RADY 

VYKOPÁVKY

ZAHRADA

OBLÍBENÉ

  ARCHIV  

Václav Klaus:
Masaryk a jeho obraz v dnešní české společnosti
Projev na mezinárodní vědecké konferenci "T.G. Masaryk, idea demokracie a současné evropanství", Praha, Hrad, 2. března 2000

Děkuji za pozvání na dnešní významnou a v této době u nás velmi potřebnou konferenci, konanou na počest 150. výročí narození T.G. Masaryka, který byl, a to mimo jakoukoli pochybnost, největší osobností české politiky 20. století. Zdůrazňuji-li toto, je to teze, která je - alespoň pro mne - vytknuta před závorku. Je to tedy něco, co stačí konstatovat, něco, k čemu není třeba přidávat žádné nové argumenty. Chtěl bych také předeslat, že velmi oceňuji úsilí organizátorů konference, Ústavu T.G. Masaryka i všech, kteří se starají o to, aby Masaryk nezůstával zapomenut.

Přiznávám se, že jsem přesto - nebo snad právě proto - velmi pečlivě hledal vhodný, ve smyslu "produktivní", úhel pohledu svého dnešního vystoupení. Je to zejména proto, že možná až přecitlivěle vnímám, že se u nás rozmáhá vážné nebezpečí jen formalistické adorace tohoto velikána českých dějin a stejně tak se rozmáhá nebezpečí absence seriózní analýzy jeho samotného, jeho doby a obrazu, který o něm byl vytvořen v době minulé, obrazu, který přežívá dodnes, obrazu, který je i dnes vědomě pěstován.

Nejsem masarykolog, a to ani svou profesí, ani svými názory či postoji. Nebudu se proto pokoušet o neumělé, a navíc jistě neoriginální hodnocení Masarykova nesmírně rozsáhlého (a velmi různorodého) přínosu a nechci také lacině vyhledávat a pak stejně lacině využívat či zneužívat nějaké, aktuálně či užitkově znějící, citáty z jeho textů. O obojí zde budou jistě usilovat jiní řečníci a vůči nim díky svým znalostem nemám žádnou komparativní výhodu. Chtěl bych se proto zaměřit spíše na dnešek a na dnešní - podle mého názoru nemálo zkreslený a nemálo zploštělý - obraz Masaryka či dokonce mýtus o Masarykovi. To je záměr asi ambicióznější než cokoli jiného. Hned na počátku proto předesílám, že nemohu usilovat o více než o pár poznámek k tomuto tématu, k tématu více sociologickému než masarykologickému. Tohoto svého omezení si jsem velmi dobře vědom.

Opakuji, nejde mi o hodnocení úlohy Masaryka v době, kdy žil, ani o diskusi možných přínosů jeho díla a jeho politických činů v budoucnosti, i kdybychom z nich snad čerpali všechno, co z nich čerpatelné je. Jde mi jen a jedině o to, co z Masaryka přežívá reálně a co dnes u nás - ať si to přejeme či nepřejeme - působí. Nejde mi také o žádnou státnickou řeč předsedy sněmovny, nepronáším ji na žádném oficiálním domácím či zahraničním fóru.

Není určitě žádnou náhodou, že se Masaryk stal v devadesátých letech jednou z klíčových inspirací pro obnovení české demokracie (alespoň pro tu skupinu našich spoluobčanů, která více čerpala z domova a méně ze současných mezinárodních kontextů), ale stejně tak není náhodou, že tato inspirace více vycházela z vnějškové a zjednodušeně idealizované podoby tohoto státníka než z jeho podoby autentické. To je jistě chyba. To mne skutečně trápí, protože nás to může zavést - a mám strach, že již zavádí - na zcestí. Inspirace Masarykovým odkazem pro nás přece nesmí být založena na pouhé představě patriarchálního "tatíčka" na Hradě či v Lánech, obklopeného intelektuální a mediální elitou, moudře kormidlujícího osudy naší země. To si Masaryk nezaslouží.

Užitečné jistě je odlišení jeho období prezidentského a předprezidentského, resp. jeho období raného, chcete-li profesorského, jeho období politického (ještě v rámci Rakouska-Uherska), jeho období diplomatického (během 1. světové války) a konečně jeho období prezidentského. Mě jde - ze zvoleného úhlu pohledu - hlavně o jeho období závěrečné, protože právě toto období nás dnes ovlivňuje nejvíce.

Všichni dobře víme, že se Masaryk po celý svůj život velmi statečně a často i zcela nekompromisně utkával s předsudky, s mýty a s utopiemi, které v lidské společnosti vůbec a v české společnosti zvláště až příliš snadno vznikají a které neméně snadno přežívají v hlavách následujících generací. Jistě se proto muselo stát, že se i on sám - díky své mimořádnosti a výlučnosti - stal mýtem, jehož obrysy či jednotlivé složky bych si dovolil charakterizovat v následujících šesti bodech:

1. Mýtus o Masarykově ideové neutrálnosti
I když existuje mnoho argumentů potvrzujících to, že tento pohled neodpovídá jeho skutečným ideologickým názorům a postojům, tento mýtus je šířen a rozvíjen. Zdá se oprávněné tvrdit, že Masaryk po celý svůj život zůstal socialistou, že byl ideově zřetelně nalevo a že se jen nerad, a v každém případě jen částečně, smiřoval se samotnou podstatou volného trhu a se všemi důsledky, které pro lidskou společnost tento dominantní společenský mechanismus přináší. Lze říci i to, že Masaryk - přes kritický vztah k ruskému bolševismu - podceňoval nebezpečí krajní české levice, což se mimo jiné projevovalo i v tom, že mezi jeho nejbližší přátele patřili i mnozí komunističtí intelektuálové. To přispělo k jejich jisté "legalizaci" v očích české veřejnosti.

2. Mýtus o Masarykově nestranickosti
Podle mého názoru jde o další zjevnou nepravdu. Masaryk vstoupil do politiky prostřednictvím stranického systému, nikoli mimo něj. Začal jako člen realistické skupiny kolem Času, pak byl poslancem za Mladočechy a poté spoluzakládal Českou stranu lidovou (realistickou), za níž se - již s novým názvem Česká strana pokroková - znovu stal poslancem. Vůči politickým stranám nebyl neutrální ani jako prezident a je známé, že svou přízeň věnoval hlavně národním socialistům a sociálním demokratům. Nikoli nestranné (či nestranické) bylo i jeho opomíjení regulérních reprezentantů německých a slovenských politických stran. Na druhé straně jistě platí i to, že ve své prezidentské éře roli politických stran a parlamentarismu kladl až na druhé místo a že vědomě a záměrně spoluvytvářel systém, kdy všechna důležitá rozhodnutí vznikala v kruhu jeho "věrných", v tzv. hradní skupině.

3. Mýtus o Masarykově téměř "absolutistickém" pojetí demokracie
Masaryk se sice jako jeden z mála našich politiků odvolával na americkou demokracii, ale jeho osobní život byl - v protikladu k americkému pojetí politika jako osoby veřejné - téměř zcela tabuizován. Tím to ale nekončí. Ve vědomí národa zafixoval (jistě nikoli jen on sám) pocit, že se demokracie ve státě odvíjí od jediné nedotknutelné postavy. Ta se díky tomu stává absolutním měřítkem nejen v zemi uznávaných hodnot, ale i měřítkem chování státu a v něm uskutečňovaných politických činů. Masaryk si také poněkud nedemokraticky určil svého nástupce, příliš si nevážil parlamentu a v Lánech se do značné míry úspěšně izoloval od veřejného života. Příliš se nespoléhal ani na svobodné volby. Málo se ví či zdůrazňuje, že se za celou první republiku konaly volby jen čtyřikrát a že přesto vzniklo celkem 18 vlád, z toho tři úřednické. Tyto, od ohně svobodných voleb neodvozené vlády se sestavovaly na Hradě nebo v Lánech. To v celé naší zemi přispělo k povědomí, že volby nejsou až tak důležité.

4. Mýtus o Masarykově zvládnutí konstituce nového státu a soužití národností v něm
Tím, že se vznikající československá státnost celkem logicky definovala převážně negativně vůči předcházejícímu konceptu Rakouska-Uherska (a vůči německému živlu v něm), od počátku v sobě mladý stát nesl nebezpečný virus národnostního problému, který v druhé polovině třicátých let propukl v otevřenou nemoc. To bylo způsobeno nejen podceněním Slovenska a Slováků, ale i nedoceněním německé menšiny. Masaryk v otázce národnostního urovnání neuspěl a přispělo k tomu i to, že pěstoval mýtus národního státu i v situaci, kdy šlo - na rozdíl od dnešní doby - o stát úplně jiný.

5. Mýtus o Masarykově světovosti a o jeho kultivaci Evropy
Masaryk si postavení nejprve provinciálního politika a posléze politika jen relativně malého státu kompenzoval normativně koncipovanými evropskými a světovými vizemi a koncepty, což bylo doma mohutně podporováno jak částí médií, tak některými populárními a vlivnými novináři a spisovateli. Mám však obavu, že Masaryk těmito svými názory - jdoucími mimo standardní společensko-vědní disciplíny, mimo převládající myšlenkové proudy v Evropě a mimo zájmy jednotlivých zemí - do širšího dění v Evropě a ve světě příliš nezasáhl. Národní zájmy se u nás díky tomu fakticky politicky nehájily, jen se o nich teoretizovalo, což nám ostatně zůstalo dodnes.

6. Mýtus o Masarykově autentičnosti, otevřenosti a neelitářství
Ani toto asi nebyla pravda. Z Masarykovy strany docházelo k vědomé autostylizaci, autentičnosti tam moc nebylo. Jeho kritika byla v seriózním tisku téměř vyloučena. To celé naší zemi (a jemu samému) určitě neprospělo, protože o to více byla tato kritická karta v posledních letech jeho prezidentování hrána v tisku bulvárním a v extremistických médiích. Masaryk si také pěstoval velmi nadstandardní vztahy s vybranými novináři, kteří jeho politické postupy obhajovali a glorifikovali.

Za problém - ne pro Masaryka, ale pro dnešní dobu - považuji převážně to, že jsou tyto mýty vědomě udržovány a pěstovány a že je těmto mýtům přisuzováno - a to zcela účelově - evidentně kladné znaménko. Obhajoba světa bez ideologie, podceňování významu politických stran, verbální, líbivý demokratismus, nedocenění národnostního problému, snaha imponovat více cizině než domácímu publiku, elitářské postoje (a mnohé další věci) jsou u nás nezaslouženě oslavovány a často je to prováděno prostřednictvím zkresleného Masarykova ideálu.

V úvodu jsem hovořil o poznámkách, o dílčích soudech, o nesystematickém pohledu. Leckdo z přítomných toho o Masarykovi určitě ví daleko více než já, ale mě šlo o zdůraznění něčeho jiného. Snad jen ještě jednu poznámku. Pro někoho může být překvapujícím zjištěním i to, jak málo problémů, s nimiž se Masaryk potýkal, se za téměř celé století podařilo uspokojivě vyřešit a jak jsme stále znovu nuceni vracet se k otázkám, problémům a úkolům, které stály i před Masarykem.

Není pochyb o tom, že se Masaryk pokoušel vzepřít provinciálnosti a přikrčenosti českého národa (o utkvělých představách tohoto národa o sobě samém ani nemluvme), že zažíval obtíže a těžkosti budování státu a že řešil otázku jeho bezpečného zakotvení v překotně se měnícím světě. Toto všechno, na vlastní kůži, zažíváme i my dnes. Zcela logicky si proto klademe otázku, do jaké míry k tomu všemu přispěl Masaryk i celá jeho éra, do jaké míry k tomu přispěl "zaslouženě", resp. do jaké míry tu působí nejrůznější mýty, v naší zemi tak hluboce rozšířené. Mám pocit, že bychom je měli rychle opustit.

Home