Zemřel Jiří Dienstbier, komunista a disident.

Přiznám se, že mě jeho smrt trochu zaskočila: byl jen o tři roky starší než já a tak mě jeho konec životní dráhy připoměl, že ta smrtka už začíná sekat kosou nebezpečně blízko. Jak jsem naznačil už v titulku, Dienstbier byl typickým reprezentantem "osvícených" komunistů, kteří se domnívali, že je možné totalitní systém bez převratu zázračně proměnit v "zemský ráj to napohled". Komunistou se stal z přesvědčení a hlavně proto, aby mohl vystudovat, stát se novinářem, cestovat na nepřátelský západ a dokonce pracovat jako zahraniční zpravodaj Československého rozhlasu v letech 1968-1969. Učastnil se aktivně "Pražského jara" a postavil se proti sovětské okupaci, proti zradě jeho sovětských soudruhů. Byl proto vyhozen z KSČ, ze svazu novinářů a stal se disidentem, topičem a bojovníkem proti straně a vládě. Podepsal Chartu 77, stal se zakládajícím členem VONS a v letech 1979-1982 byl vězněn za "podvracení republiky".

Po převratu v listopadu 1989 byl spoluzakladatelem a krátce nato i tiskovým mluvčím Občanského fóra. 1989-1992 ministr zahraničních věcí, 1990-1992 místopředseda vlády České a Slovenské Federativní Republiky, 1990-1992 poslanec za Občanské fórum, posléze za Občanské hnutí. 1993-1995 předseda liberální strany Svobodní demokraté, od roku 1998 pracoval jako zvláštní zpravodaj OSN pro země bývalé Jugoslávie.

V roce 2007 se pokoušel kandidovat v prezidentských volbách s podporou ČSSD a KSČM, nakonec to vzdal (viz starší článek Dienstbier se zase drápe na Hrad). V senátních volbách 2008 byl Jiří Dienstbier zvolen jako nestraník na kandidátce ČSSD do Senátu na Kladensku. Byl předsedou senátního Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. Vrátil se tak jako senátor ke svým starým druhům z KSČ, kteří dnes v ČSSD nebo v KSČM bojují za lepší socialistický zítřek nás všech v lůně socialistické Evropské unie. Doufejme, že se jim to nepodaří, i když mají právě teď v senátu většinu jednoho hlasu, tedy právě toho hlasu Jiřího Dienstbiera. Chvátají proto s jeho náhradou, protože boj za lepší zítřek se přece nevzdává.

O svém socialistickém cítění Jiří Dienstbier kdysi napsal: "...mně je od dětství vlastní sociální cítění. A to přitom jsem synem pana primáře. Vždycky jsem měl zájem na tom, abych nebyl jakési výjimečné dítě, které má výhody oproti někomu jinému. Říkal jsem, že mám sociální cítění ne proto, že jsem vybíral popelnice, ale proto, že jsem do nich házel svou svačinu, protože s celou třídou jsem se rozdělit nemohl..."
11.1.2011 11:45 [Trvalá adresa tohoto článku.]

Některé odkazy na cizí zdroje nemusí být s ohledem na časový odstup funkční.