Pamětník
počátků
dějin
počítačů
a internetu
komentuje
Ahaswebovy noviny
nejméně
jednou
týdně
aktuální
události
kolem nás

  AHASWEBOVY NOVINY číslo 315, 11.3. - 15.3.2002.       Dnes je  ,   zítra: 
 HOME POČÍTAČE GALERIE RADY  VYKOPÁVKY ZAHRADA OBLÍBENÉ ARCHIV

15.3.2002 - LinuxExpo 2002
Ve dnech 21-23.3.2002 se koná ve Veletržním paláci v Praze LinuxExpo 2002. LinuxExpo se skládá z části výstavní - klasického veletrhu, s výstavními stánky a informačními pulty, a části přednáškovou. Podrobné informace i registraci pro vstup zdarma najdete na www.linuxexpo.czOtevřít v novém okně.

15.3.2002 - Jak se kradou auta v Polsku.
Zdá se to neuvěřitelné, ale v databázi automobilů ukradených v Polsku se nalézá 485 tisíc záznamů! To je slušný výkon a dá se s úspěchem tvrdit, že kradení aut je rozsáhlým oborem podnikání spousty lidí. Když si odhadneme celkovou hodnotu takového množství vozů při velmi průměrné ceně 100 tisíc Kč za kus, dospějeme k částce 48,5 miliardy Kč. Jenom vozů Fiat bylo ukradeno a je v Polsku hledáno 99 430, vozů Škoda 10 480, Opel 9 036, Ford 11 337, Peugeot 4 962, Daewoo 310, Citroen 1 373, BMW 17 011, Audi 24 782, Mercedes 29 055, Honda 2380, Wolkswagen kupodivu jen 73. Jak je vidět, kradou se především Fiaty, které jsou s ohledem na síť opraven žádány nejen v Polsku, ale také všude v zemích bývalého Sovětského svazu. A pak se hlavně kradou drahá auta, zdá se, že jsem tu průměrnou cenu nasadil příliš nízko.
Jestliže se chystáte koupit nějaké ojeté auto, podívejte se nejdříve do polské databáze ukradených automobilůOtevřít v novém okně, zdali tam vám nabízený automobil nefiguruje. Samozřejmě je vaší poviností oznámit to na policii, pokud jej tam objevíte. Když to hledání bude trochu trvat, pak vězte, že "Startup Baza danych zawiera ponad 485 tysięcy rekordów, zatem operacja wyszukiwania może troche potrwać."
Nevím, zdali vám mám radit návštěvu Polska, ale asi tam nebude situace v loupení automobilů o nic horší, než je u nás. I když se tam prý ve větší míře vyskytují na silnicích falešní policisté zastavující auta. Inu, kdyby nebylo vyhnutí a vy jste se přece jen do Polska odvážili, pak informace všeho druhu najdete na adrese www.polska.plOtevřít v novém okně nebo také na adrese Polish WorldOtevřít v novém okně. Virtuální mapa Polska nejen pro piloty je na www.pilot.plOtevřít v novém okně

15.3.2002 - Mám podat trestní oznámení na pana Zbořila?
Nedávno nám odsoudili nakladatele Miroslava Zítko za vydání Hitlerovy knihy Mein Kampf. Soud mu vyměřil trest tří let vězení, podmínečně odložený o pět let, k tomu navíc peněžitý trest ve výši dvou milionů Kč. Pokud nezaplatí, půjde sedět.
Soudím, že by ovšem do basy měl jít i pan PhDr. Zdeněk Zbořil z Ústavu politologie FF University Karlovy, který studentům semináře Typologie politického extremismuOtevřít v novém okně toto odporné dílo zadává jako doporučenou literaturu, dokonce hned ve třech vydáních:
Slovníky a bibliografie: Bauer, František: Můj boj. Hitler o sobě a o svých cílech, Praha 1936
Hájek, Jiří: Hitlerův Mein Kampf. Z bible německého nacionálního socialismu s komentářem Jiřího Hájka. Praha: Dialog 1993, podle vyd. Zentralverlag des NSDAP, Fr.Nachvolgen, Mnichov 1942
Můj boj od Adolfa Hitlera. Dva svazky v jednom. Nezkrácené vydání. První svazek: Účtování. Druhý svazek: Národně socialistické hnutí, místo vydání neuvedeno, vročení 2000 je jen u značky copyrightu. Jako držitel autorských práv je označeno nakladatelství Otakar II., v tiráži je jako vydavatel Otakar II., Michal Zítko /nakladatelství/.

Protože jestliže je zakázáno toto Hitlerovo dílo vydávat, pak je také zakázáno je i číst. Proč by se jinak česká policie snažila zabavit celý náklad? Jak tedy může chtít pan Zbořil po studentech, aby Hitlerovo dílo studovali? Doufám, že je z jeho obsahu nebude zkoušet. Je to přece slátanina, kterou nemá cenu číst. Nebo je to naopak četba jen pro vyvolené? Přiznám se, že jsem z toho zmatený, jak správně poznamenal jeden hrdina z filmu popisujícího tragedii středního věku. V každém případě vám mohu doporučit, že když si budete chtít ten zatracený a zakázaný Mein Kampf přečíst, obraťte se na pana Zbořila z FF UK, on vám poradí nebo vám zapůjčí vlastní výtisk, který si ještě před zahájením policejní razie stihnul koupit.
12.3.2002 - Vysílání ČT2 mě vážně psychicky poškodilo!
Rád se podívám na druhý kanál České televize určený jen pro skutečné milovníky umění a intelektuály. Jeden se rád vzdělá a dozví nějaké skutečně originální a inspirativní názory na bídný stav české kultury. Vadí mě ale jedna věc: ráno od 9:00 hodin druhý program reprízuje pořad té druhé nekvalitní ČT1 nazvaný Dobré ráno. A právě z klipu George MichaelaOtevřít v novém okněFreek!, který tam právě dnes vysílali, jsem frustrovaný a v depresi. Proč si nemohu pořídit trojspřeží šťavnatých koček oděných v kůži? Stejné trojspřeží s obojky na krku, jako má právě George? Proč si nemohu obléknout rudý eroticky slušivý plastikový obleček plný ostrých hrotů a dokonalého pancéřování? Proč se nemohu válet s těmi děvčaty ve víru bisexuální vášně a drogovém opojení a pořádně je seřezat bičem? Kdybych nespatřil na vlastní oči, že je něco takového možné, nikdy by mě to ani nenapadlo. Teď to ale proti své vůli chci a jsem nešťastný, že to nemůžu dostat. Takovou moc má na mě televize... A proto volám: pryč s podobnými klipy na mé oblíbené stanici ČT2! Ať si to pro mě za mě vysílají na té zkomercionalizované, odporné a reklamě zaprodané stanici ČT1. A když se budu chtít virtuálně poválet s nahými prostitutkami, na to mě dokonale poslouží televize Nova. Nesahejte mě ale na pilíř české kultury, stanici ČT2.

12.3.2002 - Naše armáda je na huntě, ale ví, jak na to.
Ministr obranář Tvrdík se nemůže s ministrem státní kasy Rusnokem dohodnout na tom, z čeho se zaplatí naše militaristická protiteroristická minianabáze do Kuvajtu. Naši spolubojovníci z NATO do svých kapes nesáhnou, proč by to také dělali a tak chytré hlavy přišly s myšlenkou vydat další státní dluhopisy. Je to skvělý případ dokonalého ekonomického myšlení: armáda existující na dluh! Představte se, že budeme napadeni nepřítelem a naše armáda nás bude bránit na dluh, protože jak se ukazuje, jinak to ani nejde. Když válku prohrajeme, vítězi zbudou jen oči pro pláč, neboť sice zabere náš stát, ale státní dluhy budou tak obrovské, že jej to ekonomicky položí, takže vlastně prohraje. Kdybychom náhodou vyhráli, pak poraženému agresorovi zrekvírujeme co se dá a zaplatíme tak armádní dluhy. Má to jen jednu vadu: co když bude armáda nepřítele také totálně zadlužená? Takže lepší bude prohrát. I když mě logicky napadá, nebylo by lepší vůbec žádnou armádu nemít?

11.3.2002 - Smrt dítěte opět rozdělila národ na dvě části.
Volně pobíhající německý ovčák usmrtil v Rumburku sedmiletého chlapce. Jak potvrdila Českému rozhlasu severočeská policejní mluvčí Jarmila Hrubešová, mrtvého chlapce našli v pátek večer u jednoho z domků na kraji města. "Později kriminalisté zjistili, že chlapce smrtelně zranil volně pobíhající ovčák". Tento děsivý případ zbytečné smrti malého dítěte opět otevřel celonárodní debatu o tom, jak má být upravena existence psů v naší společnosti. Na jedné straně stojí ochránci zvířat a nejméně polovina národa, protože podle odhadů je v každé druhé domácnosti nejméně jeden pes. Přesná čísla nejsou, protože velký počet majitelů psů jej nepřiznávají a neplatí z jeho držení obci žádný poplatek. Na druhé straně stojí ti, kteří psa doma nemají a většinou jsou proti tomu, aby se zejména ve městech vyskytoval tak velký počet psů, kteří po nocích štěkáním ruší klidný spánek a znečisťují zejména blízké okolí bydliště jejich páníčka nebo paničky. Spory, které se vedou v poslední době zejména poté, co se podobných tragických případů stalo více, jsou o to složitější, že objektivní pravda se zastírá zbytečnými emocemi a televizní stanice se svými pořady o záchraně opuštěných psů a o zvířecích miláčcích spíše podporují chovatele psů. Mít doma alespoň jednoho psa patří k image veřejně známých či dokonce slavných lidí, čím slavnější osoba, tím větší pes.
Je snadné psát proti psům, ještě snadnější je psát na jejich ochranu. Kdo nemá rád zvířata a psy zejména, je podezříván, že snad nemá rád ani lidi, majitel psa je naopak často středem pronásledování svých spoluobčanů pro jeho štěkot a znečisťování veřejných prostor včetně chodeb a výtahu. Psi jsou v tom kolotoči prakticky nevinně, často končí právě v útulcích jen proto, že jejich majitel o ně ztratil zájem, protože dobře neodhadnul starosti a povinnosti, které každý majitel psa má a nikdo ho jich nezbaví.
Vezměme to popořádku: znečisťování veřejných prostor psem lze zabránit jedině tak, že po něm bude jeho páníček či panička nevábné exkrementy uklízet. A když nebude, tak kdo bude přistižen, dostane mastnou pokutu, řekněme tak v kategorii od 10 000 Kč. Třeba by stačila jen tato hrozba, aby se něco zlepšilo. Přiznejme si, že třeba přejít chodníky například v Praze na Vinohradech bez kličkování mezi psími "výrobky" je nemožné. A až to uschne, tak to všichni proženou v prachu svými plícemi.
Psí hysterický či zoufalý štěkot netrápí jen nás. V civilizovanějším světě tento problém už dávno vyřešili. Existují speciální elektronické obojky pro takové štěkaly, které vždy, když pes začne štěkat, po určité době stříknou psovi do očí nezávadnou, leč psovi nepříjemnou tekutinu. V celkem krátké době si odvykne bezdůvodně štěkat.
Nejhorší problém ale je napadání člověka psem. Odborník samozřejmě prohlásí, že je to vina chovatele, pes za nic nemůže, je to v podstatě blbé zvíře, které špatně vychováno a týráno, zakousne třeba i svého páníčka. No, takovému páníčkovi, který jako naprostý amatér a blb psa špatně vychoval, by to jen patřilo. Jenže většinou pes si na dospělého člověka troufne jen když je ve smečce nebo je svým pánem k lovu lidí vychován a přímo poštván. Podle mého názoru je především při vytváření nějakých právních norem včetně vyhlášek psy rozdělit nejspíše podle hmotnosti a druhů na neškodné a potencionálně nebezpečné. Určitá plemena mají sklon k napadání lidí, jsou to němečtí ovčáci a známí psi souhrně označovaní jako psi bojoví. Dát do vyhlášky, že každý ratlík, jezevčík a palácový psík má být venčen jen na vodítku a s náhubkem je projevem tupé úřednické povahy. Naproti tomu by pes zvící telete hledající při vycházce "jedlého" psa měl být voděn jen na horolezeckém laně s ocelovým náhubkem. Výcvik psa k napadání lidí by měl být výhradně jen na povolení a takový pes by měl být viditelně označen. Pokud jde o psy lovecké, nemám ponětí, zda takový pes cvičený například na lov lišky může být nebezpečný malému dítěti. Asi ano, protože pes, který ochutná čerstvou krev, by na ní při náhlém pomatení mysli mohl dostat chuť.
A na závěr ještě jednu radu: neberte si domů toulavého psa nebo psa z útulku větší "ráže", o kterém nic nevíte. Může za sebou mít těžký život, třeba ho i děti dřívějšího majitele fyzicky týraly a tak si berete domů odjištěnou zbraň. Pes, který zakousnul chlapce v Rumburku, byl právě takový nalezenec bez minulosti.

11.3.2002 - Dva tisíce let prokletá Palestina.
Každodenní boj mezi Židy a Palestinci ve jménu zachování těžce obnoveného židovského státu na jedné straně a ve jménu práva na vlastní stát na straně druhé, začíná být pro Židy, palestinské Araby i ostatní národy nesnesitelný. Je to snad trest boha jménem Jahve, Jehova či Alláh, toho jediného největšího z bohů, trest za ukřižování jeho údajného syna, kterého se Židé ve spolupráci s okupační armádou Římanů dopustili někdy kolem roku 33 našeho letopočtu? Byli snad právě proto Židé pro svůj prohřešek proti největšímu z deseti božích přikázání na věky prokleti, vyhnáni a rozehnáni do všech koutů světa? Bylo by to snadné, vysvětlovat osud Židů právě takovým způsobem.
Když se pokusíme zahledět se zpátky do historie, zjistíme, že boj o tato území, o právo zde žít, existoval od pradávna. Ze zeměpisného hlediska byla totiž právě Palestina klíčovým přechodem pro putování národů mezi Afrikou, Asií a Evropou. První zmínkou o Izraelitech je nápis na stéle egyptského faraóna Merenptaha asi z roku 1210 př. Kr. Příznačné pro nejistý osud Židů je, že se na této stéle už tenkrát píše: "Aškalón padl, Gezer je dobyt, Jenoam je úplně vyhlazen, Izrael leží zpustošen, už nemá potomstvo".
Izraelské kmeny ve skutečnosti osídlily pohoří v Kanaánu a již kolem roku 1000 př.Kr. a vytvořily zde kmenový svaz pod vládou krále Davida (1004-967 př.n.l.). Jeho syn Šalomoun (965-928 př.n.l.) pak nechal postavit v Jeruzalémě původní židovský chrám. Rok 586 př. Kr. pak babylónský král Nabukadnesar oblehl Jeruzalém a vyplenil Chrám a elitu národa nechal deportovat do Babylónie. Toto vyhnání však paradoxně Izraelce posílilo, protože se právě ve vyhnanství naučili udržet si vlastní víru navzdory nepřátelským vnějším podmínkám. V Babylóně také poprvé vznikla písemná podoba bible. Izraelci, nyní vlastně už Judejci, příslušníci kmene Juda, se naučili vykládat si dějiny jako spravedlivý soud Boha nad jeho lidem a nad celým světem. Peršané zajaté nakonec Judejce propustili a ti mohli vybudovat v Jeruzalémě nový Chrám.
V době řeckého helénismu se Judea dostala pod řecký vliv a opět muselo vzdorovat masívní kulturní a náboženské asimilaci. Řecká represe nakonec vyprovokovala povstání pod vedením Judy Makabejského. Židé získali nezávislost až do doby, kdy jejich zemi ovládl Řím. Teprve roku 70 n.l. po potlačení židovského povstání Římany došlo ke skutečnému vyhnání Židů ze země a jejich rozptýlení po tehdy známém světě (diaspora). V Palestině zůstala jen nepatrná část národa. Výraznou změnu etnické skladby přinesl pak arabský vpád v 7. století n.l., za jehož úspěchem stálo nové náboženství - islám. Ačkoliv v Palestině pak vládli střídavě křesťané (křižáci), opět Arabové, mamlúci a v letech 1517-1917 Turci, složení obyvatelstva se již tak pronikavě neměnilo, arabské etnikum zůstávalo dominantní a s židovskou menšinou vycházelo poměrně dobře. Teprve konec 19. století a zejména 20. století přineslo změny a první pokusy Židů vrátit se do své původní vlasti. Jenže od doby jejich vyhnání uplynulo téměř dva tisíce let!
IzraelŽidé se přes tisícileté ústrky, zavírání do ghet, pogromy, pronásledování, zabavování majetku nikdy nevzdali, díky víře ve svého Boha a jeho zákony, díky víře v mýtus vyvoleného národa se nerozplynuli mezi ostatními národy, nedošlo k výrazné asimilaci. Jako skutečný národ, ale bez vlastního státu, po celá staletí doufali v návrat. Nenávist, se kterou se prakticky všude, snad kromě Ameriky, setkávali, je jen utvrzovala v jejich vyjímečnosti. Jsou i dnes stále bílou vránou kdekoliv na světě, vyznávají jinou víru než domácí obyvatelstvo, živí se většinou spíše hlavou než prací rukou a v řadě států ovládají svými penězi a vlivem z nich plynoucím řízení věcí veřejných. V zemích bývalého komunistického bloku byli pronásledováni podobně jako v nacistickém Německu a to i po druhé světové válce.
Nikdo se nemůže divit, že se již od dvacátých let minulého století snažili o obnovení státu Izrael, tehdy za pomoci Britů, kteří zde měli největší vliv. Po několika přistěhovaleckých vlnách - poslední vlnu zastavili násilně Britové v květnu 1939 a zavinili tak smrt statisíců Židů, kteří nemohli emigrovat ze zemí, kde byli již tehdy ohroženi na životech. Přesto roku 1944 vznikla Židovská brigáda v rámci britské armády, avšak v roce 1942 se při projednávání "Biltmorského programu" prosadilo v Sionistické organizaci křídlo D.B. Guriona orientující se na USA. Značná část Arabů, včetně velkého muftího Jeruzaléma Amína al-Husajního, si naopak našla cestu k Hitlerovskému Německu.
Po válce, ve které přišly miliony Židů o život ve vyhlazovacích táborech, se na půdě OSN řešila otázka Palestiny. 29.11. 1947 při hlasování Valného shromáždění OSN prošel jen těsnou většinou plán rozdělení Palestiny: židovský stát měl mít rozlohu přes 15 000 km2, arabský pak přes 11 000 km2. Hranice obou států byly vojensky prakticky neudržitelné, státům byla přiřčena řada oblastí obývaných druhým etnikem, nebylo zde síly, která by dodržela mezinárodní statut Jeruzaléma.
14. května 1948 odešli z Palestiny Britové a prozatímní Státní židovská rada vyhlásila samostatný Stát Izrael. Následoval vpád armád sousedních arabských států: Egypt, Zajordánsko, Sýrie, Libanon, Irák. Jejich oficiálně proklamovaným cílem byla pomoc palestinským bratrům a likvidace židovského státu.
Izrael ale díky dodávce československých zbraní a pilotů vycvičených v československé armádě útok vydržel a naopak získal část území, ze kterých měla původně vzniknout arabská Palestina - část Gazy a západního břehu Jordánu včetně západní části Jeruzaléma a také většinu Galileje.
Dalších padesát let se prakticky nic na konfliktu mezi arabskými a izraelskými zájmy nezměnila. Jen v roce 1967 skončila tzv.šestidenní válka obsazením Sinajského poloostrova, pásma Gazy, západního břehu Jordánu a Golanské výšiny izraelskou armádou. Izrael sice získal území, ale s ním také více než 90 % Palestinců žijících v Gaze a na západním břehu Jordánu. Izrael zahájil rozšiřování židovských osad na západním břehu Jordánu. Byla to nezbytnost vynucená potřebou někde usídlit milión Židů ze zemí bývalého Sovětského svazu, včetně těch, kteří se za Židy jen prohlašují.
Zdá se, že území Palestiny je skutečně prokletým místem, kde se po tisíce let kříží národní a zejména náboženské zájmy Židů, křesťanů a muslimů. Jeruzalém je nejsvětějším místem křesťanů, ale především Židů a palestinští Arabové zde hájí nárok na místa, kde žili nejméně dva tisíce let. Paradoxem je fakt, že Židé i Arabové jsou stejného semitského původu a že je to vlastně válka bratrovražedná. Obnovení státu Izrael nebyl šťastný nápad, uplynula příliš dlouhá doba od odchodu Židů z tohoto území. Je to stejná situace, jako kdyby si staří Keltové dělali dnes nárok na svá kmenová území v Čechách, odkud jsme je před více než tisíci lety vyhnali. Naštěstí pro nás ale žádní skuteční Keltové nejsou, splynuli s ostatními evropskými národy a my už také nejsme těmi Čechy, kteří sem kdysi přišli.
Jenže Židé se díky své víře nerozplynuli v kotli ostatních národů a poté, co byli málem vyhlazeni, se snaží o nemožné. Vrátit se tam, odkud byli před dávnou dobou vyhnáni. Nemůžete jen tak někam přijít a prohlásit: v tomto domě žil můj pradědeček a já tady teď budu žít místo vás. Toho, kdo v tom domě bydlí dnes, musíte buď vyhnat nebo zabít. Nebo mu zaplatit jiný byt, prostě si to starodávné území vykoupit. Možná, že to by bylo jediné řešení, jak vyřešit požár v Palestině: zaplatit palestinským Arabům, koupit od nich jejich půdu a pak je přesídlit někam jinam. Jenomže není kam. Rozdělení světa již bylo dokončeno a nikde není žádné volné místo. Proto se mě zdá, že Palestina je prokleté místo, kde už nikdy neskončí vraždění, kde se zarputilá snaha Židů o obnovení starodávného státu bude neustále setkávat s náboženským sebevražedným fanatizmem muslimů hájících území, na kterém žili tak dlouho.

11.3.2002 - Poněkud zvláštní pokus o pohled na školné.
Národ je rozdělen v názoru, zda mají vysokoškolští studenti platit nějaké školné, nebo ne. Zkuste se na to podívat trochu z jiného úhlu: proč mají jen vysokoškolští studenti dostávat něco zadarmo z daní nás všech? Studium na vysoké škole stojí jistě nemalé peníze, netroufám si to ani odhadnout, možná stát dává 100, možná i 200 tisíc na každého vystudovaného vysokoškoláka. Pokud má platit v tomto státě rovnost v účasti na rozdělování peněz ze státního rozpočtu, jistě by bylo nanejvýš spravedlivé, aby každý, kdo skončí svoje vzdělávání bez vysoké školy, obdržel od státu stejnou částku na to, aby si mohl založit lépe rodinu nebo řemeslnickou živnost. To by jistě bylo spravedlivé.
Problém je ale v tom, že se na daních nevybere tolik, aby něco takového bylo možné. A tak v zájmu rovnosti je žádoucí, aby si vysokoškoláci na svoji investici do vyššího vzdělání alespoň trochu připlatili. Třeba si budou spíše vybírat takové obory, které jim zaručí dobrý budoucí výdělek a nebudou se snažit se zašít do zaprášených pracoven pro společnost neužitečných institucí. Třeba pak budou studovat s větším zápalem, budou tvrdě požadovat kvalitu od profesorů a také se budou snažit si vydělat nějaké peníze už během studia. To jim navíc umožní i snadnější přechod ze školy do skutečného zaměstnání a nestanou se tak jen nezaměstnanou a často nezaměstnatelnou koulí na noze poloprázdné státní kasy.

11.3.2002 - Budou Němci a Rakušané ochotni provést odškodnění sudetských Čechů?
Nevíte, o jaké sudetské Čechy jde? No přece o ty, kteří si museli po záboru pohraničních území Němci v roce 1938 sbalit do rance pár věcí a odejít do vnitrozemí. Když se po skončení války vrátili do svých bývalých domovů, které mezitím obývali německé rodiny přemístěné z vybombardovaných německých měst, prakticky žádný se již neshledali se svým majetkem, který tam museli zanechat. Takže pokud bude někdo chtít dávat nějaké odškodnění sudetským Němcům, neměl by zapomenout na sudetské Čechy.


Home
Home


Creative Commons License
Ahasweb, jehož autorem je Jan Bílek, podléhá licenci Creative Commons
Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko
.