Dienstbier byl pro rozvědku jako agent nepoužitelný.

Ze svazku s krycím jménem "Konferenciér" podle zpráv Českého rozhlasu vyplývá, že Jiřího Dienstbiera si někdejší vojenská rozvědka vytipovala jako takzvanou krycí adresu, tedy člověka, který má za úkol přeposílat tajnou poštu špiónů. Z dokumentů je ale patrné, že v jeho případě nešlo o vědomou spolupráci.

"Já o ní (spolupráci) vůbec nic nevím. Pro mě je to blbost. Vy říkáte, že je to z generálního štábu, tam už si vůbec nedovedu představit, co mohlo koho vůbec napadnout mě někam zařadit jako potenciální subjekt spolupráce, protože nic takového nemohlo nikdy přijít v úvahu. Já mám jednu obrovskou výhodu, že od dětství jsem nesnášel jakékoliv fízly," prohlásil v reakci na tyto zprávy Jiří Dienstbier.
"Bylo mi řečeno, že v roce 1962 mě generální štáb vedl jako nějakého kandidáta, ani nevím na co. Já o tom nic nevím. V tomto roce jsme přišel z vojny a byl jsem znechucen tím, že trvala dva roky," uvedl v rozhovoru pro deník Právo.

Podívejme se na jeho velmi spletitou životní dráhu: v letech 1955-1960 vystudoval žurnalistiku na FF UK v Praze. Přitom už od roku 1958 pracoval jako zahraničně politický redaktor a komentátor Čs. rozhlasu. Aby mohl dostudovat a nastoupit na toto místo, vstoupil v roce 1958 ještě jako student do Komunistické strany Československa. V Čs.rozhlase pracoval až do roku 1969 jako korespondent pro Dálný východ (1964 - 1967) a jako zahraniční zpravodaj v USA (1968 - 1969).

Členem KSČ byl dvanáct dlouhých let (1958 - 1969). V roce 1968 zřejmě politicky procitl či spíše usoudil, že je čas budovat socialismus s lidskou tváří. Stal se jedním z předních účastníků demokratizačního procesu v Československu, v srpnu 1968 se významně podílel na protiokupačním vysílání pražského rozhlasu.

Následoval vyhazov z řad KSČ a ze Svazu novinářů. Po propuštění z rozhlasu nesměl publikovat a pracoval jako dokumentátor projektového ústavu, později jako topič. Podepsal Chartu 77 (od 1.1.1977), stal se zakládajícím členem VONS (27.4.1978) a letech 1979-1982 byl vězněn za "podvracení republiky".

V listopadu 1989 byl spoluzakladatelem a krátce nato i tiskovým mluvčím Občanského fóra. 1989-1992 ministr zahraničních věcí, 1990-1992 místopředseda vlády ČSFR, 1990-1992 poslanec SL FS za OF, posléze za Občanské hnutí. 1993-1995 předseda liberální strany Svobodní demokraté, od roku 1998 pracoval jako zvláštní zpravodaj OSN pro země bývalé Jugoslávie, od srpna 1998 je českým velvyslancem se zvláštním posláním.

Stávající funkce a aktivity: zakladatel (1994) a předseda Rady pro mezinárodní vztahy (veřejné nevládní sdružení, které vytváří prostředí pro společné přemýšlení o evropských a globálních souvislostech naší existence). Člen International Press Institute, New York Academy of Sciences, Commission on Global Governance. Osobní zástupce prezidenta republiky ve skupině 16 hlav států nebo vlád pro multilaterální spolupráci a reformu OSN (1994-2000). 1998-2001 Zvláštní zpravodaj Komise pro lidská práva OSN pro FR Jugoslávii, Bosnu a Hercegovinu a Chorvatsko.

Doktor honoris causa Burgundské University, Dijon, Francie. Hostující profesor: Claremont Graduate University, Kalifornie 1997-1998; Chapel Hill, Severní Karolina 1999; Karlova Universita, Praha 2001 a 2003; Brown University, Rhode Island 2003. Člen akademického senátu Vysoké školy mezinárodních a veřejných vztahů, Praha.

V roce 2007 se pokoušel kandidovat v prezidentských volbách s podporou ČSSD a KSČM, nakonec to vzdal (viz starší článek Dienstbier se zase drápe na Hrad). V senátních volbách 2008 byl Jiří Dienstbier zvolen jako nestraník na kandidátce ČSSD do Senátu na Kladensku. Je předsedou senátního Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. Vrátil se tak jako senátor ke svým starým druhům z KSČ, kteří dnes v ČSSD nebo v KSČM bojují za lepší socialistický zítřek nás všech.

O svém socialistickém cítění Jiří Dienstbier řekl: "...mně je od dětství vlastní sociální cítění. A to přitom jsem synem pana primáře. Vždycky jsem měl zájem na tom, abych nebyl jakési výjimečné dítě, které má výhody oproti někomu jinému. Říkal jsem, že mám sociální cítění ne proto, že jsem vybíral popelnice, ale proto, že jsem do nich házel svou svačinu, protože s celou třídou jsem se rozdělit nemohl..."
28.4.2010 10:05 [Trvalá adresa tohoto článku.]

Některé odkazy na cizí zdroje nemusí být s ohledem na časový odstup funkční.