Neděle - 14.května na den matek:
Česká republika opět mistrem světa v hokeji !!! Nejdříve to vypadalo jako snadná procházka po ledě, první třetina 3:0, druhá 0:1. Ale ve třetí třetině vsadili Slováci všechno na jednu kartu a útočili a útočili. 2 minuty před koncem to bylo 4:3, ale nakonec vzápětí Robert Reichel zpečetil naši zlatou a zvednul skóre na 5:3. Tolik medailí si z mistrovství světa reprezentanti Česko-Slovenska nikdy neodvezli. Na závěr jsem čekal, zda se snad operátoři nespletou a nepustí starou desku s hymnami Kde domov můj a Nad Tatrou sa blýská z dob společného státu. Nakonec k tomu nedošlo, ale ukázalo se, že oba státy jsou opravdu hokejovými velmocemi bez ohledu na to, jak malinké státečky to jsou.

Čtete Lidové noviny? Čtu je ze zvědavosti jen jednou za čas od té doby, co se z nich staly noviny s naprosto nejasnou politickou orientací. Jednou v nich najdete články nakloněné spíše doprava, jindy zase hodně doleva. Jasný je jenom tvrdý postoj proti Klausovi a ODS, také moc nemají rádi Zemana a spol a bez výhrad fandí hradnímu spolku pana prezidenta a čtyřkoaly. S oblibou přispívají k vytváření blbé nálady. Jak si jinak vysvětlit přílohu Auto, v které se na celé straně předvádějí nejdražší auta, která jsou k mání u nás. Ceny od čtyř do čtrnácti milionů jistě přivedou do ještě blbější nálady 100% čtenářů, protože ti, co si taková vozítka kupují, jistě Lidové noviny nečtou. A povzdech na vedlejší straně, že se nová Fabia jaksi příliš neprodává? Bodejť by se prodávala. Nejlevnější třídveřová naftová totiž stojí jen 374 000 Kč !!! Škodovka se zahájením výroby Fabie skončila s lidovými cenami a tak si méně solventní občané budou muset nadále paradoxně kupovat zahraniční auta. Mimochodem, Fabia je přece kategorie malých vozů a když se podíváte, že Fiat Brava (nižší střední třída !!!) stojí 334 000 Kč, byli byste padlí na hlavu, abyste si šli koupit právě Fabii. Nepomohou oslavné články ani v lidovkách. Spíše vás dojme k slzám další článek o vozu Kia Carnival, který je pro vaši početnější rodinu tím nejvhodnějším, co můžete mít. Pokud ovšem máte alespoň na základní provedení v ceně jen 779 950 Kč...

Pan Václav Bělohradský v článku Žižkov patří i buřičům horlí proti zákazu demonstrace Socialistické organizace pracujících, který vydala Městská část Praha 3. Se slzami v očích vzpomíná na svého oblíbeného básníka S.K.Neumanna. Staví se do role ochránce práv pracujících a rozvíjí Havlovu myšlenku blbé nálady: "Po roce 1989 se mnoho lidí obohatilo, mnoho zase zchudlo, mnoho lidí se rozhněvalo, mnozí jsou šťastni, že se toho dožili, hodně lidí je strašně zklamáno." Jen jsem nepochopil, kolik je u pana Bělohradského "mnoho" a kolik je "hodně". A jaké mnoho vlastně zchudlo? Když se rozhlédnu po supermarketu na našem chudém sídlišti v kteroukoliv denní hodinu, vidím napakované vozíky a fronty u pokladen. Obyvatelstvo tohoto komunistického sídliště bylo kdysi v šedesátých letech sestěhováno většinou z havarijních bytů, z přeplněných bytů z celé Prahy a pokud mohu soudit z profilu našeho baráku, je to spíše proletariát. A domy jsou obložené auty tak, že není kde zaparkovat. Zchudli snad zemědělci? A kde se berou ty nové fasády, nové domky, domy a vily ve všech vesnicích, které znám?

Ale zpátky k těm povoleným či nepovoleným demonstracím. Jsem pro úplný zákaz všech demonstrací v ulicích měst, zejména pak v Praze. Míním tím ty demonstrace, které pořádají obskurní spolky s naprosto nejasnými cíly politickými, ať už jsou to komunisti, socialisti či fašisti. Proč má být většina otravována jejich nenávistnými skřeky a přiblblými transparenty. Ano, máme přece svobodu shromažďování a svobodu slova zakotvenou v ústavě. Ale v ústavě není nic o tom, že budou podobné bandy zastavovat dopravu a ničit majetek veřejný či soukromý. Řešení je prosté: máme přece spoustu míst shromažďovacích, kde se mohou všichni ti, kteří pociťují nutkání se veřejně projevovat, vyřádit do sytosti. V Praze je to přece Letenská pláň, různé stadiony. Letenská pláň má dokonce zvláštní půvab, neboť se na ní nachází sídlo ministerstva vnitra. Není lepšího místa a například komunisté to již dávno pochopili. I když u nich se jedná spíše o sentimentální vzpomínku.

Namítnete, že například za stadion by musel onen spolek zaplatit a revolucionáři většinou bývají chudí. Ano, pak si vezměme příklad z Londýna a vyhraďme jedno místo, kde si každý bude moci své názory prezentovat veřejně zdarma. Vše se tím zjednoduší, policie nebude muset pobíhat po městě a usměrňovat pohyb demonstrantů či je rozhánět. Bude vartovat na místě k demonstracím určeném a pokud dojde k porušení zákona, uspořádá bitku s demonstrujícími právě zde. Většina našich revolučně naladěných spoluobčanů s velmi blbou náladou nejvíce touží právě pro bitce s nenáviděnou policií. Není přece nic krásnějšího, než nakopat do zadku policajta a pěkně si zakřičet, je jedno jaká hesla. A jakým se pak takový demonstrant cítí velikánem, když je dokonce zbit, posléze jat a odvlečen surově do lochu. Je-li pak propuštěn až druhý den ráno po výslechu, stává se ve své tlupě opravdovým hrdinou.

Přijímací zkoušky na střední školy jsou v plném proudu. Je jisté, že maturita je naprosté minimum, které by dnešní mladý člověk měl dosáhnout. Dovolím si při této příležitosti použít jednu svoji starší úvahu:

V dnešní zmatené době hledají lidé často pocit životní jistoty v následování určité ideologie, návodu, jak žít. Když začne člověk rozum brát, snaží se objevit odpovědi na řadu otázek: kdo jsem, kam jdu, s kým půjdu, jaký má smysl můj život. Co budu dělat, čím se budu živit, s kým budu žít, kde budu bydlet. Trápí ho řada nejistot: jaké mám vlastně získat vzdělání, co mě baví a bude mě to bavit ještě zítra? Dostane se do krize rozhodování již před volbou, na jakou střední školu jít. Nebo se raději vyučit nějaké řemeslo? Je to volba, která zásadně ovlivní další běh života. Nakonec sehrají rozhodující roli rodiče: budeš pokračovat v rodinné tradici. Nebo: nejvíc vynáší profese automechanik nebo právník či lékař. Po střední škole je ještě kolejiště možností rozvětvené a názor maturanta se bere více v rodinné radě do úvahy.

Už na střední škole dochází i k volbě životního stylu: volí se mezi rolí samotáře nebo zapadnutím do nějaké party, hospodské společnosti nebo dokonce politické strany. Názory rodičů a jejich způsob života jsou podrobeny tvrdé kritice a jsou většinou prohlášeni za neschopné radit, co se životem. Zejména ve velkém městě jsou lákavé náhražky: subkultura, underground se staví na žebříček hodnot nejvýše, výše než cokoliv oficiálního. Neexistuje autorita, která by obstála před sžíravou kritickou ironií a přehlížením všeho, co předchozí generace nahromadily jako návod na život, životní styl. Předmětem opovržení je "dělání peněz", od toho jsou přece rodiče. Někdy se na rodičovské rady dá, musí být ale podávány jako možné alternativy, něco co je jen okamžitým nápadem. Žádné přesvědčování. Třeba se to ujme, nesmí se ale pak nadhazovat "no, to byl přece můj nápad.."

Převážná část nastupující generace má jeden hlavní zájem: pořádně si užít, zařádit si. Zbabělejší se spojují do různých tlup a gangů, které jim poskytují pocit větší síly, sounáležitosti a opory. Jiní se dávají na "kulturu", studují často kuriózní autory, aniž by se zajímali, jak dopadl skutečný život těchto kazatelů pravděpodobně vedený podle popisované ideologie. Rádi by vynikli, mají často nereálné představy o svých možnostech. Chtěli by získat slávu a také zcela mimoděk s tím spojené peníze. Odpor ke všemu starému v nich vyvolává revoluční nálady. Pokud vůbec sledují politické události, zjišťují, že naprostá většina politiků dělají politiku proto, aby ukojili svoji touhu po moci nad lidmi, po vlivu, po penězích. Vidí kolem sebe málo spravedlivých, nebo vůbec žádné.

Většina lidí pak prožívá celý svůj život v permanentní nespokojenosti: jejich práce je nebaví, šéfové jsou idioti, plat je malý, tchýně je bestie, s manželkou či manželem je nuda, auto je málo luxusní, byt malý, nábytek starý a otlučený, filmy a seriály blbé, sousedi idioti, kamarádi opilci a blbci. Někteří mají to štěstí, že se jim podaří z tohoto hodnotového systému uniknout: odstěhují se z města na venkovskou samotu, pěstují si brambory, obilí, slepice; melou si sami "živou" mouku, živí se stravou, kterou si sami vyprodukovali. Museli ale nějak dát dohromady nemalou částku na pořízení usedlosti a polí, pokud to nezdědili či nezískali v restituci. Ale nakonec unikli a zdánlivě žijí šťastný život se svými malými dětmi. Až budou větší, nastanou problémy: jak je dostat ze samoty do školy, nejsou pro ně žádní kamarádi nebo jsou daleko. Otázkou pak je, zda je jejich děti budou následovat, zda neuniknou zpátky do toho děsivého, ale tak lákavého velkoměsta.

Jiní se zapojili do křesťanského mezisvěta a snaží se stýkat jen s těmi, které mohou bez rozpaků nazývat bratry a sestrami. Okolní nepřátelský svět se snaží ignorovat. Ti z nich, které reálný svět nejvíce děsí, unikají do klauzury kláštera.

Další chtějí změnit svět revoluční cestou, protože dospěli k závěru, že evoluce zklamala a vede nás do záhuby. Obdivují revoluční mytologické osobnosti jako Che Guevaru či Trockého, stávají se z nich třeba anarchisté. Jdou tedy buď zcela nalevo, víc než komunisté nebo naopak úplně vpravo, až překonávají v názorech fašisty Hitlerovy třetí říše.

Je to totiž skvělý pocit, být obávaný extrémista. Objeví se snadno ovladatelné ženy jako obdivovatelky. Je to krása, stát se objektem zájmu sdělovacích prostředků, které touží po tom přinášet pro své nenasytné čtenáře v bačkorách samé atraktivní zprávy o nebezpečných extrémistech. Neznám lepší pocit nadřazenosti, než když si stoupnete před skupinu lidí a začnete do nich hustit své jedině správné názory na cokoliv. Je to dobrodružné, stát se předmětem sledování zvláštních útvarů pro boj s extremizmem, riskovat zatčení či dokonce věznění.

Žijete v komunistickém státě? Pak buďte pravicovým liberálem, obdivovatelem amerického stylu života, kažte o demokracii dvou stran. Žijete ve státě se standardní prozápadní demokracií? Pak studujte Marxe, Engelse, Lenina a Stalina. Nezapomínejte na Mao-Ce-Tunga a jeho kulturní revoluci. Navštěvujte čínské kulturní středisko, učte se korejštinu. Založte stranu mladých revolucionářů, kteří změní svět.

Považujete všechny kulturní hodnoty za smetí a odpad? Dejte se ke skinům a bijte Cikány. Perte se s policajty, demonstrujte, pořádejte soukromé oslavy narozenin spojené s hajlováním. Bijte také novináře a televizní reportéry, kteří se vás snaží poškodit zveřejňováním vašich akcí.

Jste trochu měkčí nátura? Dejte se k zeleným a buďte proti všem, kteří budují tuto nesmyslnou civilizaci. Přivazujte se řetězem k bráně do atomové elektrárny, pomalujte na zeleno auto nenáviděného ministra průmyslu. Tvrdě na tom pracujte, organizujte pochody ulicemi měst. Dokud jste se nedostali se svou organizací do výroční zprávy ministerstva vnitra o extremistických organizací, nic jste nedokázali.

Jste už v důchodu a můžete se na to všechno hemžení vykašlat? To by byla nuda: založte stranu důchodců za cokoliv a vzhůru do boje. Při nejhorším budete chroustat brouky, ale před televizními kamerami. Je to ale lepší, než hnít někde na zápraží nebo tiše blbnout v domově důchodců.

Nejste nic z toho? Pak se obraťte od celé prohnilé evropské kultury a odjeďte stopem do Tibetu. Staňte se mnichem, zřekněte se všeho, zanechte vší naděje.Není to totiž jednoduché, vybrat si osud, se kterým budete celý život spokojeni.

Nejste spokojeni s obsahem této úvahy? Nevadí, mějte klidně autora za blbce, alespoň si od jeho názorů můžete odpíchnout ty vlastní, které jsou pro vás ty nejlepší.
 

Zaměstnanci plzeňské Škodovky se bouří. To je jen jeden z dalších titulků v Lidových novinách. Nebo také "Mezi škodováky vládne napětí a strach, odbory zvažují stávku." Mám pro ně jednu radu z pera Josifa Visarionoviče Stalina:

"Jak si má počínat proletariát, jakou cestu musí nastoupit, aby uvědoměle uskutečnil svůj program, aby svrhl kapitalismus a vybudoval socialismus ? Odpověď je jasná: proletariát nemůže dosáhnout socialismu smírem s buržoasií - musí nastoupit cestu boje, musí to být boj třídní, boj všeho proletariátu proti celé buržoasii. Buď buržoasie a její kapitalismus, anebo proletariát a jeho socialismus ! To musí být základem postupu proletariátu, jeho třídního boje.
 
Třídní boj proletariátu má však rozmanité formy. Třídním bojem je na příklad stávka - ať je to stávka dílčí nebo všeobecná. Třídním bojem je nesporně bojkot, sabotáž. Třídním bojem jsou též manifestace, demonstrace, účast v zastupitelských orgánech a j. - ať je to již parlament, nebe orgány místní samosprávy. To vše jsou různé formy jednoho a téhož třídního boje. Nebudeme se zde zabývat tím, která z těchto forem má větší význam pro proletariát v jeho třídním boji. Je možno říci, že podle doby a okolností proletariát může nepochybně použít každé z nich jako prostředku, nutného k povznesení svého uvědomění a organisovanosti. A uvědomění a organisovanosti je proletariátu zapotřebí jako v vzduchu.
 
Nutno však také říci, že pro proletariát jsou všechny tyto formy boje pouze přípravnými prostředky, že žádná z těchto forem, sama o sobě, není rozhodujícím prostředkem, kterým proletariát může zničit kapitalismus. Kapitalismus nelze zničit pouze všeobecnou stávkou: všeobecná stávka může jen připravit určité podmínky pro zničení kapitalismu. Je a1e nemyslitelné, aby proletariát mohl svrhnout kapitalismus jen svou účastí v parlamentě: s pomocí parlamentarismu mohou být pouze připraveny některé podmínky pro svržení kapitalismu.
 
Jaký je tedy rozhodující prostředek, jímž proletariát svrhne kapitalistický řád ? Tímto prostředkem je socialistická revoluce. Stávky, bojkot, parlamentarismus, manifestace, demonstrace - všechny tyto formy boje jsou dobré jako prostředky, jež proletariát připravují k boji a organisují jej. Avšak žádný z těchto prostředků není s to odstranit dnešní nerovnost. Je nutno, aby všechny tyto prostředky vyústily v jeden hlavní a rozhodující prostředek, je nutno, aby se proletariát pozvedl a provedl rozhodný útok na buržoasii, aby do základů zničil kapitalismus. Takovým hlavním a rozhodujícím prostředkem je právě socialistická revoluce.
 
Socialistickou revoluci nemůžeme považovat za nenadálý a bleskový úder, je to dlouhodobý boj proletářských mas, které zasazují buržoasii porážky a zmocňují se jejích posic. A protože vítězství proletariátu bude současně znamenat vládu proletariátu nad poraženou buržoasií, protože v okamžiku srážky tříd porážka jedné třídy znamená panství druhé - prvním stupněm socialistické revoluce bude politické panství proletariátu nad buržoasií. Socialistická diktatura proletariátu, dobytí moci proletariátem - tím musí začít socialistická revoluce. A to znamená, že dokud buržoasie není úplně poražena, dokud její bohatství nebude zkonfiskováno, musí mít proletariát nutně k disposici vojenskou moc, musí mít nutně svou "proletářskou gardu", s jejíž pomocí odrazí kontrarevoluční útoky skomírající buržoasie, jak tomu bylo u pařížského proletariátu v době Komuny.
 
Socialistická diktatura proletariátu je nutná k tomu, aby proletariát s její pomocí mohl vyvlastnit buržoasii, aby mohl veškeré buržoasii konfiskovat půdu, lesy, továrny a závody, stroje, železnice atd. Vyvlastnění buržoasie - to musí být cílem socialistické revoluce. To je hlavní a rozhodující prostředek, s jehož pomocí proletariát svrhne současný kapitalistický řád. Proto Karel Marx již r.1847 říkal: "... Prvním krokem v dělnické revoluci je pozvednutí proletariátu na panující třídu . . . Proletariát využije svého politického panství k tomu, aby postupně vyrval buržoasii veškerý kapitál, soustředil všechny výrobní nástroje v rukou . . proletariátu zorganisovaného v panující třídu . " (viz "Komunistický manifest") . To je cesta, kterou musí jít proletariát, chce-li uskutečnit socialismus. Z této všeobecné zásady vyplývají též všechny ostatní názory o taktice. Stávky, bojkot, demonstrace a parlamentarismus mají význam jen potud, pokud posilují organisaci proletariátu, pokud podporují upevnění a rozšíření jeho organisace k provedení socialistické revoluce."

Co tomu říkáte? Hlavně vy mladší revolucionáři, konečně máte něco, co byste mohli na svých shromážděních předčítat ze svých umolousaných papírků. Jedno je jisté: tudy cesta nevede, to už jsme zkusili - někteří dobrovolně a s nadšením, většina nedobrovolně.

Nebo také Home