní bylo, že během mé týdenní nepřítomnosti nějak záhadně nabobtnaly a musel jsem je ještě trochu ohoblovat, aby se vůbec daly zavřít. A pak že je sucho. V zemi určitě, chudáci krtci vystrkují nevídané kupky, ze kterých se přímo práší.
Také jsem pořádně zalil rododendron a mladé jablíčko a také jahody. Snad jim to pomůže, protože jak známo led má maximálně něco kolem mínus dvou stupňů, zatímco holomráz v suché půdě mnohem méně.
Dřevo je nařezáno, ještě zbývá pár špalků, u kterých se zahřeju, až bude sníh. Zima může přijít.

[4.října 2003, neděle]
Moji obojživelní čolci asi podlehli přirozenému výběru.

Na mojí zahradě se odehrává nelítostný boj. Letos se narodila v koutě zahrady nejméně jedna užovka, která nebyla v mladém věku schopná lovit myši a hraboše a tak se pustila do mojí kolonie čolků. Přistihl jsem jí při lovu těchto apatických a bezbranných tvorů. Nijak jsem ale do přirozeného výběru nezasahoval. Obávám se, že se s bídou zachovalo jen několik exemplářů, které se snad příští rok postarají o obnovu chovu.
Dokončil jsem po mnohých útrapách při práci ve výškách až kolem 8 metrů obložení chaty obkládacími palubkami. Dvojitý nátěr barvou karbolineum extra je obarvil do medova a příští rok na jaře bude nutný nátěr třetí. A pak každý třetí rok další a další. Protože jsem karbolineum , který používáme na chatu již 55 let nejprve nemohl sehnat, konzultoval jsem s odborníkem, zda použít některé moderní barvy. Po krátkém přemítání prohlásil, že bez ohledu na pokrok v nátěrových hmotách nikdo nic lepšího na přírodní dřevo vystavené povětrnosti nevymyslel. Někomu to sice páchne, ale to za 14 dní vyvětrá. Zato dřevo napuštěné karbolineem nechutná žádnému hmyzu a spolehlivě odradí i všelijaké řasy a mechy. Nátěr nevytváří žádnou lakovou vrstvu, dřevo se jen napouští a tak dýchá. Natírat se dá přímo na starý nátěr bez jakékoliv přípravy. Karbolineum jsem nakonec objevil zastrčené zcela u podlahy - kde jinde než v OBI.
To mě připomíná další problém, který jsem měl při shánění mého oblíbeného izokrytu, který používám hlavně na okapy. Nikde jej neměli (ani v OBI) a vesměs mě tvrdili, že se už nevyrábí. Nakonec jsem jej objevil v nenápadné drogerii, kde byly prodavačky překvapené, že si beru všechny jejich dvě pětikilovky. Paní vedoucí si nechala vysvětlit hlavní výhodu této barvy: nepraská, neloupe se a hlavně: nový nátěr se se starým spojí, protože jej nová barva rozpouští. Pak z ní vylezlo, že netušila, jaké má tato starodávná barva přednosti a že ji nikomu nenabízely, protože o ní nic nevěděly a dokonce se jí bála objednávat, že by se neprodala. Vysvětlil jsem, že se hodí skvěle i na drátěný plot, který vydrží po dvou nátěrech bez úhony i dvacet let. Jen se musí natírat při nižších teplotách kolem 20 stupňů, protože rychle schne.

[24.června 2003, úterý]
Když nevíte co by, najdete to v OBI !

Protože jsem postřehl, že někteří z vás se marně pídili na stránce Zahrada po nějakých novinkách, zde je krátký report: naše rodinná "chata" je vyrobená postupně v raném a vrcholném socializmu z prkýnek pocházejících částečně z beden od sovětského másla (míchalo se do našeho českého, sověti neměli čím platit a tak si sami raději nemazali chleba máslem, jen aby měli od nás více oceli a tanků) a ze solidních beden od sovětského počítače EC 1033. Zejména ty od másla se jaksi seschly a tak jsem se rozhodl pro inovaci alespoň zvenku, abychom více a lépe odolávali živlům. Obkládám proto z větší části nemalou budovu zvící 60 m2 zastavěné plochy s podkrovím OBI palubkami, které tentokrát pocházejí nejspíše z Německa, i když smrky jistě vyrostly na Šumavě. Ve finále to tedy bude chatrč veskrze mezinárodní, protože konstrukční klády pocházejí z nedalekého českého lesa.
Už slyším některé z vás "A co okurky?". Ano, opět jsou velice podařené, jedna taška už směřovala k mým známým do nadace Bohuslava Martinů, členové rodiny už mírně zezelenali a začínají jim za ušima růst okurkové lístky. Povedly se i modré kedlubny a salát česáček, ředkvičky jsou už třetí letošní generace a brzo budou rajčata včetně těch malinkých žlutých potvůrek. Vše pochopitelně ve skleníku. Udělal jsem dobrou zkušenost s tou černou tkaninou zamezující růst plevelu, nasadil jsem jí pod okurky a rajčata. Venku jsem na ní zkusil pěstovat i ranou cibulku a pórek. Znáte přece ten recept na jarní salát: rané ředkvičky, raný salát, raná cibulka a zas rané ředkvičky, raný salát a zas raná cibulka...
Ještě k těm ředkvičkám: zkusil jsem letos poprvé ředkev, kterou znáte z obchodů - takové ty obrovské půlmetrové bílé klacky, jeden stačí pro celou rodinu na dva dny. Semena měli v OBI, ale pytlík je v nenávratnu a tak nevím, co mě to vlastně na zahradě roste. Nebylo už nikde místo než na záhonu v koutě u lískového plotu, kde je docela temno, slunce jen do oběda. No a vidíte: už sklízíme, zatím jsou ty obří ředkvičky dlouhé jen třicet centimetrů, ale nečekáme a postupně chroustáme. Je to nesmírně životná rostlina, podezřívám ji, že je genově modifikovaná. Bush by z ní měl radost, nějak se mu nelíbí evropská skepse v zavádění genové modifikovaných rostlin.
Také jsem konečně rozhýbal k životu rododendron. Chybělo mu hnojení a hlavně vydatné zalévání po obvodu koruny. A co dělat, aby kvetl co nejvíce? Po odkvětu se musí ty zbytky opatrně vylamovat, jinak příští rok nepokvete. Aspoň jedna dobrá informace z jinak upadajícího pořadu Přemka Podlahy. Tak snad vám to zatím jako zpráva o stavu mé zahrady stačí.

[13.května 2003, úterý]
Obojživelní čolci jsou velká vzácnost? Nesmysl. Televize Nova ve snaze přinášet neustále nové senzace se pokoušela včera přesvědčit diváky, že obojživelní čolci jsou u nás velkou vzácností. K tomu mohu poznamenat jen jediné: na mé vlastní zahradě jich mám každý rok v přírodním jezírku nejméně padesát. Rádi se tu množí a zvláště letos se této bohulibé činnosti věnují s velkým zanícením. Asi před dvěma roky jsem se odhodlal k velkému čištění a přírodní nádrž jsem celou vyčerpal. Přitom jsem všechny čolky, kteří se neschovali ve spárách balvanů tvořících břehy nádrže odchytil a spočítal. Bylo jich celkem 36 různé velikosti. Od té doby čištění vyčerpáním neprovádím a tak nemohu sloužit počtem čolků, kteří v tomto jezírku o rozměrech 2 x 4 metry a hloubce 70 cm žijí. Letos se rozmnožování navíc zúčastnily i žáby (skokan hnědý) a tak se těšíme i na pulce. Zdroj vody je pramenem na dně jezírka. Není to tedy nic z repertoáru nesmyslných umělých jezírek z plastické hmoty Přemka Podlahy zakoupených v OBI nebo postavených podle rad ptáka loskutáka. Čolci v našem jezírku žijí od dob jeho vybudování. A to je nejméně padesát let...
Tuhle rubriku jsem velice zanedbával, ale zahrádku nikoliv. Okurky mám i letos velice pěkné, snad přežijí i letošní zmrzlíky. Novinkou je fakt, že už ten velký modřín na zahradě nestojí. Protože hrozil pádem na chatu, ozbrojil jsem se lanem a elektrickou pilou a srazil jsem jej během tří dnů k zemi. Proč tak dlouho? Vyrostl do výšky šesti pater a tak jsem jej musel krájet po kouskách odshora dolů. Dnes je už pořezán, chroští spáleno a zbývá rozštípat asi deset špalků. Byla to práce heroická a jsem rád, že jsem to přežil.

[25.června 2002, úterý]
Tak jak vám rostou okurky? Vy jste ještě nesklízeli? Moje čtyři rostliny dávají už týden jednu okurku denně, takže už naší rodině začínají zelenat uši. Jsou ale jako mandle, křehoučké a jíme je i se slupkou. Co ovšem roste díky deštivému počasí, je tráva a ten svinský plevel. První senoseč už máme za sebou, byla to docela škoda posekat tu starodávně vyhlížející louku se všemožnými polními květinami, které se tu postupně objevily díky tomu, že větší část zahrady sekáme jen dvakrát do roka.
Jahody jsem si zasvinil nějakým děsivým plevelem, který pochází z pytlovaného substrátu. Už nikdy to nekoupím, je to banda podvodníků. Zvláště jeden záhon díky tomu skoro nerodil a tak nejlepší výsledek měly měsíční jahody. Dokonce jsme to nestačili zkonzumovat a tak máme pět skleniček od jogurtu s jahodovou zavařeninou.
Opravdu dokonale se osvědčila perforovaná folie ve skleníku, kde jí mám jak pod rajčaty, paprikami i okurkami. Krásně se přes ní zalévá a plevelu se nepodaří skrze ní vzejít. Veliká úspora práce!
Abych nezapoměl, květák už nám leze z uší, tak jsem udělal pět litrovek naloženého květáku. Kdž to budete dělat, nezapoměňte navrch nalít hladinku oleje. Jednak je to dobrota a hlavně to brání vzniku plísně. Nejlepší jsou sklenice od zelí se šroubovacím víčkem.
Žádná z přírodních katastrof se u nás zatím nekonala, žádné kroupy ani povodeň. Musím to zaklepat na skleník, protože ten by to určitě odskákal. Víte jak je dneska drahé sklo? Opravdu ze srdce lituju ty nebožáky, kteří zažili kroupy zvící slepičího vejce. Ovšem sklenáři měli žně. Že jsme u těch žní: prý se neurodí letos ječmen, tak nevím, z čeho budou vařit sládci pivo! Asi z dovozového dotovaného uniového.

[12.března 2002, pátek]
Vy ještě nemáte zaseto?! Pak je nejvyšší čas. Máte-li na zahrádce skleník, už byste měli mít zasetou v kelímcích veškerou zeleninu, kterou budete letos pěstovat: salát, kedlubny, květák, celer, růžičkovou kapustu, papriky - prostě vše, co máte rádi. Ve skleníku (nevytápěném) mně už dozrává první úroda ředkviček, vyrazila i sadba pórku a tuto neděli vyseji všechny druhy rajčat do rašelinových kelímků - do jednoho kelímku asi tak tři semínka. Kelímky se zahrabou do záhonu a až rajčata zesílí, snadno se i s kelímkem zasadí na správné místo. Pažitka ve skleníku má za sebou už dvě sklizně (ořezává se pěkně až u země), venkovní pažitka byla sklízena teprve jednou. Už jsme také ostříhali a snědli řeřichu setou a loňský pórek, přesazený před zimou do skleníku, se už ocitnul na talíři. Ve skleníku výborně přezimoval řapíkatý celer a poskytl první sklizeň šťavnatých listů. Okurky budu sít až za týden, snad už potom nebudou studené noci. Okurky většinou nepřežijí teploty pod pět stupňů. Vyseji je přímo na místo ve skleníku, kde už bez přesazování zůstanou. Tím je urychlím nejméně o týden, protože okurky nemají přesazování rády. Předpěstovávání rajčat a okurek doma za oknem nedoporučuji - rostlinky jsou příliš vytáhlé a hlavně zhýčkané. Přesazením i do skleníku dostanou hlavně okurky takový tepelný šok, že se z něj už nikdy nevzpamatují.
Nezapomeňte dát do záhonů uleželý kompost. Kdo neví, jak na to, zde je na závěr moje jednoduchá rada - potřebujete ale k tomu dvě kolečka: do prvního kolečka naložím zeminu ze začátku záhonu, v druhém kolečku navezu kompost, který ani nemusí být úplně uleželý. Kompost se ušlape a na něj se přehodí zemina z další části záhonu. Na konci se přiveze ta první zemina a záhon je hotov. Do vrchní zeminy se pak zasadí sazenice zeleniny, které si s nadšením zavrtají kořínky do spodní výživné vrstvy kompostu. Před sázením natáhněte na záhon perforovanou černou zahradnickou fólii (najdete ji v OBI), ušetříte si pletí plevele a okopávání. Nehodí se jenom pro pěstování mrkve, která se, jak jistě víte, nedá přesazovat, jen se jednotí.
Takže vám přeji dobrý zahradnický rok a dobrou chuť!

[23.1.2002]
Jaro se blíží. Přemek Podlaha mě včera opravdu rozesmál. Ve "svém" pořadu pro zahrádkáře na TV Prima spolu s jednou studovanou odbornicí na pěstování rostlin radili, jak zjistit klíčivost semen, která hodláme na jaře použít. Rada je to prý jednoduchá: vezmete asi tak dvacet pět semen okurky, dáte je na mokrou buničinu a sledujete, zda vyrazí klíčky. Mělo by vzejít alespoň 5 rostlinek, pak můžeme semena použít. Tahle rada má pro běžného pěstitele jednu drobnou vadu: v jednom sáčku semen okurek bývá nevýše pět semínek v ceně kolem 15,-Kč. Jen pokus vás tedy vyjde na celých 75,-Kč a v případě jeho úspěchu můžete šestý pytlík použít. Celkem tak utratíte 90,-Kč bez jistoty, že semena v tom šestém pytlíku jsou ze stejné šarže. Jedna průměrná rodina totiž sotva spotřebuje okurky nejvýše ze čtyřech rostlin salátovek. Kupte si proto dva sáčky semen od dvou různých firem a doufejte, že vzejdou. Jen jednou za čtyřicet let se mě stalo, že okurky nevzešly. Přesto stačilo zasít semena opakovaně a dokonce to mělo jednu přednost: měli jsme okurky sice trochu později, ale zato až do pozdního podzimu.
Máte-li skleník, radím jedno: hlavně žádné předpěstovávání a předkličování ve vytopeném bytě za oknem. Když takovou ubohou rostlinku vytáhnete z bytu a po jejím lomcování v autě ji zasadíte do prochladlé jarní půdy, utrpí takový šok, že se z něj tři neděle vzpamatovává, než zase začne růst. Nemluvě o tom, že bude od počátku růstu slabá, vytáhlá do výšky. Osvědčená metoda je jen jedna: zasít semena přesně tam, kde chcete okurku mít. Na vyhnojenou a upravenou zeminu položte perforovanou černou folii, skrz kterou snadno protéká voda při zalévání. V místě budoucí rostliny folii křížem rozřízněte v délce asi 50 cm, cípy dejte stranou. Později, až rostlina vyroste, je zase přiklopíte zpátky. Vždy dejte tři semena na místo, kde bude jedna rostlina. Semena zasaďte do mírné prohlubně-lavoru asi tři centimetry pod povrch tohoto lavoru. Přiklopte je nějakým miniskleníčkem (láhev od okurek, kryt na staré 29MB počítačové disky) a čekejte, až rostlinky vyrazí. 
Jakmile mají třetí pravý list, nemilosrdně vytrhněte dvě slabší rostliny a dále se věnujte jen té nejsilnější. Ačkoliv je takto vypěstovaná okurka zpočátku menší než sazenice, které v té době prodávají v tržnici, v krátké době to dožene a předežene jakoukoliv předpěstovanou okurku, kterou byste vedle ní zasadili. Hlavně s rostlinami nehýbejte, nepřesazujte je, jen přisypávejte zem ke kořenům a zalévejte odraženou vodou z nádržky ve skleníku výhradně jen zeminu, nikdy nekropte vodu na list. Když tohle celé provádíte ve skleníku, váš úspěch je zaručen. V našich klimatických podmínkách nemá cenu pěstovat zejména salátové okurky mimo skleník. Trpí zimou a hlavně deštěm, po kterém okamžitě následuje plíseň. Nemáte-li skleník, dejte je alespoň pod stan z igelitu. Okurky je třeba vyvazovat, aby se neplazily po zemi. K vyvazování se nejlépe hodí staré magnetické 1/2" pásky ze sálových počítačů, při nejhorším na proužky široké asi 1 cm nastříhaný igelit, v žádném případě nějaké provázky - přeřízly by stonek zejména po zatížení vahou okurek. Až si utrhnete těsně před konzumací křehoučkou okurku, vzpomeňte si na mé rady. Protože na rozdíl od pana Podlahy vím, o čem mluvím.

[24.srpna 2001, pátek]
Padlí angreštové. Na Moravě mají pěstitelé už nyní zničenou většinu úrody angreštu. Navíc je možné, že v příštích letech vymizí toto oblíbené ovoce z moravských zahrad a sadů úplně. Důvodem je cizopasná houba - americké padlí angreštové. To ničí plody i celé rostliny. Podle odborníků je situace rok od roku horší. Tolik novinová zpráva. Mohu jí doplnit jen o informaci, že padlí angreštové je už i v Čechách. Musel jsem svůj jediný angrešt uříznout rovnou u země. Zase nám ti zatracení impériálisti něco poslali z té zatracené Ameriky! Jen si to spočtěte: nejdřív to byly brambory a tabák, pak mandelinka bramborová a teď zase padlí. To všechno je důsledek toho věčného cestování sem a tam. Jen se podívejte, jak dopadli Australané s králíky!
Jinak okurky právě končí, vrcholí rajčata a dozrává mě réva ve skleníku. Bobule docela tržní velikosti, chuť výborná. Musím vám říct, že je to rozdíl, něco si koupit na trhu nebo si to utrhnout a rovnou konzumovat. Jak to prý děláte s těmi okurkami, že jsou tak dobré? říkávají mnou obdarovaní. Inu, trhám to těsně před spotřebou. Když si koupíte okurku válející se bůhví jak dlouho na trhu nebo dokonce zalepenou v igelitu, pak nevíte, jak vlastně okurka chutná. A s tím vínem je to to samé. Koukám z okna na ty zelené hrozny, jak visí ve dveřích skleníku a neodolám. Musím ovšem něco nechat své drahé polovici. Celkem to odhaduji tak na pět kilo z jedné tříleté hlavy.

[9.srpna 2001, čtvrtek]
Vážky na našem přírodním "jezírku" se začaly líhnout. Ze všech sedmi registrovaných se již vylíhly tři. Je to podobná zázračná proměna, jako u motýlů. Z nevzhledné černé potvory se vylíhne nádherná velká zelená vážka a po napnutí křídel se vrhne na hmyz poletující nad vodou. Neboť vážka je, jak známo, dravec a jeden z predátorů hmyzí říše. Nejsem si jistý, zdali odchod žab z našeho jezírka nezpůsobily právě vážky, které se i ve vodě chovají velice dravě a není vyloučeno, že nezlikvidovaly i žabí potěr.
Letošní rok je nadmíru vlhký, či spíše vody je dostatek skoro tolik, jako kdysi za mého dětství, kdy o prázdninách vytrvale pršívalo třeba i čtrnáct dní vcelku a my jsme z holinek nevylezli. Kroupy se letos zatím nekonaly a doufám, že už nepřijdou. Začínají dozrávat rajčata a okurky dosahují mohutných rozměrů. Obdarovávám kde koho a jsem za to docela milován sousedy i známými.

[18.července 2001, středa]
Okurková sezóna je v plném proudu. Ve skleníku se plně osvědčila černá dírkovaná folie, skrz kterou se dobře zalívá na celé ploše a přitom plevel jaksi nemůže najít cestu ven. Takže jsem jí použil jak pod okurky, tak i pod rajčata a papriky. Pod salát se moc nehodí, protože ten na ní leží a folie se díky černé barvě příliš zahřívá a salát se upálí a zvadnou mu spodní listy. Ovšem takové kedlubny nebo květák si na té folii venku úplně libují a rostou jako blázen. Už mám vysazenou druhou úrodu, květák zavařený na zimu (letos jen 7 sklenic v sladkokyselém nálevu zalitém olejem navrch). Ještě k té folii: našel jsem na půdě z dřívějších pokusů pár metrů té staré černé folie bez direk. A tak jsem vzal kus staré překližky, položil na stůl a pěkně jsem folii prosekal nožem zvaným žabka. Osvědčila se naprosto a bez závad.
Ve skleníku jsem v říjnu 1999 zasadil vinnou révu a světe div se, letos se pustila do zuřivého květu a zdá se, že sklidím první hroznové víno - tipuju to tak na 4 kila! Malér je ovšem v tom, že jsem ztratil tu cedulku, kde byla napsaná odrůda... Tak budeme jíst hrozny a nebudeme vědět, co vlastně jíme. No, snad to vínu na chuti neubere. Určitě to dozraje i v těch mých 450 m nad mořem, protože už teď jsou hrozny skoro normální velikosti tak jak to znáte z obchodu. Že by to byla nějaká obří odrůda? Máte-li skleník, tak neváhejte a zapíchněte někam do rohu na severní straně aspoň jednu sazenici, do dvou let budete sklízet.

[4.května 2001, pondělí]
Jen počkej, zajíci! Po vzoru starodávného dětského televizního seriálu jsem se stal vlkem. Ano, honil jsem zajíce a kde jinak, než na zahradě. Vyjdu si takhle ráno na zápraží a kdo to tu sedí spokojeně: zajíc březňáček, vlastně jen takový půlzajíc. Nejdříve dělal jako že nic, ale pak vzal roha kamsi do křoví u plotu. Zježily se mi chlupy na celém těle při pomyšlení na ty krásné kedlubny a květáky, které jsem před týdnem vysadil ze skleníku na zahradu! Mé zahradnictví je ohroženo v samém základu! S ročním zpožděním jsem pochopil, že ony u země ukousnuté květáky nebyly výsledkem hodování nějakého hryzce, ale nejspíše otce letošního mladíka, který mu sdělil sladké tajemství, jak se dostat na moji zahrádku v ranném období svého vzrůstu, když je ještě hlava malá a protáhne se kdesi tajnou stezkou pod plotem.
Probudil se ve mě lovec, popadl jsem zatím jen klacek a počal zajíce nadhánět. Choval se docela klidně: zalezl za křoví u plotu, občas se zkoušel dostat skrz plot - což se mu nedařilo - a když jsem se přiblížil na vzdálenost jednoho metru, zdrhal podle plotu do dalšího úkrytu. Bylo jasné, že ho do holé ruky neulovím a navíc, co kdyby měl vzteklinu? Ale zajíci přece vzteklinu nemívají, uklidňoval jsem se, ale raději jsem si šel pro rukavice a otevřel dolní bránu se záměrem do ní zajíce nahnat a tak ho dostat mírumilovně ze zahrady. Jenže jeho počínání postrádalo jakoukoliv logiku. Otevřená vrata klidně minul a pokračoval kolem plotu dokola a zase dokola. A navíc, musel jsem z chaty odjet a pomyšlení na to, jak za mé nepřítomnosti hoduje na pracně vypěstované zelenině mě děsilo.
Vzpoměl jsem si, jak v televizi jacísi trosečníci lovili veverky a tak jsem se dal do chystání pasti. Malá bedýnka s rafinovanou podpěrou, ke které byla uvázána mrkev. Pokud neodolá a popadne mrkev, bedýnka na něj spadne a pak si s ním už poradím. A tak jsem odjel ponechav vrata trochu pootevřená tak, aby ten uličník mohl ven, kdyby si to náhodou rozmyslel.
Po návratu za dva dny jsem s úlevou konstatoval, že zelenina je celá a zajíc je fuč. Nejspíš si řekl, že nemá zapotřebí aby ho někdo honil kolem plotu a odešel stejnou cestou, kterou moji zahradu navštívil. Musím se vám přiznat, že od toho dne nebudu schopen přijímat velikonočního zajíčka jako něco pozitivního, veselého a neškodného. Kdykoliv ho spatřím třeba i v čokoládové podobě, zjeví se mi moje ohrožená zelenina. Nemáte spolehlivou radu, jak se loví zajíci, tedy beze zbraně?

[11.května 2001, pátek]
Jaro je opravdu tady! Zdá se, že letos si zmrzlíci pospíšili a přišli nejméně o tři dny dříve. Doufám, že se ještě neotočí na patě a zítra si to nevynahradí. Dírkovaná fólie se zatím jeví jako jistý průlom v boji proti plevelu. Ačkoliv přes ní vydatně zalévám, plevel pod ní jaksi neroste. Jen na jednom místě projevil bodlák neuvěřitelnou vitalitu a zespoda jí prorazil. Když jsem ho vydoloval z té jeho hloubky asi 30 cm, zjistil jsem, kde bere tu energii. Silný kořen byl stočený do spirály, která mu tak pomáhala se provrtat nahoru. Odvodnění všech střech je hotovo, zbývá vývod trubkou nad bazénem proměnit v nenápadný vodopádek mezi kameny, protože tohle nevypadá moc kulturně. Jako sběrný kotlík pro tři trubky jsem použil stavební kbelík z černé umělé hmoty za 45 Kč z OBI. Dělají se do něj krásně libovolné otvory nožem poté, co jej nahřejete opalovací elektrickou pistolí. Trubky jsem do něj zastrčil a zavařil pájecí pistolí na umělou hmotu. Teď musím ještě poblemcat skleník vápnem, protože to tam pálí jako na Sahaře. Ještě něco: kosové objevili po několika letech poličku pod převislou střechou kůlny a postavili hnízdo, vykrmili mladý a už je taky vyvedli. Po zahradě se potácejí podivní kosové bez ocasu, kterým se pochopitelně bez kormidla lítá dost špatně. Naštěstí tu nikde poblíž žádná kočka není, tak se snad dožijí vysokého věku. O jejich užitečnosti nejsem zcela přesvědčen. Ráno řvou jako zjednaní a žerou ty skvělé a tak užitečné žížaly humusalky. No, ale zase je s nimi legrace, protože jsou voražení a moc se nebojej. Nejšťastnější jsou, když sekám trávu elektrikou a ty zděšené žížaly jim lezou rovnou do huby, pardon, do zobáku.

[18.dubna 2001, středa]
Jaro je tady, i když to právě dnes tak nevypadá. Už jsem sklidil první úrodu ředkviček a začínají dorůstat loni vypěstované a na zimu do skleníku přesazené pórky. Jeden kedluben od loňska už byl sněden a byl docela křehký. Po přesazení do skleníku někdy v listopadu to byla jen sazenice bez náznaku brukve. Letos hodlám ve skleníku zkusit novou černou fólii, kterou jsem objevil v OBI. Je jemně dírkovaná a dá se přes ní normálně zalévat i kropítkem. Uvidíme, co tomu řekne plevel. Protože na jaře je nejlepší čas pro výkopy, dal jsem se do kopání rýhy pro trubku od okapu do přírodního bazénku s vodou pro zalévání (asi 3 x 2 x 0,5m). Heslem dne je "Ani kapka vody nazmar!" Očekávám suché a hodně teplé léto.

[5.listopadu 2000, neděle]
Květáky dávají v těchto dnech neuvěřitelnou třetí úrodu v tomto roce. Zatímco byl ještě skleník plný okurek, rajčat a paprik, pro nedostatek místa jsem zasel květák v srpnu na venkovní záhon s cílem zopakovat loňský experiment s přezimujícím květákem ve skleníku, úroda v dubnu. Začátkem října skončily okurky ve skleníku a tak jsem už docela vzrostlé květáky přesadil spolu s kedlubny do skleníku. Kedlubny měly být nový experiment s přezimováním. Jenže výjimečně teplý podzim udělal své. Již minulý týden byl oběd z prvního květáku a dnes jsou ke konzumaci další dva. Dokonce i kedlubny, po přesazení působící dojem spíše jakýchsi zakrnělin určených do kompostu se neuvěřitelně rozjely a dva už budou také k snědku. Takže jarní sklizeň květáku nebude, protože žádné další sazenice pro přezimování jsem bohužel nevypěstoval. Pokusím se o to až zase za rok, protože nepočítám s tím, že by příští sezóna byla opět tak extrémně teplá, jako letos. Ledaže by to s tím globálním oteplováním bylo skutečně tak vážné. Venku jsou teď v 9.00 jen čtyři stupně a lepší to už nebude. Přesto ale ve skleníku (nevytápěném) přežívá ještě jeden velký keř žlutých minirajčat a dává nám dvakrát týdně pochoutku k večeři či obědu.

Místo hrabání listí s úspěchem používáme samosběrnou elektrickou sekačku té nejmenší ráže. Nejenom listí sebere, ale jej i rozseká, takže do kompostu je to mnohem lepší materiál, navíc namíchaný se zbytky trávy, která už naštěstí přestala růst. A tak sklizená jablka už dejte do sklepa ve kterém nemrzne a naložte si pěkně do kamen, aby jste se měli kde zahřát, až přijdete z procházky do lesa.

[28.srpna 2000, pondělí]
Kroupy, které minulý týden padaly ve Východních Čechách, se nevyhnuly ani mojí zahrádce. Bylo asi patnáct minut po půlnoci, když se od Prahy začala blížit bouřková mračna. Bylo vidět blesky skoro nepřetržitě, ale žádné nebo jen velmi slabé hřmění. Blesky jakoby létaly mezi mraky a ne do země. Obešel jsem zahradu, zavřel skleník, vypnul televizi ze zásuvky včetně antény, vypnul bojler a sporák a čekal, co se bude dít. A dělo se! Bylo to bez přehánění něco jako konec světa. Od západu najednou začaly do oken mlátit asi palcové kroupy s takovou silou, že nebylo slyšet vlastního slova. "Jsem to ale pako!" blesklo mě v hlavě, nezakryl jsem předek auta, které bylo pod přístřeškem. A kroupy byly hnané silnou vichřicí hodně šikmo tak, aby se na předek auta dostaly! Jenomže jak ven do takové sloty? Deštník by byl v okamžiku na cáry. Zmateně jsem se rozhlížel po verandě až můj zrak padnul na překližku zastrčenou za skříní. Popadl jsem jí, dal nad hlavu a vyřítil se mezi řádící živly. Do překližky bušily kroupy s takovou silou, že jsem z toho bubnování málem ohluchnul. Ale ochrana to byla skvělá. V garáži jsem na předek auta hodil deku a položil na ní desku sololitu. Ještě jsem popadl z auta baterku, zpátky opět posloužila překližka.

Když jsem doběhl do chaty, přesně v tom okamžiku vypnuli energetici v Říčanech proud. Nebo jim někde spadly dráty. Protože českého chataře nic nepřekvapí, vytáhnul jsem z police plynovou lampu, zapálil a tak se opět ocitnul zpátky v civilizaci. Bouře se přehnala stejně rychle, jako přišla. Krup bylo tolik, že bylo bílo jako po prvním sněhu. Silně se ochladilo a všude se válely páry. Vedle sudu na děšťovou vodu jsem zakopnul o hromadu krup, která z toho sudu vyletěla, když se naplnil až po okraj. Jak známo, kroupy plavou a tak je voda vytlačila. Nabral jsem plný dřez krup, dal do něj hrnec s potravinami z ledničky a pak jsem tuto improvizovanou ledničku strčil do sklepa. Kroupy tam vydržely až do poledne, kdy konečně začal jít elektrický mocný proud.

Ráno jsem obhlížel zkázu: krásná úroda jablek byla z poloviny v trapu, některá jablka byla jako kdyby do koruny stromu někdo střílel brokovnicí. Všude po zemi bylo i listí rozcupované na kousky. Stejně tak vypadal pórek, jahody, rajčata. Nejhůře dopadly topinambury, které byly téměř zbavené listů a některé byly přeražené vpůli (jejich stonek je až dva centimetry tlustý a rostliny jsou až tři metry vysoké - vypadají podobně jako slunečnice). Bez poškození z toho vyváznul kupodivu skleník, na jehož severní straně byla ještě ráno závěj krup. Střechu máme ze škodlivého leč pevného vlnitého eternitu (je v něm azbest), který vydrží i bombardování, přestál to bez ztráty bodu. Jen z hřebenu vypadly kousky cementu, které jsem tam kdysi pracně vpravil, aby do podkroví nevletoval v zimě sníh. Budu tam muset naládovat nějakou tu pěnu, tenkrát za komunisty nic takového nebylo. Celý druhý den jsem hrabal hráběmi potlučená jablka, ořechy a listí a vozil to na pole, které budou právě orat. Pokud to divočáci stihnou, budou mít něco k večeři, mají to z lesa jen kousek a na to pole chodí dost často.

Inu, zase jsme neporučili větru ani dešti, natož kroupám. Za starých časů se proti kroupám zvonilo zvony a střílelo z kanónů. Moderní výzkumníci zkoušeli do mraků střílet rakety s jodidem stříbřitým (nebo stříbrným, chemie mě nikdy moc nešla), bylo to však poněkud drahé a tak nám zbývá jen se pomodlit. Příroda nám zase ukázala, jaké jsme tu na zemi hnidy a ne páni přírody a tvorstva, jak si často namlouváme.

[20.srpna 2000, neděle]
Léto nebylo a pak najednou zase je. Už asi před týdnem se navrátily tropické teploty v době, kdy už nikdo nedoufal, že se ještě ohřeje a skočí si do vody. V předpovědích pořád mluví o maximech teplot kolem 31,5 stupňů v Praze, ale na mém teploměru ve stínu bylo včera večer v 8 hodin celých 35 stupňů! Tak buď se nachází naše chata v extrémně teplém místě, nebo mám vadný teploměr. Ale asi nikoliv, protože druhý teploměr přenesený ze skleníku ukazuje naprosto stejně. Rajčatové šílenství opravdu nastalo - rozdáváme rajčata kde se dá, moje drahá žena dokonce vyrobila několik sklenic rajčatové šťávy, syn i dcera mají ve svých mrazácích několik pytlíků zcela zkamenělých rajčat (nejsem si jist, k čemu se takové kamení dá později použít, ale to se v případě osob zmražených tekutým dusíkem také neví...). Bohužel plíseň se pustila i do některých druhů rajčat. Zajímavé je, že minimálně trpí rajčata rybízová žlutá (takové ty malé rozkošné jednohubky) a také jsem objevil jeden keřík tvarově docela jiného druhu, který je zcela imuní. Nevím co je to za druh, protože z jediného pytlíku semínek zaručené sadby mě vyrostly tři druhy zcela odlišných rajčat: rybízové žluté, červené kulaté s tvrdou šlupkou a placaté břichaté. Uschovám si semena těch odolných a budu jim říkat Svojetické žluté a Svojetické odolné. Zprávu o výsledku tohoto mičurinského experimentu se ovšem dozvíte až za rok. Takový je bohužel tvrdý život pěstitele, na všechno musíte dlouho čekat.

Domnívám se, že s problémem plísní a urychlením růstu nic nesvedou ani genoví pozměňovatelé, nebo jak se ta nová profese stvořitelů jmenuje. Spíše vypěstují myši na zádech ucho. Mě ovšem už loni vyrostlo pěkné ucho na jednom rajčeti. Obojí, tedy ucho i rajče jsme snědli a jsme asi genově modifikovaní. Všimněte si správného českého tvaru GENOVĚ MODIFIKOVANÍ. Protože v médiích se zavedl zcela česky špatný tvar "geneticky modifikovaní". Modifikují se geny, tím se zabývají genetici a věda se jmenuje genetika. Nemám tuhle jazykovou opravu z vlastní hlavy, rád cituji z pana Ladislava Zajíčka, takto šéfredaktora známých News On 'Net.

Horší je to s vodou. Hladina spodní vody klesla asi o 50 cm a tak začínám mít trvalý nedostatek vody na zalévání. V mém přírodním bazénku s pramenem je už jen asi 5 cm vody a za 24 hodin načerpám sotva 200 litrů. Takže vzývám Svatého Petra, aby zapršelo. Dnes v noci, tedy ráno ve 4.00 hodin byla dokonce bouřka. Pobíhal jsem zmateně mezi záblesky po zahradě a uklízel dveře, které právě zbavuju staletých nátěrů a snažím se je uvést do původního stavu z roku 1900 (jsou z bytu mojí milé dcery). Počítal jsem dobu, která uplyne mezi zábleskem a zahřměním, což je klasická metoda pro zjištění, jak daleko vlastně blesk uděřil. Když jsem se dopočítal, nemohl jsem si zaboha v té rozespalosti uvědomit, jaká že je rychlost zvuku! Cosi se mě pletlo mezi 300 až 900 metrů za sekundu. Na mém úsudku závisel můj holý život, protože jsem pobíhal po zahradě s deštníkem s kovovou konstrukcí, což je ten nejlepší způsob, jak zařídit, aby do vás hrom bacil. Usoudil jsem, že to není méně než 300 a tak jsem oněch zjištěných 10 sekund násobil jen 300 metry a vyšlo mě, že blesky vrážejí do země asi 3 kilometry daleko. To jsem považoval za natolik bezpečné, že jsem dokonce s třesoucími se rukami zavřel i dveře od rozvodné skříně jsoucí na cestě za plotem, kterou jsem odpoledne natíral. Tady vidíte, jak zapůsobí na pud sebezáchovy několik novinových zpráv o osobách zabitých bleskem.

Poté, co jsem prchnul zbaběle do úkrytu, jsem ještě vytáhnul ze zásuvek všechny spotřebiče, vypnul pojistku sporáku a očekával smrtící úder. Ti, kdo se na tomto místě usmívají či dokonce se hlasitě smějí asi nevědí, že to není tak dávno (asi 5 let), kdy do naší dřevěné chaty udeřil kulový blesk. Tenkrát spálil jeden jistič, roztřílel po místnostech všechny zásuvky včetně jedné rozvodnice na půdě, vytrhal hřebíky z hliníkové liště v podlaze (celkem 35 lepenkáčů) a rozštípnul jednu krokev (takové to šikmé ve střeše). Ztratil se po schodech, kde vytrhal dalších 26 hřebíků z hliníkové izolace podbití schodů. Naštěstí jsme tenkrát v chatě nebyli, třeba by jsme tu už nebyli vůbec. Proto nepodceňujte bouřky. Zapalovat svíčky hromnice nepomáhá, to je jen klamná duchovní útěcha pro ty nejbojácnější. Nemáte-li jistotu, že váš dům či byt je faradayovou (snad se to tak píše) klecí, zalezte po dobu bouřky do svého auta a neotevírejte okna. Auto je podle odborníků to jediné bezpečné místo. Ještě jedno takové bezpečné místo mívali na pražském ČVUT v laboratoři vysokých napětí. Byla to taková drátěná kles, nejspíše řádně uzeměná. Nebo ne? Auto přece naopak uzeměné není.

S bouřkou a blesky zejména není radno si zahrávat. Na volné pláni se musíte buď zahrabat metr pod zem nebo si alespoň lehnout. Ta potvora blesk totiž hledá jakýkoliv vyvýšený bod a práskne přímo do něj. Prostě si šetří energii a optimalizuje vzdálenost z mraku na zem. Tak mu to neusnadňujte. Když si to ale představuju, jak ležím v tom lijáku na zemi v blátě a kolem třískají blesky, není to žádná pěkná představa. Nevím, zda bych byl něčeho takové schopen. Vyhledejte tedy v takovém případě včas bezpečnou hospodu plnou lidí. Je tam totiž velice málo pravděpodobné, že si blesk mezi nimi najde právě vás.

Opět se objevil záhadný, nikým nespatřený hryzec. Objevil sotva v letošním suchu vybatolené pórky a několik jich přehryzal těsně nad zemí. Že by snad něco sežral se ani nezdá. Prostě jen tak zkoušel, zdali není ten druhý, třetí, desátý chutnější než ten první. Bude-li takto pokračovat, nebudeme mít žádné pórky. Zkusil jsem nasadit elektronický plašič myší, kun a jiných nestvůr, leč zdá se, že to vyplašilo leda krtka, který si dal od té chvíle pokoj. On si ale dozajista zvykne...

Léto už bylo, ostatně stejně tak jako vloni. Kdo včas zasel a přesadil, sklízí okurky hadovky jako já a už začala i rajčata. Obojí samozřejmě ve skleníku včetně paprik. Na okurky se mě ale v těch deštivých dnech začala objevovat dosud nevídaná plíseň jako vyšitá ze scifi typu vetřelec a spol: ohavná slizká hmota na stonku, nikoliv na listech. Má to ten efekt, že stonek je v daném místě zcela sežrán a vršek uschne. Inu co, už jsem svých padesát kilo okurek sklidil, stejně už celé rodině i příbuzným lezou z nosu a uší, tak začneme rajčatové orgie.

Jistě se ptáte, co moji milí krtkové? Tak na ty zkouším staronový recept: jakmile udělají někde i nepatrnou hromádku, rozhlédnu se, zda se nikdo nedívá a označkuju mu jim pořádně jako pes. Věřte nebo ne, asi se jim to nelíbí a v daném místě toho nechají. A tak se tak honíme po zahradě - vězte, že jsou dosti vynalézaví. Snažím se jim touto neverbální cestou naznačit, kde je moje teritorium a kde jejich. Zatím to docela funguje.

Když jsem tuhle metodu vysvětloval jedné známé rovněž obtěžované krtky, namítla, že metodu těžko použije, protože na chatu jezdí sama bez manžela, který se raději věnuje svojí sbírce známek a fotbalu. Že by se do krtčiny těžko strefovala... Jiná známá si po vyslechnutí mé reportáže o výchově krtků uvědomila, že u nich na zahradě přestali krtci řádit od té doby, co jí začali řádně značkovat její dva foxíci, nebo co to má. Takže pánové a psi - do toho!

Jaro je letos tady nejméně o 10 dní dříve, než je obvyklé. Takové počasí, jaké bylo o velikonočních svátcích, vítá chataře spíše začátkem května. A tak se po zahradě vláčím s motykou plný naděje, že to letos snad konečně vyhraju nad škůdci všeho druhu, že mě mrkev vzejde a okurky ve skleníku nenastydnou. Ovšem škůdce je také živý tvor, pravila moje žena ovlivněna východními naukami, takže opět se u nás nebude nic postřikovat odpornými jedy. Co jim padne v plen, to je daň přírodě, nakonec jsme tu největšími škůdci právě my, primáti - jak jsme se sami hrdě označili.

Mrkev už vzešla, teď ještě najít odvahu k delikátnímu úkonu a vyjednotit ji. Loni zasazané květáky skutečně dorostly a už jsme měli dva v polévce. Zejména ten druhý byl povedený, taková chuť se u koupeného nevyskytuje. Třeba se přes zimu nějak uležel, či co. Je to naprosto jedinečný pěstitelský výkon, Mičurin by ze mě měl radost, kdo to jakživ viděl, sklízet v nevytápěném skleníku květák koncem dubna!

A ještě jednu unikátní věc jsem si pořídil: bezdrátová stereo sluchátka. Když dělám na počítači - jako právě teď - mám je připojené na zvukovou kartu. Nikoho neruší a můžu si to pěkně osolit na plno, každé ucho zregulovat podle dané míry hluchosti. Kam se na to hrabou nějaké repráky. A když nastupuju na zahradu, zapíchnu je do stereo jezevčíka a vyhrává to po celé zahradě. Ještě jsem nestačil vyzkoušet, jaký mají dosah, ale hrají spolehlivě i ve skleníku, ve kterém ten jezevčík hrát vůbec nechtěl, neboť je to něco jako faradayova (píše se to tak? :) klec. Vypadám nepochybně jako šílenec, sousedi mě už s pochybnostmi v očích nenápadně pozorovali přes plot, ale opět je to velmi ekologické: nehlučím a soused nemrmlá, "...co to tam ten dědek pouští za fláky?".

Loni se nám urodilo poněkud větší množství topinamburů (jihoamerická hlízovina, nahoře jako dvoumetrová slunečnice bez slunce, dole něco jako brambory ale spíše je to podzemní kedluben). Asi tak padesát kilo, nikdo to už nechce, asi to budu muset odnést do lesa divokým prasatům. Učinil jsem poslední zoufalý pokus o zhodnocení tohoto výpěstku. Popadl jsem takový ten speciální mlýnek na rybíz s cílem získat úžasnou léčivou přírodní šťávu. Inu, nedopadlo to dobře. Když jsem mlýnek přítáhnul, tekla z něj jen odporně vyhlžející kaše, když jsem vpředu povolil, topinambur proletěl skrz bez žádoucího výronu šťávy. Asi by to chtělo nějaký jiný stroj, ovšem nákup jakýchkoliv dalších mechanizmů mám už dávno zakázaný. Takže se prasata budou mít, mají mladé a potřebují přece zdravou výživu. Pod dojmem popsaného přebytku jsem letos zasadil pouhých deset sazenic, takže bude jen deset kilo. Už to slyším, "...proč máme letos tak málo topinamburů?"

Ptáte se, a co ještěrky? Vyhřívají se vesele ve skleníku, jako bych jej postavil jen pro ně. Moje pracovní aktivity vnímají jako vpád do jejich poklidné domácnosti. Samička si letos 21.dubna vyměnila kůži za větší. Nevěřili byste, jak je ta její loňská kůžička tenoučká. Jako šaty princezniny z pohádky. Ani si je neuklidila, inu žádnou skříň tam nemají.

Letošní zima je krajně podivná. Jeden den mráz, druhý den 12 nad nulou. Příroda je z toho docela vedle: lísky mimoděk odkvetly, takže nebudou žádné oříšky. Zapomenuté pozdě vysazené podzimní květáky ve skleníku vesele rostou a nejspíš budou v květnu ke sklizni. Celer, který jsem přesadil v pomatení mysli ze záhonu rovněž do skleníku přežil mrazy a roste si dál. Moji milí krtkové už dávno nespí zimním spánkem. Rozvrtali tu nejkrásnější část trávníku nepochybně ve snaze na sebe upozornit. Podle jakési francouzské středověké pověry je možné se vyléčit z bolestí hlavy běháním v krtčinách. Takže u nás nikoho hlava určitě bolet nebude. Zuju boty a rozkopu jim ty hromádky na cucky po celé zahradě ! Tím se určitě mé psychice velice uleví a právě proto mě přestane bolet hlava. Vida, asi to žádná pověra nebude.

Vinná réva je vysazena. Konzultací u odborníků jsem ale zjistil, že rodit začne asi tak za pět let... Snad se dožiju úrody a budu si ležeti v bazénku ve skleníku s hrozny nad hlavou a sledovat, jak sladce dozrávají.

Neděle by se měla správně jmenovat Děle od slovesa dělati. Vegetace končí a žádá si likvidaci. Ve skleníku jsem sklidil poslední okurky a rajčata a bylo by bývalo vhodné to všechno vytrhat ze země a spálit. Čas ale nezbyl, tak až za týden se bude pořádat táborák. Naštěstí se na vesnici ještě může pálit, ve městě to mají zahrádkáři horší. Uložil jsem k dosušení i semena žlutých "citronových" rajčat, která již třetí rok pěstuji z vlastního. Daří se mě takto pěstovat i ta malá žlutá rajčata o velikosti palce zvaná u nás doma "jednohubky". Plodí jako zběsilá až do konce vegetace a mají jednu výhodu: k jejich konzumaci nepotřebujete nůž a nehrozí ukápnutí na triko.

Je to takový stereotyp: opět nastoupily obě veverky čiperky. Černá i zrzavá. Ta zrzavá má ohon letos ještě více vypelichaný než loni ale snažila se usilovně sklidit úrodu ořechů dříve než já. No, nepovedlo se jí to, ale pohrabal jsem po obou jeden plný kbelík vylouskaných ořechů. I když to snad ani není možné, někdo jim musel ještě pomáhat, snad datlové či sýkorky.

Sekačka z mojí vlastní produkce dosloužila a tak byla nahrazena produkcí talijánskou. Inu, má to přednosti: je lehčí a hlavně sbírá trávu včetně listí do košíku. Žádné hrabání trávy a zdá se, že s ní půjde sbírat i listí, které docela pěkně rozmydlí. Když už mě ruce upadaly od sekání a sbírání ořechů a trhání jablek, upadnul jsem do křesílka před TV, kde dávali právě Přemka Podlahu. Ty jeho pořady jsou čím dál tím víc děsná hrůza, nic se tam člověk nedoví. Přece si nebudu kupovat jakýsi šílený strojek na rozhazování hnojiva po trávníku! Zaprvé: trávník nikdy nehnojím a i kdyby, ještě mě ruka slouží. Držet na pupku velestroj, točit klikou a rozmetat tak hnojivo kolem sebe může jen úplný idiot. Jedna drobnost mě v tom jeho pořadu ale zaujala: co si takhle vysadit do skleníku vinnou révu. V té mojí nadmořské výšce 480 m by to mohlo mít smysl a přinutilo by mě to konečně pěstovat méně okurek a méně rajčat. Nikdo to už nemůže ani vidět, hroznové víno by snad neodmítali...

Nezapomeňte na myši, už se začínají stahovat do lidských obydlí. Letos jsem proti nim i kunám vyrukoval s elektronikou. Jedno plašidlo na půdu a druhé do sklepa. Píská to dost odporně, tak to ty potvory snad otráví a nastěhujou se k sousedům.

Děsivá vedra přes třicet stupňů jsou v Praze nesnesitelná. Ale na zahrádce, tam je blaze! Je tu naprosto dokonale znát, jaké životní prostředí je pro člověka nejlepší: tráva, vodní plochy, stromy a stromy a stromy. Venkovní teplota je tady kousek od Prahy nejméně o 5 stupňů nižší. Stačí ale zajít kousek ze zahrady na pole a začínáte se dusit. I když nejméně čtrnáct dní už nepršelo, neposekaná tráva na zahradě je krásně zelená. Zato v Praze pilní zahradníci posekali všechno až k zemi a tráva je všude vypálená, jako kdyby shořela. Můj systém sekat většinu zahrady jen dvakrát či třikrát do roka je naprosto dokonalý, i když přece jenom má jednu vadu: jitrocel to okamžitě využil a tak můj trávník není trávník, ale jitrocelovník. Trávník je tedy naprosto celý lečivý, zraněnému stačí se v něm vyválet a bude zázračně uzdraven. Navrhnul jsem své ženě, aby se dala do výroby jitrocelového sirupu proti kašli. Tato veskrze ekologická myšlenka se ale nesetkala s patřičným nadšením, takže sirup nebude.

Krtkové, naše milá zvířátka, která jsme nikdy nespatřili na vlastní oči, začali svoje žížaly hledat tam, kde je alespoň trochu více vlhko: v neposečeném jitrocelovníku. Takže kromě malých hliněných mravenišť jsou tu a tam kopky. Inu, kromě trávy bude muset sekačka zubačka zvládnout i trochu hlíny.

Ještěrky vyvedly mladé, spočítat se nedají, protože se pohybují bleskově, mnohem rychleji než jejich rodiče. Zato mloci v "bazénu" se spočítat dají, alespoň přibližně: je jich něco kolem třiceti nejrůznější velikosti. Přesný počet bude znám až při jarním čištění v roce 2000.

Začalo každoroční okurkové šílenství. Týdenní úroda se pohybuje kolem třiceti salátovek hybridek. Členům rodiny lezou okurky z uší, rozdávám příbuzným i v práci. Začala i rajčata. Protože jsem některá vypěstoval z vlastních semínek a celé se to poněkud ve skleníku zamíchalo, teprve teď začínám zjišťovat, která jsou klasická červená kulatá, která citronovitá žlutá velká a která malinká žluťoučká. Ta poslední se vyznačují sice malou velikostí (asi jako švestka), ale zato rodí obrovské množství, které nebere konce, neustále dorůstají další vějířovitá seskupení.

Zahájil jsem a také skončil první letošní senoseč. Většina zahrady byla od jara nesekaná a tak tráva dosahovala místy až do pasu. Co je to ale pro mou sekačku "zubačku", tedy lištovku, chcete-li. Koupil jsem jí před dvěma roky ve výprodeji v OBI se značnou slevou a dodnes stojí stejná o 4 litry více. No, nekupte to, říkal jsem si tenkrát. A opravdu nelituji. Je s pojezdem, takže vždy vlaju za ní, tažen nemilosrdně vpřed. Má ovšem jeden nedostatek: nemá zpátečku. Jak by se hodila, když dorazím k plotu a nestačím v šílené rychlosti správně zatočit!

Obsekávám častěji jen záhony a kolem chaty takové stezky. Tedy já nebo moje vlastní žena, která v tom nalezla jakousi zvrhlou zálibu. K tomu se používá sekačka elektrická rotační vlastní výroby, stroj mohutné síly 1200W a zběsilých otáček 2800/min. Seká to i křoviny, krtiny, prostě je k nezastavení. Letos jsem sice váhal, zda jí neodvézt k Mountfieldům a získat tak slevu na novoučkou profesionálně zrobenou. Ale po shlédnutí jejich sortimentu jsem usoudil, že moje konstrukce nemá konkurenci a navíc, započítali by mě tak málo, že jenom ten motor stál víc.

Jak vidíte, nesekám tedy zahradu jako většina téměř každý týden, ale maximálně třikrát do roka. Někteří takyekologové ovšem zastávají nazor, že louka se nemá sekat vůbec, to je pak ta správná přírodní krajina. Je to pitomost, protože z toho nevznikne v naší kulturní krajině žádná louka, ale poušť zarostlá plevelem, kopřivami a bodláky. Pokud vám rostou kolem zahrady na mezi bodláky, neleňte a ještě než stačí rozkvést je pěkně omydlete kosou. Nebudete to ani muset dělat každý rok.

Ptáte se, co jsem provedl s tou trávou? Co jiného, než že jsem jí vrátil do přírodního koloběhu a tak nemaje koně ani kozu či králíky, skončila travička na kompostu. Vzpomínám na jeden skvělý dokumentární anglický film o tom, co se děje v kompostu. Bylo to místy zrychlené a tak si představuji, jak se různé potvůrky právě teď snaží, aby se ta beztvará hromada přeměnila co nejdříve na kvalitní humus.

Rajčata, okurky, kedlubny, květák - vše je již dávno na svém místě, ředkvičky jsou již druhá sklizeň a třetí dvouřada vylezla právě ze země. Letos udělám méně pórku, protože nám už leze z uší a nestíháme zpracovat ten loňský, navíc žene potvora do květu. Nemáme totiž na rozdíl od české i moravské většiny mrazák, takže žádné zásoby neděláme. Není nad čerstvou potravu. Skleník jsem rozjel do automatického zalévání: vždy v pravé poledne se zapne čerpadlo a celých patnáct minut to cmrndá vodu z přírodního bazénu (vlastní pramen, čolkové a žabky) přímo ke kořenům rajčat a okurek. Moc se jim to líbí a rostou utěšeně. Všem zahrádkářům a ohnutým zádům zdar!

Po dlouhé době opět několik zpráv z probouzející se zahrádky. Je to fádní - na trávníku řádí opět stádo krtků. Jeden znalec zahrádkář mě uklidňoval slovy: "Přítomnost krtků na vaší zahrádce naznačuje, že tu máte velké množství žížal. A to znamená, že máte dostatek kvalitního humusu. Takže to není neštěstí, ale dobrá zpráva. " To že prohánějí krtci žížaly ovšem znamená také, že jaro je tu, a že je třeba se zarýt po vzoru krtků do zeminy prohřáté slibně vykukujícím sluncem.

Vody je dostatek, letošní rok nebude suchý, bude čím zalévat. "Lehce" jsem prořezával jabloně, což v mém případě znamená práci s motorovou pilou a hromadu dřeva na topení. Strop z plechu bude nutný: zřejmě se nejedná o myši v podkroví, ale o tvory podstatně větší. Jaké, to nikdo netuší. Snad kuny? V každém případě mě čeká přibití nového podhledu z palubek a nemalé náklady s tím spojené.

A co jiného mohl dělat zahrádkář v zimě, než nakupovat v OBI či BAUHAUSU! Obohatil jsem se o "maflík". Kdo neví co to je, pak vězte, že se jedná o malou cirkulárku do ruky. Něco ef ef! Když paže slábnou, je třeba nasadit motory... Řve to jako blázen, ale bez odporu ta potvora proniká i do tlustšího materiálu. Aby se využila, spíchnul jsem dceři poličku do kuchyně, nic moc velkého: 50 x 115 x 18cm. Vyšlo to za poloviční cenu než v prodejně nábytku včetně odpisů za maflíka. Pokud bych si ovšem počítal 200,-Kč za hodinu, vyšlo by to mnohem dráž. Ale nebyla by to taková zábava, takový zápas s hmotou. A hlavně, takovou poličku prostě nikde nekoupíte, je totiž dělaná ručně na míru.

Při nákupech dalších drobností jsem zjistil, že většina zboží v BAUHAUSU je podstatně dražší, než v OBI. Zejména všelijaký materiál od palubek až po různé desky z měkkého dřeva a dřevotřísky. Kdo má na to čas, vyplatí se při jakémkoliv záměru obejít příslušné super a hypermarkety a nakupovat s rozvahou.

Rajčatům se vedlo ve skleníku i přes tu odpornou zimu dobře a tak byla týdenní sklizeň opět kolem 10 kg. Takže se bude dělat domácí rajčatová šťáva pro domácí polévky a špagety. Kromě normálních červených rajčat se urodily i žluté velikosti citronu a pak ty malé žluté jednohubky. Ještě zcela neuvěřitelně vyrostly 4 okurky hadovky běžné konzumní velikosti.

MYŠI se zděsily zimy a deště a začaly se stěhovat. Jedna potvora se opět vydrápala až na půdičku nad podkrovím, provedla revizi a když tam nenašla nic k snědku, rozhodla se pro návrat. Jenže nenašla zpáteční cestu a rozhodla se se prorazit za každou cenu ven. Prokousala strop z hobry nad schodištěm, spadla z výšky nejméně dvou a půl metru na schody a zmizela! Doufám, že si aspoň narazila pořádně palici či kostrč. A tak jsem uchystal trhač vnitřností z ovesných vloček a naservíroval jim na všechna známá místa. Doufám, že neodolají a že bude od nich pokoj. Jinak budu muset ten strop udělat z plechu.

Podzim začal tak nějak náhle a bez varování. Užovka Anča to nezvládá: myši se v tom příjemném teplém a hlavně suchém počasí namnožily a chystají se přestěhovat do chaty. Mám na ně už připravený jed s kvalitními a chutnými ovesnými vločkami. Ty jim pěkně opeču na rostlinném oleji a zasypu tím skvělým modrým práškem. Mám ty malé myšky v podstatě rád, ale když se vám zahryznou do peřin nebo dokonce do stěny, jde bohužel veškerá láska stranou.

Také jsem zkusil po ekologicku zabojovat s krtkem. Kdesi jsem četl či zaslechl (už si málo pamatuju), že krtek nemá rád olomoucké syrečky. Tak jsem zakoupil jednu dávku olomouckých tyčinek, nechal je pěkně na sluníčku roztéct a pak jsem mu je po kouskách nasázel do jeho děr, cestiček a hromádek. Budete se divit, ono to nepochybně zafungovalo. Má to ale jednu vadu: prostě ta místa se syrečky vynechal, ale zato nadělal jiné podzemní tunely s nadzvednutým drnem tam, kde žádné syrečky nebyly. Takže vypudit krtka touto metodou by znamenalo prošpikovat celou zahradu olomouckými syrečky. Uznáte, že je to jednak nákladná operace a kromě toho by se nejspíše zahrada stala neobyvatelnou nejen pro krtka.

Okurky jsou na vrcholu: ze čtyř sazenic 8 kg týdně není žádný problém. A to v té džungli určitě něco zapomenu a najdu ty největší až na podzim. Zatím stále žádná plíseň, nechápu to. Jedno rajče sice venku zcela zdechlo, ale připisuji to neblahému vlivu nedalekého ořechu. Podezírám tu potvoru, že svými kořeny hubí každou rostlinu, která se nachází v jeho dosahu. Takže ten ořech půjde pryč, snad pro něj najdu někde místo.

Velmi se na mojí zahrádce rozmnožili všelijací živočichové. Kromě myší, což je dobrá zpráva. Myši úspěšně likviduje naše domácí užovka žijící s námi již několik let. Je pěkně vypasená a nejraději je, když jí na zahradě v jejím lovu nepřekážíme. Velice se jí líbí náš travopolní systém, kdy sekám nanejvýše 3 x do roka. Ve vysoké trávě se jí pěkně číhá na ty myšky malé. Také mloci v jezírku prospívají, uvažuji o instalci malinkého vodotrysku jen pro ně, aby se jim dostávalo kyslíku. Drozdi už vyvedli snad druhou generaci, pobíhají po zahradě za žížalami a dali se právě do sklizně červeného rybízu. Konečně také něco dá přeroubovaná jabloň, na které jsem se pokusil zachránit starodávnou českou odrůdu Matčino. Není to oficiální odrůda a tak se nedá nikde koupit. Kdyby snad někdo z vás věděl, dejte mail.

Rajčata se snaží, zejména ve skleníku. Nedávno v pořadu pana Podlahy předváděl jistý zahrádkář, jak pěstuje úspěšně rajčata po foliovníkem originální konstrukce. Tvrdil, že jeho rajčata trpí zcela minimálně plísní, která jinak kolem něj u sousedů zle řádí. V rozhovoru s ním se tento jev příliš nevysvětlil. Přitom je zcela zřejmé, že od plísně rajčat i okurek pomáhá spolehlivě zalévání jen k kořenům a jakákoliv střecha proti dešti. Tedy skleník nebo foliovník. A ještě jedna důležitá věc: větrání. Každé ráno jsou rostliny orosené a čím dříve se této vody na listech a stoncích zbaví, tím lépe. Ve skleníku může pomoci i ventilátor, pokud není žádný vítr.

Okurky nádherně rostou. Jakby ne, dostávají denně automaticky zálivku od dokonale vymyšleného zařízení. V "bazénu" (70 cm hluboký obložený volně loženými balvany s mechem na ploše 2 x 4 m se žábami, mloky, brouky a vodními řasami) je čerpadlo ovládané časovým spínačem, který vždy jednou denně v 21 hodin zapne na 15 minut. Voda putuje hadicí do skleníku a pak do lehce proděravěných starých hadic od pračky. V sousedech, kteří jsou někdy celý týden na chatě to budí zdání, že tam jsem také nebo že u nás straší.
Pouze s obavami sleduji, kdy začnou z bazénu mizet mloci s krásným oranžovým bříškem. Zatím snad pochopili, že když se čerpá, mají se uklidit pod kámen a počkat těch patnáct minut, až ta potvora čerpadlo přestane dělat na dně průvan.

Krtek 1.
Můj krtek se probudil. Je to mystická bytost. Nikdo z naší rodiny našeho krtka nikdy pořádně neviděl, zato o výsledky jeho práce zakopáváme pořád. Můj krtek nebo spíše rod našeho krtka má hlavní sídlo v tichém místě u studny v koutě zahrady. Sídlí tam pokud pamatuji od roku 1948 a vyvíjí s železnou pravidelností na podzim a na jaře svoji činnost. Protože nepředpokládám, že by tajně přecházel po povrchu, odhaduji podle výsledků jeho práce délku jeho nebo jejich chodeb nejméně na 80 - 100 metrů. Jistě nebude sám, minimálně má manželku paní krtkovou, která se každé jaro stará o nové přírůstky. Ale protože se počet hromádek ani chodeb nezvyšuje geometrickou řadou, znamená to, že se omladina stěhuje někam jinam, například k sousedovi. Budu se muset někam podívat, jak dlouho vlastně krtek žije, kolik má ročně potomků atp.

Krtek 2.
Podíval jsem se, co na heslo "krtek" říká český internet: 99% jsou to odkazy na známý hit Krtek. Kouzelná je ale píseň Nohavicova, kterou jsem neznal. Musím ji někde sehnat na kazetě a zkusit zahrát krtkovi. Ovšem nezapomenutelný je text skupiny Pink Freud z Č.Budějic Dlouhý týden:

Jeden den pondělí
a po něm čtvrtek
ježíšek nadělí
až zařehtá krtek

Naproti tomu Karel Hynek Mácha vidí krtka mnohem černěji:

Krtek pod zemí:
"Já zatím hrob mu vyryji"

Tak tohle všechno a řadu dalších věcí najdete na internetu. Přesto jsem nenalezl nic o životě krtka, jak je velký, kolik váží, co jí nejraději (určitě žížaly). Snad někdy příště.

Krtek 3.
Pořád nic podrobnějšího nemám. Ale soused se svěřil, že krtka vyrýpnul po dramatickém čekání u hromádky rýčem a odnesl jej na nedaleké pole. "To jste ho měl raději odvézt do Prahy někam do parku", já na to. "Takhle se přece vrátí na svoje teritorium". Potvrdil můj odhad:"Ano, už se tak stalo, je vidět, že ačkoliv nevidí, cestu domů najde". "Takže máte vlastně domácí zvíře, které vás nic nestojí. Třeba by šel ochočit, aby si ryl jen na vymezeném území." Netvářil se, že by tomu věřil...

Krtek 4.
Nedalo mi to, a tak přináším zmíněnou píseň Nohavicovu:

METRO PRO KRTKY  

 Rec: Prvá, druhá...

 
 1. G              C       D  G C D
    Prvá, druhá, třetí, čtvrtá,
    G            C    D  G C D  
    na zahradě krtek vrtá,
    Emi          C            G
    drápy má jak vývrtky, ohohó
    Ami         C      D      G C D
	vrtá metro pro krtky, ohohó.
    
 Ref. Rrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr...     (akordy stejné jako ve sloce)

 
 2. Každý, kdo si zaplatí, ohohó
    smí se projet po trati, ohohó,
    od okurek po macešky, jé-é-je,
    dál už musí každý pěšky, jé.
    
 Ref. Rrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr...

         
      C D G  C D G  C D G
 Coda R r r, r r r, r r r.

Nestvůra všech nestvůr se připojila ke krtkovi. Nikdo jí neviděl, jen jednou jsem zahlédl mizející stín pod hladinou mého jezírka. Znalci tvrdí, že je to dozajista vodní krysa, jiní namítají, že je to hryzec. V každém případě je to labužník: chutnají mu pouze mlaďoučké a křehoučké kedlubny, sotva vzešlý pórek. V prvním návalu zloby jsem začal chystat ovesné vločky zapražené na pánvi s trochou cukru a oleje. Ale žena moje nedovolila do nich přidat jed trhač vnitřností a tak jsem vločky zalil mlékem sojovým a snědl k svačině. Každý živý tvor má nárok na svůj život... Ale proč má mít ta potvora nárok na moje sazeničky ???

Příroda si poradila: kedlubny klidně rostou dále, jakoby je žádná potvora téměř nesežrala. Dokonce se zdá, jakoby jim ten sestřih prospěl. Neznámá neviditelná nestvůra pracovně nazvaná hryzec (neplést si s neviditelným psem) se prozatím buď odstěhovala na letní byt někam jinam, nejspíše po proudu potoka za větší vodou. Moje žena označovaná někdy něžně jako myška měla opět pravdu: ničit živé tvory je zločin ať už jste křesťan, budhista nebo nevěřící pes. Možná že příští rok založím speciální záhon připravený výhradně pro neznámou nestvůru.

Zpět