Obrana tunelářů. Privatizace státního majetku, zejména ta větší kuponová je často označována nejrůznějšími publicisty jako jeden velký podvod. Tato česká cesta transformace státního vlastnictví do soukromého měla z národa českého udělat národ akcionářů. Každý se tedy měl stát soukromým spolumajitelem dřívějšího lidově komunistického majetku, který byl ve skutečnosti zcela majetkem komunistické strany. S ohledem na počet akcionářů se mohl každý stát jen drobným zcela nevýznamným akcionářem bez jakéhokoliv vlivu na chod daného podniku. Také tak to dopadlo a většina národa naprosto bezradná nakupovala akcie podniků či fondů, posléze je prodávala či spíše neprodávala.

Majetek se nakonec klikatými cestami nejrůznějších forem legálních i nelegálních podvodů dostal z části do majetku "nových Čechů", z části přešel po různých kotrmelcích do majetku zahraničních investorů. Co však bylo hlavním, před veřejností utajovaným cílem velké privatizace? Nic jiného než pokus o vytvoření nové české buržoasie, společenské třídy majitelů, továrníků. Tato v kapitalistické společnosti potřebná třída zlikvidovaná komunisty v procesu znárodňování nemohla vzniknout přirozenou cestou mnohogeneračního budování rodinných či akciových firem. Nemohli jsme čekat desítky let, nemohli jsme prožívat přirozený proces vytváření firem z ničeho, proces obsahující i nutné krachy, vzestupy a pády. Neměli jsme na něco takového čas, nemohli jsme se stát jakousi rezervací postupně vznikajícího neokapitalizmu uprostřed Evropy. Muselo se to stát ve lhůtě nejvýše deseti let. Nikdo neměl žádný významný majetek, aby mohl koupit od státu celou fabriku. Pokud mezi lidmi nějaké načerno nahrabané peníze mezi obyvatelstvem byly, pak se použily v nevýznamné etapě zvaná malá privatizace. Ta měla přispět ke vzniku nižší střední třídy drobných podnikatelů, řemeslníků a abchodníků, což se více méně podařilo, i když většina z těch úspěšných vznikla doslova z ničeho, především vlastní usilovnou prací.

Pak tu ještě byla akce zvaná restituce: majetek zbavený protiprávně v procesu znárodňování se měl vrátit do rukou majitelů či spíše dědiců původních majitelů. Restituce byly provedeny v duchu práva dědického a tak se většina takto vráceného majetku ocitla v rukou rozvětvených rodinných klanů. Místo plně odpovědného jednoho vlastníka se pozemky, lesy, domy i fabriky ocitly v rukou nekvalifikovaného spolku rozhádaných příbuzných, kteří se utápěli ve sporech o tom, zda majetek prodat nebo jej provozovat. V rodinách nebyla žádná schopná osoba, která by takový majetek kvalitně spravovala, řídila rodinnou firmu. Špičkovou ukázkou, v jakých kotrmelcích se dědicové ocitli a jak si neuměli poradit, je restituce rozsáhlého majetku rodiny Havlových: Václav Havel nakonec palác Lucerna prodal za 200 milionů korun českých Chemapolu, společnosti řízené agentem StB. Navíc si tato společnost (dnes v konkurzu) v rámci tunelování oněch 150 milonů vypůjčila od jedné slovenské banky. Dodnes je majetek dvou synů, potomků jednoho z nejúspěšnějších českých podnikatelů v rozvalinách včetně Barrandovských teras.

Podnikavci toužící po velkém majetku se při pátrání po zdrojích peněz logicky obrátili na jedinné místo, kde byly velké peníze k dispozici: na banky a Českou spořitelnu. Metoda byla jednoduchá: od drobných střádalů vyber peníze a ve smyslu moderní zákonem podporované lichvy je půjčuj všem z ničeho se zrodivším odvážným podnikatelům k zakoupení majoritních podílů v akciových společnostech. Tato zdánlivě reálná cesta měla jedno úskalí: žádný podnik nebyl a není ani dnes schopen dosahovat ročního zisku alespoň oněch 16-18 procent z majoritní poloviny ceny majetku, potřebných k zaplacení jenom úroků. O splácení zapůjčené částky nemluvě. Představte si, že si půjčíte 100 milionů na zakoupení 51 procent akcií firmy, o které toho mnoho nevíte, na dobu splatnosti řekněme 5 let na úrok 16 procent. První rok musí daná firma vydělat nejméně 20 milionů na splátky a 16 milionů na úroky. Pro další akcionáře by bylo spravedlivé, aby zbylo rovněž oněch 36 milonů, dohromady tedy něco kolem 70 milionů. Takový nevídaný profit není reálný ani u těch nejlépe prosperujících firem. Nemůžete si prostě koupit fabriku na dluh za oněch nekřesťanských 16 procent úroku a doufat, že to ze zisku splatíte včas v dohodnuté lhůtě.

Jak se tedy měla vytvořit kýžená společenská vrstva nových kapitalistů zrozených z popela? Jiná cesta než loupež peněz z bank za bílého dne nebyla možná. Klausova vláda nemohla přece řící národu: podívejte se, nikdo z nás nemá ani floka a nemůže si žádnou státní firmu koupit. Když rozdáme každému kousek formou akcií, bude to znamenat, že podnik bude opět patřit všem a nikomu a rychle skončí v rukou samozvaných pseudomajitelů - manažerů. Vyhlásíme proto konkurz a tomu nejschopnějšímu tu fabriku prostě darujeme za jednu korunu bez ohledu na to, zda to bude český Honza nebo solidní zahraniční firma. A přitom budeme upřednostňovat zahraniční firmu, protože český Honza je neschopný, nepřipravený, degenerovaný bývalý člen KSČ. Takové řešení nebylo politicky realizovatelné nejen pro odpor, který by to vyvolalo obecně, ale hlavně pro odpor všech politických stran, jejichž představitelé a kmenoví členové se už viděli jako majitelé národního majetku. Takže rozdáváním za korunu cesta nevedla.

Proto každý z nás dostal za dvakrát tisíc korun trhací kalendář - kuponovou knížku. Nebylo to racionální, ale bylo to politicky únosné. A tak když se nemohl státní majetek účelně darovat - musel se nutně během následujících let rozkrást neboli vytunelovat. Uvědomte si, že první bankéři a podnikatelé se v USA zrodili z námořních korzárů (viz Morganovi), tedy z nakradeného majetku. U nás tomu nemohlo být jinak. Kde nebylo možné majetek darovat, musel být uloupen. Škoda jen, že při tom skončily v totálním krachu takové továrny, které mohly docela dobře dále fungovat v rukou obdarované zahraniční firmy. Příklad Škodovky, za níž zaplatil VW jen symbolickou cenu je přímo vzorový. Dnes skvěle prosperuje, vyrábí již docela jiná kvalitní auta než před deseti lety, investuje a zachraňuje naši bilanci zahraničního obchodu.

A tak, jestliže bylo našim cílem vytvořit z ničeho společenskou třídu našich českých podnikatelů a továrníků, musíme se na ty úspěšné dívat jako na novodobé korzáry, i když se k majetku nedostali právě čistými metodami. Neměli totiž jinou možnost, protože jsme jim ten majetek nechtěli jen tak darovat. Něco jsme privatizací urychlili, ale na jedno si budeme muset ty desítky let počkat: na to, až postupně odpadnou podvodníci, kteří nebudou ochotni se umravnit tak, jak to dokázali vzpomínaní američtí korzáři. Odpadnou, až jim nikdo nepůjčí ani korunu, až jim nikdo nedodá nic bez platby předem a až se za neplacení dluhů dostanou do vězení pro dlužníky. Takové vězení, ve kterém by si pobyt trestanci platili nebo museli dělat v kamenolomu, nám ovšem naši zákonodárci ještě stále dluží.

Rádio na klíček. Vynálezce Trevor Baylis se proslavil kromě elektrických bot také svým rádiovým přijímačem na klíček, který je jeho prvním úspěšným vynálezem. Nabídka je na Windupradio.com. S prosazením svého vynálezu měl hromadu problémů, protože investorům se to zdálo být ujeté. Jako velmi dobrý nápad se to ale jevilo např. arabským státům s velkými rozlohami pouští a vzdálenými osadami, kde není elektřina. Díky tomu se investoři našli a natahovací rádio dnes najdete po celém světě. Na jedno natažení běží až hodinu. Provoz na baterie je možný, jsou tam také.

Starší pamětníci si vzpomenou, že se u nás kdysi za první republiky či za války prodávala baterka na dynamo. Při svícení bylo nutné mačkat takovou páčku, která poháněla přes převod dynamo ukryté uvnitř baterky. Měl jsem jí sám jako kluk v ruce a bylo to zázračné a z dnešního pohledu nesmírně ekologické. Těch baterií s chemickou nebezpečnou náplní co by to ušetřilo za trochu námahy! Je to námět pro úsilí našich milých ekologických aktivistů: kdyby raději místo nesmyslných demonstrací založili firmu na výrobu podobných baterek, domnívám se, že by to dokonce mohlo mít i komerční úspěch.

Chudáci demonstranti proti MMF a SB nebudou mít v Praze kde zadarmo bydlet. Radnice se nedohodla s ministrem vnitra a tak pan Doubek z firmy FAM přijde o zakázku ve výši 30 milionů korun. Za tuto částku měl totiž zajistit pro INPEG (Iniciativa proti ekonomické globalizaci) stanový tábor na Strahově. Pokud se iniciativy neuchopí sama INPEG, bude v Praze poněkud větší chaos, než se původně počítalo. Policie bude muset po nocích pendreky vyhánět povalující se demonstranty z pražských parků, chodníků, nádražních hal a metra. 13.července si to nacvičovali s neúnavnými ekology, kteří manifestovali odpor proti Temelínu v Praze. Docela jim to šlo a zásah se obešel bez zranění.

Jenže party, které přijedou v rámci boje proti globalizaci budou nepochybně tvrdšího ražení. Můžeme tedy očekávat nejen pasivní demonstrující ale i aktivisty ozbrojené kamením a molotovovými koktejly. Převrácená, případně hořící auta a rozbité výlohy nejsou tak docela nemožnou vizí odehrávající se ve vnitřní Praze. Naše pohraniční policie by si měla urychleně zkopírovat od německých kolegů jejich databáze profesionálních výtržníků, kteří byli odfiltrováni na hranicích u příležitosti nedávného fotbalového srocení. Jsou všechny důvody k tomu, aby podobnou operaci vytřídění nežádoucích turistů zopakovala i naše pohraniční policie. O to méně práce by pak měla republiková a městská policie v Praze.

Změny na poště. Jaké změny uchystala od 1. července Česká pošta ?

• u vnitrostátních balíků se ruší průvodka
• zavádějí se nové druhy balíků obyčejný a doporučený
• psaní může vážit až dva kilogramy a to i do zahraničí
• ruší se expresní dopisy
• poštovní zásilky nesmějí obsahovat živá zvířata
• ruší se nádražní psaní
• zavádí se poštovní poukázka typu "G" pro zasílání hotovosti z na bankovní účet adresáta do dvou dnů
• zkrácení úložní doby na poštách pro daňové písemnosti - pošta je bude ukládat nejdéle 15 dnů a pracovněprávní jen deset dní

Zajímavý vyhledávač najdete na ezcrawler.com/askjeeves/

Home