5.7.2002 - Rozpad US-DEU byl zahájen - Marvanová odstoupila.

Včera dala náčelnice klubu nepřátel ODS k dispozici svoji funkci předsedkyně strany. Podle jejího doznání tak učinila proto, že se nemohla ztotožnit s poraženeckou metodou sjednávání vládního programu, při kterém ostatní vyjednávači z US-DEU kývali bratrům ČSSD na cokoliv, jen aby už byli ve vládě. Jedním, možná hlavním důvodem, byla i její uražená ješitnost poté, co Špidla prohlásil, že jí do vlády nechce proto, že nemá praxi v exekutivě. Zřejmě mu zcela postačuje jeho nohsledka Součková. Jeho projekt koaliční vlády je odsouzen k zániku, protože jej budou držet nad vodou dva údajně svatí, nepodplatitelní a nezávislí poslanci, herečka Fišerová a duchovní Karásek. Jejich nezávislý slib závislosti na US-DEU se totiž může právě po odstoupení Marvanové natolik zviklat, že díky jejich hlasování Špidlova vláda skončí ještě dříve, než začala. A to má ČSSD ještě jednu potíž: poslanec exministr Kavan hodlá zvítězit v New Yorku ve volbách předsedy Valného shromáždění OSN a těžko si lze představit, že by byl v Praze vždycky, když jej tady budou jeho soudruzi potřebovat, například při hlasování o důvěře vládě.
Této vládě nepomůže ani pan prezident Havel, který si podle jeho slov Špidlu oblíbil pro jeho skromnost, střídmost a věcnost ve vyjadřování, aniž by mu ani trochu vadily jeho socialistické levičácké názory. Prostě náš pan prezident má jako ostatně kdejaký šéf, rád jen takové politiky, kteří jej bezvýhradně milují a hlavně neodmlouvají. Když vyjadří takový politik úctu a respekt, může si pak dělat, co jej napadne, i kdyby se chystal udělat levicový převrat.

5.7.2002 - Auta se kradou a výrobci s pojišťovnami si mnou ruce

Některé značky automobilů zejména vyšší střední třídy se v poslední době více kradou, než prodávají. V roce 2000 bylo u nás ukradeno 23 839 automobilů, v roce 2001 podobné množství - 22 139 a letos v prvním čtvrtletí už 6186, což nasvědčuje tomu, že zloději letos svůj rekord z roku 2000 ještě překonají. Neexistuje spolehlivá metoda, jak si vaše auto můžete ochránit. Největší riziko krádeže je v noci. Tomu můžete zabránit zaparkováním na oploceném, kamerami, hlídačem a psem hlídaném parkovišti. Vyjde vás to levněji, než garáž a dokonce je to i bezpečnější, protože většina garáží není nijak zvlášť zabezpečena proti krádeži vozu, nejhůře jsou na tom soukromé garáže u domu s vraty rovnou na ulici. Z takové garáže nezabezpečené elektronicky se auto krade dokonce lépe, než z ulice. Zloděj má v zavřené garáži dost času zlikvidovat elektrickým šokem imobilizér i alarm a odjet s autem je pak dílem okamžiku. Tiše se vystrčí z garáže a nastartuje opodál.
Například v Praze se měsíční poplatek za střežené oplocené parkoviště pohybuje mezi 500 - 1000 Kč. Tím samozřejmě nevyloučíte, že vám auto ukradnou, když jej zaparkujete, byť jen na chvilku, někde na ulici, u lesa nebo dokonce u benzinové pumpy. Podle názorů policejních odborníků bývá to nejjednodušší řešení často tím nejlepším. Velmi dobré je amatérsky nainstalovaný utajený vypínač elektrického obvodu, při parkování u domu či na zahradě u chaty se osvědčilo i tak primitivní řešení, jako je zvonek zastrčený doma do zásuvky s bezdrátovým tlačítkem pod potahem sedačky, které zloděj spustí vlastní zadnicí. Zvonek i s tlačítkem koupíte v OBI za 900 Kč. Zloděje můžete také odradit falešnou nálepkou družicového vyhledávacího systému, poohlédne se raději po jiném autě.
Existují i ještě další netradiční metody, jak zloději "rozmluvit" krádež právě vašeho auta. Vyleptání či vypískování identifikačního čísla karoserie na okna, nebo nastříkání nějakých firemních nebo jiných nápisů na karoserii. Když se vám podaří narazit někde s blatníkem, nechte si jej opravit jen tak, aby nerezavěl, ale naklepnutý plech nechte. Takové auto se zlodějům špatně prodává.
Nemohu vám s ohledem na naše zákony doporučit ruské metody, které používají samostříl reagující na sešlápnutí pedálu nebo slzotvornou bombu vybuchující již při otevření dveří. Už se stalo, že takové zařízení zastřelilo neinformovanou manželku majitele a použití auta po jeho naplnění slzákem je také více než problematické.
V každém případě si poznávací značku přišroubujte k nárazníkům pořádným šroubem, u kterého vrtačkou odvrtejte drážku pro šroubovák. Navíc, podle našich předpisů je totiž nevyhovující způsob montáže značky používané prodejci aut, kdy značka je jen zacvaknutá do umělohmotného rámečku. Její vyjmutí je otázkou několika vteřin. A když pojedete někam na východ včetně Polska, tak si kupte bezpečnostní šrouby na všechna kola, která se pak dají odmontovat jen speciálním klíčem. U škodovek si zkontrolujte, zda náhodou nemáte v bočním zrcátku ještě jeden klíč, který si tam uchystali zloději už ve fabrice, v prodejně nebo v servisu.
Asi se divíte, proč jsem v titulku napsal, že si výrobci a pojišťovny mnou ruce. Inu z jednoduchého důvodu: výrobci proto, že si ten, komu ukradnou auto nejspíše ihned koupí jiné a pojišťovny proto, že čím víc se auta ztrácejí, tím více majitelů zejména těch dražších aut, si spěchají uzavřít pojistku ve výši od 20 000 Kč nahoru. Proto se výrobci nijak nesnaží vyráběná auta nějak důkladněji zabezpečit a nechávají tu starost na vás. Méně ukradených aut totiž znamená i méně prodaných aut.
Přeji vám krásné počasí na vaší dovolené a vraťte se zpátky zdraví a ve vašem nepoškozeném miláčkovi. A ještě maličkost: nezapomeňte na náhradní klíč či ovladač, který noste ve dne v noci na šňůrce na krku. Zejména pokud nemáte centrální zamykání. Centrál je opravdu dobrý vynález, protože se ještě nikomu, kdo si zabouchnul klíče s dálkovým ovladačem do auta s centrálem nestalo, že by se přitom samy zavřely i dveře. I když pozor, jedna možnost tu je: auto, nemající alarm, je zamčeno a vy jdete jen do kufru, něco dolujete ven, odložíte si klíč a ovladač od auta do kufru a ten vzápětí zabouchnete. A je to!

3.7.2002 - Špidla se dopustil největší chyby ve svém životě

tím, že nedokázal překonat osobní antipatie k Václavovi Klausovi a místo vytvoření silné koalice se pokouší slepit dohromady vládu, ve které chce hrát hlavní roli gubernátora socialistické říše. Zásluhu na tom, že se opoziční smlouva mezi ČSSD a ODS nezměnila ve vládní koalici má fakt, že si rychle vykvašený Špidla dělá neurvale nárok na post premiéra a nedovede si představit vládu, ve které by sice měla ČSSD většinu, leč funkci premiéra by zastával Václav Klaus. Taková představa je pro naše přízemně uvažující politiky natolik fantaskní, že o ní nejspíše ani neuvažovali. A přitom by se mohl Špidla jako místopředseda vlády velice dobře uplatnit a získat pro něj tolik potřebné zkušenosti a možná i sympatie voličů. V příštích volbách by mu Klaus rád uvolnil při podobném výsledku voleb křeslo a odebral by se po oddychové pauze na politický odpočinek na Hrad po nějakém nemastném neslaném prezidentovi, kterého tak jako tak budeme stejně mít. Byl by pak prezidentem politicky vybouřeným, s během světa smířeným.
Bohužel velkorysosti se našim politikům nedostává, stejně jako jim chybí schopnost rozlišovat věci nepatrné od zásadních. A tak Špidla stlouká koaliční vládu s postkomunistickými lidovci a nemastnými neslanými figurkami z Unie svobody-DEU, jejíž loď se nezadržitelně potápí, aby následovala zkrachovalou ODA. Nehodí se mu Marvanová (nemá prý žádné zkušenosti z vládnutí) a nechce ani vidět Pilipa, který se vtírá jako francovka, protože je pro něj příliš politicky zkompromitovaný ochotou dělat ministra v jakékoliv vládě a za kteroukoliv stranu.
Pokud se Špidlovi podaří prosadit do vládního prohlášení i majetková přiznání pro bohaté a plošné přídavky pro děti včetně odmítnutí rázného snižování deficitu státního rozpočtu, zatluče tím také hřebík do rakve slepence US-DEU. Tato strana se stane natolik nedůvěryhodnou, že v příštích volbách už nebude nikdo stát o předvolební koalici s ní a tak se do parlamentu vůbec nedostane. Nesmrtelní lidovci mají ale také namále, protože neuchrání naše zemědělce před likvidační politikou Evropské unie a tak ztratí poslední hlasy, které snad ještě v posledních volbách získali. Politická scéna se pak natolik pročistí, že budou existovat jen tři parlamentní strany: ČSSD, ODS a KSČM. Můžeme pak očekávat v roce 2006 opakování roku 1948, tentokrát v opačné režii: vládní koalici vytvoří ČSSD a KSČM. A to bude konec pravice v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Je to jen vize, která se ale snadno může naplnit, pokud se pravici naklonění voliči budou opět chovat jako idioti a k volbám se nedostaví.
Je tu ještě jedna varianta připravená pro Václava Havla, aby se ještě naposledy proslavil: jednání o všech možných koalicích zkrachuje, parlament menšinové vládě ČSSD nevysloví podporu a tak náš hradní pán jmenuje úřednickou vládu, jak už si to jednou vyzkoušel. Ta se v tom politickém guláši bude potácet asi tak rok a nastane chvíle pro nové volby. Možná, že tahle cesta není až tak zavrženíhodná. Nashledanou v lepších časech.

2.7.2002 - Kubánský hrdina chce do vlády.

"Já jsem statutárně druhý člověk Unie svobody a nedovedu si představit, že by Unie svobody, pokud se tak rozhodne, nevyslala svého druhého člověka do vlády, pokud to bude na základě dohody uvnitř této strany",prohlásil v neděli exministr Pilip, který by rád ukořistil při dělení moci ministerstvo financí nebo alespoň školství. Sice se nedostal do parlamentu, ale jen proto, že jej falešnými triky vyřadil předseda lidovců, nevlastní "bratr" Svoboda.
"Mám pocit, že nám pan místopředseda někde vyplave. Konec konců během deseti let je místopředsedou již třetí politické strany, což svědčí o určité schopnosti politického taktizování," prohlásil s ironií v hlase na tento jeho státnický výrok místopředseda ODS Jan Zahradil.
Jak je zcela jasně patrné, jsou naši politici opravdu spolek ctižádostivých mizerů, kteří se snaží za každou cenu dostat do sídla státní moci, neboli tam, kde se rozdělují veřejné peníze. Není totiž nic krásnější, než řídit firmu, ve které se jen rozhoduje, co si počít s penězi vybranými násilím od bezmocných obyvatel a nikdo nenese žádnou odpovědnost, zda tato "firma" prosperuje či nikoliv. Výběr daní je zcela nepochybně založen na násilí, provádí se pod pohrůžkou trestu ve formě vysokých pokut až věznění a tak určitý příliv peněz je vždy zaručen. Je jisté, že jiná než násilná metoda vybírání daní není možná, dobrovolně se nenajde nikdo, kdo by ze své kapsy přispěl dobrovolně na veřejné komunikace (kromě dálnic, na ty si každý musí ještě připlácet), na naši statečnou armádu (do které nikdo nechce a která nás nikdy před ničím neubrání), na naši statečnou policii (která náš majetek ani naše zdraví či životy neuchrání) a na naše neúplatné úředníky (kteří nám musí cokoliv, co chceme udělat, povolit nebo zakázat).
Pokud jsme schopni si představit společnost, ve které se neplatí žádné daně a státní rozpočet neexistuje, zjeví se nám jistě obraz naprosté hrůzy: nejprve dojde ke zhroucení dopravy, neboť nikdo nebude opravovat žádné silnice. Prosadí se jen ti, kteří budou mít terénní automobily nebo helikoptéry. U lékaře a v lékárně budete muset zaplatit vše ve volných cenách - na živu zůstanou jen ti nejodolnější. Bude zrušena policie a armáda a naopak se rozšíří soukromé bezpečnostní služby, které budou chránit území a majetek těch bohatých zejména před masovým přílivem imigrantů ze všech konců světa. Přestanou existovat soudy a věznice a v rámci opevněných komunit se bude spravedlnost vykonávat podle místních zákonů a to neprodleně. Můžeme to přirovnat k ranému období dějin Spojených států, kterému se také říká divoký západ. Ozbrojené přepady, rabování a celková anarchie smete postupně tenkou slupku civilizované společnosti. Neplatit daně a zrušit to, čemu říkáme státní systém tedy zřejmě není ta správná alternativa.
Vraťme se proto k systému, který máme, protože nikdo jiný lepší systém nevymyslel, a ptejme se: proč do politiky přicházejí jen samé podezřelé existence, jen samí křiváci, dobrodruzi, neschopní manažeři a schopní zloději? Odpověď je jednoduchá a prostá: být poslancem či dokonce ministrem, náměstkem ministra, ředitelem či prezidentem státního úřadu je velice nejistá existence. Když se chcete dát do politiky, musíte předpokládat, že ve funkci těžce vydobyté ve volbách a stranických šarvátkách, zůstanete maximálně čtyři roky. To je doba, která uplyne jako nic a vy tu stojíte zase jako ten kůl v plotě nebo jako Pilip a nemáte žádnou jistotu, že se vám podaří se někde upíchnout na politickém výsluní.
Takový život přece není pro kvalifikovaného, schopného a úspěšného odborníka, který buduje svoji profesní kariéru desítky let. Politická dráha nemůže lákat ani úspěšného a poctivého českého podnikatele, který musí dnes a denně pracovat na tom, aby jeho firma vzkvétala a dále se rozvíjela. Nemůže si dovolit si jen tak odskočit do parlamentu nebo dokonce do vlády. To činí jen ti neúspěšní, kteří nemají co ztratit, o co přijít. Na čtyři roky jsou velice dobře zabezpečeni a mají šanci si udělat v těchto nejvyšších kruzích společnosti tolik známostí, že jim to může vydržet pro jejich pochybné obchody a takypodnikání až do konce života.
Legrační na celé věci je fakt, že ministrem se může stát prakticky kdokoliv a to i člověk bez jakýchkoliv zkušeností s řízením třeba i té nejmenší firmy, který by leckde neuspěl ani jako vrátný. Tragickým příkladem takového politika amatéra je exministr vnitra Ruml, který dnes už jenom hopsá jako přiblblý klaun v "zábavném" pořadu nejhrubšího zrna na TV Nova spolu s jiným exministrem, nyní bavičem, Vodičkou. Můžeme tedy očekávat, že místo svých imitátorů se nám na obrazovkách zjeví i se špalkem dřeva v náručí expremiér Zeman v zábavném pořadu "Chalupář z Vysočiny".
Uzavírám toto bezvýchodné téma o kvalitě lidí v nejen české politice citátem poněkud hrubšího zrna. Jedná se o názor z on-line rozhovoru s nejmladší poslankyní za KSČM Kateřinou Konečnou, která se v tomto internetovém rozhovor proslavila výrokem: "Já si myslím, že KSČM nikdy nikoho nezabila a její historie není tak dávná a je průhledná. Takže jsem hrdá na to, že zastupuji KSČM,". K tomu pak jiná diskutující poněkud bez servítků tvrdě poznamenala:
"Je to v prdeli, kdyz se pulka naroda na volby vy...., navic jsem dodnes nepochopila, proc se do politiky nevecpou slusni a rozumni lide. Uz na gymnaziu a na vysoke skole jsem si vsimla, ze je to parketa "pro svine". Mozna jen dalsi z tzn. univerzalne platnych zakonu. V kazdem pripade bych si prala, aby se nasel charismaticky clovek /ev. zena/, ktery by mel podporu velke casti slusnych lidi a vyvedl Cechy z marasmu. "
A jsme náhle zase tam, kde v Německu začínal před nacionálně socialistický spasitel a charismatický vůdce, Adolf Hitler. Naše nastupující elita touží po zázračném muži, (eventuálné ženě) který by nás vyvedl z temnoty a zachránil nás od všeho zlého. Třeba někdo jako byl Žižka, původním povoláním lapka a nájemný žoldnéř (pro neznalé staré češtiny: zloděj a nájemný vrah). Možná by se tím naším národním spasitelem mohl stát právě pan Kožený. Kdyby to vzal za své, snad by tu naši prázdnou státní pokladnu nějak naplnil. Sám nedávno přiznal, že by ho politická kariéra docela bavila. Má to ale jeden háček: musel by vstoupit do ČSSD nebo ODS, případně si založit vlastní stranu. Základ by měl, mohli by se jejími zakládajícími členy stát automaticky harwardští akcionáři. A to už by byla nějaká politická síla!

1.7.2002 - K čemu je dnes dobré výtvarné umění?

"S obrazy se v dnešní době zpravidla děje to, že se vystavují. Už slovo vystavovat naznačuje, že půjde nejspíše o vnější a trpnou záležitost. O tom, že se veřejně moc neví, co vlastně divák má s obrazy dělat, nás přesvědčuje masový výskyt galerijních běžců, kteří se zastavují na pár sekund u obrazu, jakoby jen na letmé opylování, avšak než obraz vůbec spatří, pokračují k dalšímu. Ale myslím, že stejně i oni mají v jádru o obrazech vysoké, velmi vysoké mínění, jen prostě nemají čas nebo co; musí od nich očekávat něco zázračného - proč by jinak výtvarné dílo bylo tak imperativní kulturní položkou? (Spíše bývá obtížné a jaksi nekulturní upomenout se na jeho bídnou materiální povahu, že malba bez kontextu je jen tím impregnovaným plátnem, které padlo Tobiáši Jirousovi ve spaní na hlavu. Co asi znamená celá ta záležitost zvaná Vincent pro průměrného obyvatele řekněme Kalkaty...)"
Z článku Obrazoborectví, příspěvek ze sympozia o malbě na AVU, Vladimír Kokolia.
Co k tomu dodat. Většina lidí něco takového jako je umění pro svůj jednoduchý život nepotřebuje. Snad jen podvědomě se snaží mít ve svém bytě něco zajímavého, skoro uměleckého. Může to ale docela dobře být z drátu naohýbaný Mickey natřený na černo. Je to jen splnění pradávné okrašlovací touhy, protože holé stěny nevypadají dobře. V dnešním světě plném provizoria a masové pakultury je nanejvýš podivné, pokud si někdo obstará nějaký opravdový obraz či sochu, se kterou pak sdílí svůj život až do konce. Takový umělecký objekt se pak často dědí do další generace potomků, kteří tak mohou žít celý život v prostředí, které vůbec neodpovídá jejich vkusu, mají-li vůbec jaký.
Výtvarné umění původně sloužilo výhradně k mystickým a náboženským účelům nebo k oslavě mocnáře či jiného vládce. Tehdy neměli umělci žádné problémy s hledáním námětu. Ten byl zadán objednatelem díla a na umělci jen zbývalo, zda objednaného svatého namaluje s vousy podle prodavače na trhu, nebo jen tak z hlavy. V každém případě výtvarné umění sloužilo a má sloužit k výzdobě prázdných stěn a prostor veřejných i soukromých. Obraz nemůže existovat nezávisle na prostoru, musí být někde umístěn ať už dobře nebo špatně. Největší projev služebnosti umělec prokazuje výrobou podobizny kupce díla nebo státníka. Je to pak pouhý obchod za peníze, i když výjimečně může vzniknout něco nadčasového.
Mezi výtvarná díla patří také speciální kategorie nazývaná jako užité umění. Tady se už vůbec nediskutuje o nějakém záblesku geniality umělce. Především musí daný předmět plnit onu užitnou funkci a teprve v druhé řadě by měl vypadat k světu. Třeba kovaná mříž v oknech domu současného milionáře. S takovými díly jsou také nejmenší potíže s jejich přetrváváním, většinou nevyjadřují žádnou ideologii a tak se užitým umělcům daří v každé době, za všech režimů.
Existuje obecný požadavek, že by umělecké dílo mělo dobře vypadat, mělo by potěšit oko a povznést duši. Někteří umělci se o něco podobného snaží, jiní naopak programově vyrábějí hrůzné ošklivosti, ze kterých by na vás nejspíše šly morbidní sny, kdybyste měli takové dílo v domě. Krása se totiž v dnešní době často považuje za kýč a tak čím větší inteligent tvoří velké umění, tím odpornější díla se mu na plátně rodí. Moderní je také uměním protestovat, vyjádřit nesouhlas s tím, jak svět vypadá a kam se řítí. Otázkou ale zůstává, jak takový obraz či socha může jako protest zapůsobit, když si jej nikdo nekoupí a tak skončí po svém krátkém vystavení někde ve sklepě či v kůlně.
Mají to dnes u nás výtvarníci těžké. Stát u nich neobjednává téměř nic a novodobí boháči zatím nedorostli ani alespoň k tomu, aby předstírali zájem o umění a zaplnili ty kilometry zářivě bílých stěn ve svých vilách nějakým tím uměním. Možná je to ale velká šance, že je z hladu napadne něco skutečně světového a zahájí tak novou éru podobně, jako se to stalo počátkem minulého století v Paříži. Světově proslavený skvělý malíř a sochař Joan Miró přiznal, že když tehdy žil v opravdové bídě, měl z hladu úžasné halucinace, které jej inspirovaly k skvělým obrazům.
Pár odkazů s podobnými nebo úplně rozdílnými názory na výtvarné umění:
www.fcca.cz/artgate Odkazy na výtvarné umění, architekturu, užité umění a příbuzné obory
www.avu.cz/~skrepl AVU
www.ffa.vutbr.cz/kokolia AVU Atelier V.Kokolii
leo.avu.cz Nová media
dao.cz/Czech DAO. Dějiny a obraz. Historická ikonografie.
www.volny.cz/iveta.jirovska/diplomka.html O zlatém řezu v umění i jinde.

1.7.2002 - Učitelstvu se nedařilo dobře ani za první republiky.

Pokud se domníváte, že se na učitelích šetřilo jen za komunistů a také dnes, tak se hluboce mýlíte. Brát na hůl učitele je přímo součástí naší národní tradice. Nevěříte? Pak si pozorně přečtěte následující citát z jedné školní kroniky:
"Rok 1921 - 22 jest pro učitelstvo rokem těžkých existenčních bojů a rokem zklamání se strany vlády, která v prosinci 1921 odhlasovala krutý a nespravedlivý zákon, jímž porušen byl paritní zákon učitelský. Zákonem prosincovým učitelstvu sníženy příjmy o 25 - 30 procent. "
"Vláda vydala heslo "šetřit" a začala je provádět na vrstvách válkou nejvíce poškozených a za války tak strádajících - na státních zaměstnancích. Ale nebylo měřeno stejným loktem: úředníkům strženo 8 procent, kdežto učitelům 25 - 30 procent z příjmu. Tím byla porušena parita učitelstva. " "Učitelstvo se svými rodinami bylo zpět uvrženo do bídy v době největší drahoty a mravně poníženo proti jiným stavům. Ožebračení a mravní pokoření je probudilo k poznání, že nemá přátel a vstmelilo jeho řady k obrannému boji za hájení svých práv. Učitelstvo postavilo se po bok vrstvám sociálně utištěným. Konány schůze, manifestace a voláno po nápravě křivdy a urážky prosincové. Učitelstvu dostalo se slibu, že bude křivda napravena a utvořena komise meziministerská, která se jala zkoumati paritní zákon učitelský a hledala "nadparitu." Výsledek byl, že tzv. reparačním zákonem učitelstvu obecných škol přiznány příjmy, dřívější, leč srážky, jež zákonem prosincovým hned od 1.ledna 1922 byly sráženy, nemají býti vráceny celé, nýbrž s platností, až od 1. června 1922. Učitelstvo škol měšťanských zařazeno do kategorie C s připočtením 3 let do postupu a učitelsky ženských ručních prací a domácích nauk vřazeny opět do kategorie D."