Mein Kampf je skutečně krajně nebezpečné dílo. Některé jeho pasáže vytržené ze souvislostí mohou nebezpečně zapůsobit zejména na tupější mladé ale i starší mozky. Třeba taková pasáž o parlamentní demokracii a politickém vůdcovství totiž nijak neztrácí na aktuálnosti ani dnes. Posuďte sami, co k tomu Áda v roce 1926 říká:
"Na prvním místě a nejvíc jsem přemýšlel o zřejmé absenci jakékoli zodpovědnosti jednotlivých osob. Parlament učiní nějaké rozhodnutí, jehož důsledky mohou být sebezhoubnější a nikdo za to nenese odpovědnost, nikdo nemůže být nikdy volán k zodpovědnosti. Nebo je snad zodpovědnosti to, že po nějakém krachu odstoupí vláda, která to zavinila, nebo se změní koalice či dokonce se rozpustí parlament?
Cožpak může vůbec být kolísající většina lidí volána k zodpovědnosti? Cožpak není myšlenka každé odpovědnosti vázána na osobu? Může se v praxi stát, že vedoucí osoba ve vládě je volána k zodpovědnosti za činy, jejichž původ a provedení je připisováno výlučně na konto vůle a náklonnosti většiny lidí?
A nebo: nemá být úkolem vedoucího státníka plodit tvůrčí myšlenky, namísto aby tento úkol spočíval v umění vysvětlovat genialitu svých návrhů stádu beranů s dutými hlavami a pak si vyžebrávat jejich souhlas? Je kritériem státníka, zda ovládá umění přemlouvání tak dobře, jako umění státnické moudrosti v přijímání velkých směrnic a rozhodnutí? Je neschopnost vůdce dokázána tím, že se mu nepodařilo získat pro určitou ideu většinu náhodně více či méně čistými způsoby dohromady sehnaného houfu?
Pochopil vůbec tento houf nějakou myšlenku dříve, než úspěch prokázal její velikost?
Není snad každý geniální čin na tomto světě viditelným protestem génia proti netečnosti masy?
Co má ale udělat státník, kterému se nepodaří vlichotit se houfu natolik, aby získal jeho přízeň pro své plány?
Má si je koupit?
Anebo se má vzhledem k hlouposti svých spoluobčanů vzdát realizace životně důležitých úkolů a stáhnout se do ústraní, nebo má zůstat?
Nedostává se v takovém případě skutečný charakter do neřešitelného konfliktu mezi poznáním a slušností, nebo lépe řečeno poctivým myšlením? Kde tu vede hranice oddělující obecnou povinnost od závazku osobní cti?
Nemusí si každý opravdový vůdce zakázat, aby byl takovým způsobem degradován na politického kšeftaře?
A naopak: nemusí se každý kšeftař cítit povolán "dělat" do politiky, poněvadž konečnou zodpovědnost neponese on, nýbrž nějaký neuchopitelný houf?"

Z dnešního pohledu je nám zcela jasné, proč Hitler tuto demagogickou konstrukci použil: šlo mu o uchopení moci, o to, stát se jediným vládcem Německa s možností rozhodovat o všem zcela sám, být tím největším a ještě větším. Což se mu bohužel později podařilo. Ale přiznejte si, že nad některými jeho slovy začínáte kývat hlavou a říkáte si: ano, něco na tom tvrzení o kolektivní neodpovědnosti parlamentu a vlády v demokratické společnosti je. Cokoliv ti naši zástupcové zkoní vlastní hloupostí a neumětelstvím, neponese za to nikdo z nich osobní odpovědnost.

Takže ti, kteří tvrdí, že se Main Kampf nemůže stát nástrojem nového nástupu nacionálních fašistů, ti se hrubě mýlí. Stačí několik málo vytržených citátů sestavených do obdoby Maovy rudé knížky a může to mít docela slušný dopad zejména u mladé nezaměstnané generace. Některé další pasáže jako by vypadly z pera či úst některých našich současných politiků. Hitler například o novináři píše toto:
"Bude čmuchat do nejsoukromějších rodinných záležitostí a nedá pokoj dříve, dokud jeho instinkt vyhledávání lanýžů nevyhrabe nějaký neblahý případ, jež je pak určen k tomu, aby učinil konec nešťastné oběti. A nenajde-li se přes důkladné očmucháváni ani ve veřejném a ani v soukromém životě vůbec nic, sáhne takový chlapík prostě k pomluvám, v pevné víře, že přes tisíceré odvolání vždycky něco na oběti ulpi a že stonásobným opakováním nactiutrhačných řečí, o které se postarají jeho kamarádi ve zbrani, je oběť ve většině případů znemožněna; přitom tito lumpové nepodniknou nic z věrohodných a pro jiné pochopitelných důvodů. Bůh chraň! Takový strašák zaútočí na své okolí velmi darebáckým způsobem a zahalí se do mraku počestných a úlisných frází, žvaní o "novinářské povinnosti" a o jiných lživých věcech. Dokonce se odvažuje nudně žvanit na zasedáních a kongresech, tedy na akcích kde se tato pohroma vyskytuje ve větším počtu, o zcela zvláštní, totiž žurnalistické "cti", o níž se tam nashromážděná pakáž navzájem ujišťuje. Tato luza však fabrikuje z více než dvou třetin takzvané "veřejné mínění", z jehož pěny pak vystupuje parlamentní Afrodité."

Tohle jsem přece už někde docela nedávno slyšel a četl o těch našich českým novinářích, dokonce některé výroky o žumpách a prodejných lumpech byly ještě důraznější, než si dovolil Hitler v roce 1926. Parlamentní demokracie musela Ádu sakra rozčilovat a také s říšským sněmem později zle zatočil. Jeho vývody a tvrzení ovšem opět vyvolávají jisté pochybnosti. Doufám, že další pasáž z jeho veledíla nebudete brát jako propagaci fašismu, ale posuďte sami, zda se Hitler mýlil či ne, když tvrdil o tehdejším způsobu vládnutí:
"Pozoruhodnost věci spočívá v tom, že je zvoleno řekněme pět set mužů, v poslední době i žen, kterým ve všem přísluší poslední slovo. Jsou tak prakticky vládou; neboť i když volí vládni kabinet, jež navenek řídí správu státních záležitosti, je toto pouhé zdání. Ve skutečnosti nemůže tato takzvaná vláda podniknout žádný krok, aniž by si zajistila svolení všemocného shromáždění.
Z tohoto důvodu ji také nelze činit za nic odpovědnou, neboť konečné rozhodnutí nečiní vláda, nýbrž parlamentní většina. Vláda je každopádně pouhou vykonavatelkou vůle většiny. Její politické schopnosti lze vlastně posuzovat pouze podle toho, jak dokáže přetáhnout většinu na svou stranu nebo jak se dokáže přizpůsobit vůli této většiny. Tím ale klesá z úrovně opravdové vlády na úroveň žebračky vzhledem k majoritě. Ano, její nejnaléhavější úkol tedy spočívá pouze v tom, aby si případ od případu buďto zajišťovala přízeň dané většiny, anebo vytvářela většinu novou, vládě více nakloněnou. Správnost záměrů vlády sama o sobě nehraje roli.
Tím je prakticky vyloučena jakákoliv zodpovědnost. K jakým důsledkům to vede, vyplývá ze zcela prosté úvahy: výsledkem vnitřní skladby oněch pěti set zvolených zástupců lidu podle jejich povolání nebo dokonce schopností je roztrhaný a navíc většinou ubohý obraz. Nelze přece uvěřit tomu, že tito vyvolenci národa jsou také vyvolenci ducha nebo alespoň rozumu!
Doufám, ,že se nikdo nedomnívá, že z volebních lístků voličů, kteří jsou všechno jiné než plni ducha, vyrostou hned po stovkách nějací státnici. Vůbec je třeba ostře vystoupit proti nesmyslu, že ve všeobecných volbách se zrodí géniové. Za prvé, v jednom národě se najde jen jednou za velmi dlouhé období jeden jediný skutečný státník (jistě měl na mysli právě sebe-A.) a nikoliv hned sto a více současně; za druhé, odpor mas je proti každému géniovi přímo instinktivní. Spíš projde velbloud uchem jehly, než-li se prostřednictvím voleb "objeví' skutečně velký muž.
To, co skutečně přesahuje normální míru širokého průměru, se ve světových dějinách obvykle ohlásí samo. Tady však hlasuje pět set lidí více než skromného formátu o nejdůležitějších záležitostech národa, dosazují vlády, které si pak musí obstarávat schválení tohoto shromáždění v každém jednotlivém případě a v každé zvláštní otázce. Politiku tedy dělá ve skutečnosti oněch pět set.
A podle toho ta politika také většinou vypadá. Avšak i když ponecháme stranou genialitu těchto zástupců a pomyslíme na to, jak různé problémy ve zcela protichůdných oblastech čekají na vyřešení a rozhodnutí, pochopíme, jak neschopná musí být vládni instituce, která i poslední rozhodovací právo přenáší na masové shromáždění lidí, z nichž má vždy jen nepatrný zlomek znalosti a zkušenosti v projednávané záležitosti. Nejdůležitější hospodářská opatření se předkládají fóru, jež členové mají asi jen z jedné desetiny ekonomické vzdělání. To však neznamená nic jiného, než vložit konečné rozhodnutí do rukou lidí, kterým k tomu chybí jakékoliv předpoklady.
Tak je tomu i ve všech ostatních otázkách. Vždy rozhoduje většina lidí neznalých věci a neschopných. Skladba této instituce zůstává neměnné, zatímco projednávané problémy se týkají všech oblastí veřejného života, což by předpokládalo stálou změnu poslanců, kteří tyto problémy posuzují a rozhoduji o nich. Je přece nemožné, aby stejní lidé rozhodovali o záležitostech dopravy a stejně tak třeba o otázkách vysoké zahraniční politiky. Museli by to být univerzální géniové, jací se objeví sotva jednou za století. Bohužel se ale většinou nejedná o "hlavy", nýbrž o omezené, domýšlivé a nafoukané diletanty, o duševní polosvět nejhoršího druhu. Odtud také pramení ona nepochopitelná lehkomyslnost, se kterou tito pánové mluví a rozhodují o věcech, jež by i velkým duchům daly látku k starostlivým úvahám.
Bylo by však jistě nespravedlivé domnívat se, že každý poslanec nějakého parlamentu by byl zatížen tak nepatrným pocitem odpovědnosti. ' Ne, vůbec ne. Ale tím, že tento systém nutí jednotlivce zaujímat stanoviska k otázkám, kterým nerozumí, kazí mu postupně charakter. Nikdo nenajde odvahu prohlásit: "Pánové, myslím, že této otázce nerozumíme. Alespoň já osobně vůbec ne." Ostatně nic by se nezměnilo, protože upřímnost by stejně nenašla pochopení a ostatní by si asi tím čestným oslem nenechali zkazit všeobecnou hru, ale kdo zná lidi, pochopí, že v takto osvícené společnosti nikdo nechce být ten nejhloupější a v určitých kruzích se čestnost rovná hlouposti.
Tak bude i tento zpočátku čestný zastupitel přinucen dát se na dráhu všeobecné prolhanosti a podvodů. Právě přesvědčení, že neúčast jednotlivce by na věci vůbec nic nezměnila, umrtví každé čestné pohnutky, které by se snad mohly u někoho projevit. Nakonec si ještě namlouvá, že on osobně zdaleka ještě není ten nejhorší a že svou spoluúčastí snad zabrání něčemu horšímu.
Cílem našeho dnešního parlamentarismu není vytvořit shromáždění moudrých, ale spíš sestavit hejno duševně závislých nul, jejichž ovládání podle určitých směrnic je o to lehčí, čím větší je omezenost jednotlivců. Jenom tak lze dělat v dnešní době stranickou politiku v tom špatném smyslu. Jen tak je možné, že utajený původce se drží vždy v pozadí, aniž by mohl být volán k odpovědnosti. Neboť každé, i pro národ škodlivé rozhodnutí nebude připsáno na vrub jednoho z těchto lumpů, nýbrž svaleno na bedra celé frakce. Tím odpadá jakákoliv praktická odpovědnost, neboť ta může spočívat pouze v závazku jednotlivce a nikoliv na parlamentní žvanírně. "(kráceno Ahaswebem)

V tom je ten velký problém Ádova spisku. Občas téměř objektivní postřeh společenské a politické reality, ve svém součtu ale návod k likvidaci všech, kteří nejsou součástí velkého německého národa (tyto pasáže jsem záměrně neuvedl).

Pan Ladislav Verecký napsal v MFDnes 17.12.1998:
Jak efektivně a okamžitě pozvednout prestiž Senátu "Skutečnost, že je horní komora parlamentu veřejností považována za páté kolo u našeho politického vozu, je nepochopitelná. Co jest vznešenějšího a podstatnějšího než Senát? Běžný politik, ať už poslanec, ministr či předseda strany, pletichaří, smilní, lže, krade, prosazuje lobbistické zákony a přihřívá si svou ohavnou polívčičku, kde jen může. Zato senátorovi jde pouze o blaho vlasti a politické otázky nahlíží z perspektivy věčnosti. Proč si ho tedy lidé neváží? Protože jsou hloupí. Těžko předpokládat, že prestiž Senátu pozvedne volba Libuše Benešové do jeho čela, třebaže na její znamenitý guláš vzpomínají bývalí spolupracovníci z Ústavu pro českou literaturu ČAV se slzou v oku. Někteří političtí komentátoři soudí, že zájem o volby do Senátu by zvýšilo pravidlo, podle nějž by byl kandidát neúspěšný v druhém kole veřejně popraven. Chyba je však jinde. Senátoři by se vůbec neměli volit. Tato funkce by měla být doživotní, jako je tomu například u tibetského dalajlamy. A stejně jako nový dalajlama, i nový člen horní komory parlamentu by měl být po smrti starého vyhledán svými kolegy podle jistých indicií. Nový senátor by byl samozřejmě považován za převtělení onoho zesnulého, který prošel všemi fázemi posmrtného mezistavu, jak je líčí Tibetská kniha mrtvých"

Srandičky, srandičky, řeknete si. Ale koho budete volit? Kdo na místo našeho prezidenta? Znamená to snad, že se nepodařilo ani 2000 let po Kristu přijít na obstojný systém správy státu a věcí veřejných? Bohužel musíme konstatovat, že opravdu se na nic lepšího nepřišlo. Buď máme možnost se svěřit do rukou génia (který se ale rodí jednou za sto let) a nechat jej vládnout neomezenou a spravedlivou mocí, která se může rychle zvrhnout ve zvůli a teror, nebo si můžeme dále volit cestu demokracie s vládnutím prostřednictvím našich volených zástupců, kteří nám umožňují si vozit zadky jejich prostřednictvím v luxusních automobilech?

Někteří teoretikové praví, že význam a smysl národních i nadnárodních vlád postupně zcela zanikne a bude nahrazen vládou nadnárodních monopolů, že svět už dnes vlastně řídí spíše průmyslové, obchodní a finanční korporace, které se z pochopitelných důvodů snaží vyjít s těmi podivíny z právě vládnoucí strany v té které zemi tak, aby až tato vláda padla, existence a obchody korporací nebyly nijak narušeny. Vypadá to docela pravděpodobně, naši politikové stejně netouží po ničem jiném, než aby příliv cizího kapitálu a zahraničních vlastníků našich firem i nových jimi postavených továren nám všem blahobyt zaručiti ráčil. Protože naši zvolení zástupcové dokáží všechno možné, jen ten blahobyt ne.

Nebo také Home