|
|
|
Tamtéž je k dispozici plné znění SDĚLENĺ Ministerstva zahraničních věcí, které oznamuje, že dne 6. března 2002 vstoupila v platnost na základě svého článku č. 20 Smlouva Světové organizace duševního vlastnictví o právu autorském, která se také významně týká autorského práva k počítačovým programům.
Ve vrátnicích řady státních i soukromých organizací jsou návštěvníkům odebírány jejich mobily s odvoláním na interní zákazy jejich používání. V některých případech vám bude mobil nejen odebrán, ale i rozebrán na prvočinitele v obavě, že i vypnutý mobil může sloužit jako špionážní technika. Zajímavé na této společenské panice je fakt, že se odposlechu a zjištění své polohy neobávají obyčejní občané, věrní manželé a manželky, poctiví zaměstnanci, ale jen někteří politici a podnikatelé. Nutně tento fakt budí podezření, že mají co skrývat, že páchají neseriózní nepravosti v oblasti politiky a podnikání, ale dopouštějí se tajně i kriminálních činů, jejichž odhalení by je mohlo přivést až do vězení. Mobil se tak stává zařízením, které může přispět k deklarování morálních kvalit například politika. Na dotaz, zda se nebojí odposlechu, předseda poslaneckého klubu Tlustý uvedl: "Počítám s tím, že jsem odposloucháván mnoha stranami. Vidím v tom rovnováhu, takže je to nakonec v pořádku." Předseda KDU-ČSL Cyril Svoboda s pohledem ustrašeného zajíce naopak prohlásil, že si mobil nejen vypíná, ale často i odpojuje od baterie. "Za prvé proto, že vzniká úplná jistota, že to nikdo nemůže odposlouchávat. Ale hlavně tím všichni naznačují, že se budou věnovat jednání a že nebudou někam běhat a telefonovat." Zdá se, že podobné opatření Svoboda vyžaduje i od svých partnerů při politických jednáních. Prostě je požádá "Odzbrojte se, prosím," a všichni vytáhnou své mobily, vyrabují z nich baterky a spokojeně zahájí politické jednání směřující k zajištění blaha svých spoluobčanů. Pan Svoboda si ale pravděpodobně neuvědomuje, že jeho mobil odpojený třebas i od baterie může přesto posloužit nekalým úmyslům. Nepatrná součástka vložená do mobilu vybavená minizdrojem energie může shromažďovat všechno, co se kolem ní povídá a po zapojení mobilu například do napaječe pak v komprimované podobě záznam odešle zvědavému adresátovi. Proto bych všem, kteří se obávají prozrazení svých tajných politických nebo kriminálních operací, doporučil jako bezpečný nástroj pro vypnutí jejich mobilu kladivo. Jiné řešení tu opravdu není. Leda že by zanechali nekalých politických a kriminálních praktik. Pak by si mohli v pohodě užívat mobilního telefonování stejně jako jejich voličové či zaměstnanci. Zdá se, že používání mobilů by mohlo natolik politiky a zločince natolik vyděsit, že by postupně zanechali alespoň částečně svých nekalých praktik v obavě, že budou dopadeni a usvědčeni.
Pokud to celé nebyla a ještě stále není dávno dobře připravená a skvěle řízená zpravodajská hra, pak je to trapná ukázka diletantského přístupu českých disidentů k bezpečnostním rizikům při výběru hradního personálu. Z pohledu dneška se jeví jako velice podezřelé vyjmutí Hradní stráže z působnosti Ministerstva obrany, protože přijímání velícího personálu nepodléhalo žádné další kontrole. Rozhodoval o tom jen prezident nepochybně na základě návrhů dvou agentů StB. A tak není náhodou, že se ministr Tvrdík nyní snaží o zpětné začlenění Hradní stráže do České armády, prý také proto, že se tím ušetří stovky milionů korun ročně. Snad se tím také sníží riziko, že se místo Indrucha a Lišky dostanou do blízkosti prezidenta a k řadě tajných dokumentů naší armády i NATO, jiní podobní specialisté. Snad.
Policie zásadně v podobných případech nedoporučuje pachateli odporovat nebo na něj dokonce útočit. Odvážná prodavačka však tímto činem ochránila svůj obchod na dlouhou dobu od podobných pachatelů. Ovšem jen od těch, kteří čtou noviny nebo se dívají na televizi a rozumí česky. A už jsem zase v té zatracené xenofobii! V USA je oblíbenou zbraní prodavačů basebalová pálka nebo brokovnice. Mám ale jiný nápad, jak by se mohly obchody chránit před přepadením: co takhle vyrobit středně velké samolepky na vchodové dveře s obrázkem pistole a tříjazyčným nápisem Pozor, prodavač je ozbrojen!. Něco na způsob oněch cedulek s obrázkem vlčáka a nápisem Tady hlídám já!. Možná by to alespoň část podobných banditů odradilo. A proč tříjazyčný nápis? Řada banditů, ačkoliv angličtina není jejich mateřským jazykem, dobře tomuto mezinárodnímu esperantu rozumějí, pro ty východní je vhodná azbuka a abychom nezapoměli na ty české smrady, česky to tam musí být taky. Trápí mě ale jeden problém: podobná cedulka by asi odradila i některé zákazníky. Nenapadá vás něco lepšího?
Dobrá adresa je také www.eru.cz, kde sídlí státní Energetický regulační úřad. Hlavními cíli Energetického regulačního úřadu je ochrana zájmů spotřebitelů, podpora hospodářské soutěže v energetických odvětvích, umožnit, aby byly uspokojeny všechny rozumné požadavky na dodávku energií, podpora efektivnosti výroby, přenosu, přepravy a distribuce energií ve vztahu ke kvalitě, nepřetržitosti a spolehlivosti poskytovaných služeb. To zní moc hezky, i když asi tento úřad neplní svoji funkci směrem ke koncovému drobnému spotřebiteli tak, jak bychom si představovali. Opět jsou zde všechny normy, nařízení a výnosy tohoto úřadu v plných textových verzích včetně možnosti stažení těch rozsáhlejších.
Personál je povlečen do podivných kombinací něčeho co připomíná uniformy a hadry bezdomovců, výpravčího poznáte jen podle čepice, pokud si ji vůbec nasadí, když jen tak ledabyle ze dveří svého špinavého kutlochu odmávne projíždějící otlučenou a rezavou lokomotivu či nákladní vlak. Podobnou zkázu na kolejích bylo možné dříve spatřit jen v bývalých britských koloniích, v Sovětském svazu nebo na Balkáně. Česká republika se této skupině zaostalých států poznenáhle začíná stavět do čela. Horší to je snad jen v Indii nebo ve Vietnamu. Celkový úpadek nezačal za vlády komunistů, jak by se na první pohled zdálo. Začalo to rozpadem Rakousko-Uherska, kdy v návalu reublikánství a demokratizace začala plíživá destrukce především disciplíny železničního personálu, která úspěšně pokračovala okupací a komunistickým obdobím. Po převratu v roce 1989 pak selhaly veškeré kontrolní mechanismy, příjezd pana revizora státních drah - pokud vůbec ještě nějací jsou - nebudí u podřízeného personálu žádnou posvátnou hrůzu, která byla základem dřívějšího pořádku a zejména pravidelné údržby nádraží i celé železnice. Za starých zlatých časů byla dráha organizována vojenským způsobem s odpovídající disciplínou a neomezenými pravomocemi náčelníků všech stupňů. Bylo předmětem cti pana přednosty, aby jeho stanice byla jako ze škatulky a když byl v grafikonu kdekoliv prostor pro nežádoucí flákání personálu, dostal posunovač štětku s barvou, uklízečka šla likvidovat kopřivy a výpravčí si neváhal vymalovat cimru. Pan přednosta kontroloval úpravnost a čistotu oblečení a běda, když nalezl nějaké nedostatky. Práce u dráhy byla prací veskrze prestižní, neboť byla pod státní penzí, se zaručeným služebním postupem, uniformou včetně bot a deputátním uhlím. Úpadek naší železnice lze dokonale vysledovat i prostřednictvím českých filmů: od Přednosty stanice, přes Ostře sledované vlaky až ke Kalamitě je tato postupná zkáza filmaři nevědomky dokonale zdokumentována. A poměry se nezlepší dříve, než na tu bandu dnešních flákačů nenastoupí opět staré osvědčené drakonické metody, které jinde v tak demokratické Evropě kupodivu vydržely a zasloužily se o nesrovnatelnou kulturu cestování. Pobyt v relativně čistém vlaku přece cestujícího nemůže ani trochu uspokojit, když se mu po vystoupení z vlaku chce zvracet.
Naposledy mu český národ s napětím naslouchal při jeho návštěvě Itálie. Jak jsme se dozvěděli, bohužel jen z doslechu a ne ze záznamu jeho projevu, na půdě italského Senátu se vyslovil proti snahám vybudovat z evropské ekonomiky dominantní hospodářskou velmoc světa. "Což se v Evropě opravdu nemůže žít dobře, aniž by doháněla a předháněla Ameriku?" zeptal se Havel překvapených senátorů. "Proč zase vyhlašujeme, že chceme být nejlepší a nejsilnější ze všech? Proč se zase definujeme proti někomu, v tomto případě nikoli proti Asii, ale proti Americe?" gradoval Havel svoji novou objevnou myšlenku. Reagoval tímto dramatickým vystoupením na nedávné usnesení představitelů zemí Evropské unie, ze kterého vyplývá, že by hospodářství Evropy mělo projít sérií reforem, aby mohlo být jednou silnější než ekonomika USA. Abychom se snad nedomnívali, že snad chce Havel přibrzdit evropskou ekonomiku tak, aby i evropský trh zcela ovládly americké nadnárodní monopoly, podal nám k tomu vysvětlení prezidentův mluvčí Špaček: "To není politický rozpor. To je rozpor řekněme filozofický - filozofického pojetí světa," Václav Havel prý "nepovažuje počet vyrobených automobilů za kritérium lidského štěstí". Takže se z toho ve skutečnosti vyklubala tvrdá kritika amerického způsobu života, který Václav Havel nemá rád. Z téhož důvodu nenavštěvuje americké akční filmy ani McDonaldovy vyvařovny, Dagmar Havlová pak záměrně bojkotuje výhodné nákupy mražených kuřat a kakaových sušenek v Carrefouru. Problém je ale v jedné věci: pan Havel díky svému finančnímu zajištění dědictvím, státní opaterou a nemalým příjmem nemá skutečně žádný osobní zájem na zrychlení ekonomického pokroku v Evropě včetně snížení počtu nezaměstnaných osob. Nepodporuje zřejmě ani protiekologický boom v rekreační turistice, kterou si naši občané mohou dnes dovolit jen díky růstu ekonomiky a tedy i jejich platů. Já osobně s ním ovšem naprosto souhlasím: každý má sedět doma na zadku, neničit přírodu pobíháním po lesích Finska, válením se po plážích světových letovisek, nejezdit nikam automobilem ani nelétat letadly, která tak příšerným způsobem hltají drahocenný kyslík. Jakékoliv zvyšování životní úrovně vede rovněž ke zvyšování počtu alkoholiků a narkomanů, k vyhazování předmětů denní potřeby, které by mohly sloužit ještě řadu let a k totálnímu zadlužení rodinných rozpočtů. V tom všem má Václav Havel plnou pravdu. Má to jen jednu drobnou vadu : sám vášnivě miluje rychlá a drahá auta, jezdí velice často na dovolenou do luxusních míst a jeho domy doma i v zahraničí jistě nejsou vzorem pro ekologické, energeticky úsporné a skromné rodinné domky se zahrádkou pro pěstování vlastní zeleniny. Jako vždy káže národu i celé Evropě vodu a sám pije víno. Zase jen ukázka známého havlovského paradoxu. | ||||||||||
Home |