Milan Sobotka: Církevní restituce jinak.

Je zvláštní, že v diskusi o církevních restitucích, kterou vyvolala L.Procházková svým článkem Církev nemá na restituce právní nárok, chybí zcela zřetel ke kulturnímu a duchovnímu aspektu vrácení církevního majetku. Kulturní aspekt je přitom zřejmý, ale přechází se - snad z neznalosti věcí - poukazem na to, že stát bude "opravy církevních staveb i pak podporovat grantovým systémem" (Procházková). Vulgárněji to vyjadřuje V.Dvořák: "církev bude neustále požadovat prostředky na údržbu a opravy ,svých' objektů a my a naši potomci budeme solit, protože ,její' objekty jsou naším kulturním dědictvím."

Jenže granty, o nichž mluvila Procházková, dostanou jen opravdu výjimečné církevní stavby (za podmínky, že věřící uhradí část nákladů) a pohrdlivý tón V.Dvořáka, jako by společnost podporou údržby církevních staveb přicházela o prostředky určené pro lepší věci, není namístě. Tisíce kostelů, které spoluvytvářejí ráz české krajiny (vedle kostelů byly nejvýznamnějším krajinotvorným prvkem aleje stromů podél cest, nyní likvidované kvůli automobilové dopravě), jsou totiž v ohrožení. Jen menšina městských farností je s to udržovat svůj kostel. S úbytkem věřících ve venkovských kostelích vzniká naléhavá potřeba dotovat údržbu a opravu kostelů, které jsou sice málo navštěvovány, ale mají svůj kulturní význam a uchovávají do určité míry i svůj duchovní význam. Není to však tak, že stát, resp. občané, mají přispívat deseti procentům katolíků na to, aby mohli chodit na bohoslužbu. Je to spíše tak, že oněch deset procent katolíků pomáhá svou návštěvou kostela a nemalýmí peněžními dary udržovat naše kulturní bohatství. Ze strany diskutujících, kteří vidí v kostelích jen další nenasytné žadatele o státní příspěvek, to není ani zlá vůle jako spíše neznalost poměrů. Věřícím nechybí obětavost. Stačí zajít v neděli do kostela na mši a vidět, kolik se vybere, takže farnost o 1 000 až 2 000 věřících je s to svůj kostel, pokud nejde o významnou památku, udržovat a zvelebovat. Ale leckterý venkovský farář objíždí v sobotu a v neděli šest kostelů, jež navštěvuje méně věřících. Jak si mají tyto "objekty" na sebe vydělat? Věci došly tak daleko, že památkáři, kteří jezdí do Vídně hledat u antíkvářů předměty ukradené z našich kostelů, se někdy setkávají i s památkami, které byly ve velké nouzí prodány starožitníkům (kteří znají situaci a využívají jí), jen aby se získaly peníze na opravu zatékajícího okapu nebo děravé střechy. Ve výčtu toho, co již bylo církvi vráceno, resp. znovu "darováno", uvádí L.Procházková "tisíce objektů." Napadlo ji, v jakém stavu byly tyto "objekty" vráceny? Proslulé stavby, jako jsou kláštery ve Vyšším Brodě, Želivě, Oseku či Nových Hradech, se vydávaly zpět v zuboženém stavu a byly po roce 1990 opravovány často pomocí bratrských řádů v Rakousku a Německu. Když byl dříve zakládán kostel - Procházková sama uvádí, že Josef II. dal postavit stovky kostelů - dostal na své vydržování kapitál ve věcné formě, zpravidla polnosti. Nyní to L.Procházková staví tak, jako by vydáním "objektů" bylo vše vyřízeno.

Nedávno probíhala v Praze výstava Zničené kostely severních Čech 1945-1989. Jde o 116 staveb, z nichž některé byly velmi významné, ale všechny dotvářely ráz krajiny. Z nich byly některé likvidovány kvůli těžbě uhlí, přehradám, nebo proto, že se ocitly ve vojenském prostoru. Ale největší část byla zničena teprve po polovině 70. let, k čemuž vznikl věcný důvod: pokročilé zchátrání, nemožnost opravy. Proto byly vydávány výměry k jejich demolici. Komentář ke katalogu výstavy (nešlo o církevní výstavu, byla pořádána vědeckými a kulturními institucemi) končí úvahou, že tento proces vyprazdňování krajiny možná neskončil. Při "vyprazdňování" nejde jen o ztrátu estetických dominant krajiny, ale i o ničení významných identifikačních znaků, jimiž se lidé sžívají s krajinou svého domova.

Zatím jsem psal pouze o krajinotvorném významu kostelů. Skutečně si dovedeme představit krajinu bez kostelních věží? Nepřispívají vlídné báně barokních kostelů a kostelíků k přívětivosti české krajiny? Podle mého názoru kostely uchovávají, alespoň do určité míry, také svůj duchovní význam navzdory tomu, že je u nás mnoho ateistů a bezkonfesijních. Vertikála kostelní věže přece symbolizuje napětí mezi pozemskostí a vyšším, ideálním duchovním světem, v němž je - nejen podle křes?ťanství,ale i podle Platóna - náš vezdejší svět zakotven. Vzmach k vyššímu světu jako základní akord lidského života charakterizuje Evropu nejen od křesť?anství, ale už od Platóna. A symbolem tohoto vzmachu, toho, že pozemský žívot není uspokojen ve své fakticítě, ale že je v něm i "vůle" k jejímu překročení, jsou kostelní věže, které zde tedy nejsou jen pro věřící.

Tento článek byl napsán pro tištěné vydání Literárních novin (LtN) a je zde publikován se svolením autora Milana Sobotky, který je významným českým historikem filozofie a emeritním profesorem UK. Jedná se o jeho reakci na stať spisovatelky Lenky Procházkové "Církev nemá na restituce právní nárok" uveřejněný v LtN 45/2011. V čísle 48/2011 s ní polemizoval kardinál Miloslav Vlk, v LtN 49/2011 Mojmír Kalný z České biskupské konference, v LtN 51-2/2011 asistent soudce Ústavního soudu Petr Jäger, v LtN 4/2012 profesor Masarykovy univerzity Tomáš Knoz, režisér a publicista Václav Dvořák v LtN 6/2072 a v posledním čísle LtN i literární teoretik a historik Mojmír Grygar.
Na tento článek se nevztahuje licence Creative Commons, která je jinak platná pro všechny články vycházející na www.ahasweb.cz. Autorská práva vlastní výhradně Dr.h.c. Prof. PhDr. Milan Sobotka, CSc.
26.3.2012 11:30 [Trvalá adresa tohoto článku.]

Některé odkazy na cizí zdroje nemusí být s ohledem na časový odstup funkční.