Translate this page...

"Kdy zkrachuje eurozóna?" se ptá se český prezident, ekonom a profesor Vysoké školy ekonomické v článku, který byl uveřejněn dnes v časopise Ekonom. Text článku je k dispozici také na osobních stránkách Václava Klause. A ve své odpovědi na tuto poněkud dramatickou otázku říká:

"...projekt eurozóny, resp. projekt vytvoření společné evropské měny, už dávno zkrachoval, nebo – jemněji řečeno – nepřinesl efekty, které od něho byly očekávány. Zemím, které byly ochotny vzdát se své desetiletí či staletí existující vlastní měny, byl tento projekt prezentován jako nesporný ekonomický přínos. Byly publikovány rozsáhlé – bohužel tendenční a proto kvazivědecké – studie, které slibovaly, že společná evropská měna přispěje k urychlení ekonomického růstu a ke snížení inflace a které zdůrazňovaly zejména to, že budou členské země této měnové zóny – podstatně více než tomu bylo v minulosti – chráněny před jakýmikoli nepříjemnými vnějšími ekonomickými poruchami.

Nic takového, jak je naprosto evidentní, nenastalo. Po vzniku eurozóny se ekonomický růst jejích členských zemí ve srovnání s předcházejícími dekádami ještě dále zpomalil a došlo k dalšímu zvětšení mezery mezi tempem ekonomického růstu těchto zemí a dalších významných ekonomických center světa jakými jsou USA, Čína a další země jihovýchodní Asie, řada rozvojových zemí ve všech světadílech, ale i středo a východoevropské země, které členy eurozóny nejsou."

Václav Klaus se ale nedomnívá, že se společná eurozóna v dohledné době rozpadne: "Do existence společné evropské měny jako tmelícího prvku k supranacionalitě směřující Evropské unie bylo nainvestováno tolik politického kapitálu, že v – pro mne představitelné – budoucnosti určitě opuštěna nebude. Bude pokračovat, ale za nesmírně vysokou cenu, kterou budou platit občané zemí eurozóny (ale zprostředkovaně asi i další Evropané, tedy i ti, kteří doma eurem neplatí a ponechali si svou vlastní měnu). Touto cenou bude – což je na jednoho člověka špatně vyčíslitelná položka – dlouhodobé zpomalování ekonomického růstu, které bude evidentní ekonomickou ztrátou vůči našemu potenciálu i vůči vývoji v dalších zemích světa. Cenou dále bude – snadněji viditelné – narůstání objemu finančních transferů, které budou muset být posílány zemím eurozóny s největšími ekonomickými a finančními problémy."

Možná se ale Václav Klaus mýlí, když v závěru článku říká: "Určitě jsme proto – jako Česká republika – neudělali žádnou chybu, že jsme do eurozóny ještě nevstoupili." Při pohledu na stav českých veřejných financí obtížených obřím státním dluhem si totiž musíme klást otázku: kdo nám, nečlenům eurozóny, pomůže, až budeme "na hrnci" podobně jako Řecko. Bude evropská komise k České republice stejně "dobrotivá" a ochotná nám alespoň částečně pomoci ve snaze zachránit Euro nebo nás rovnou hodí přes palubu směrem k "záchranné lodi" Mezinárodního měnového fondu? Jednu "výhodu" ale máme: v případě nutnosti vyhlásit státní bankrot nebudeme muset odstupovat od Eura.

Jak takový státní bankrot probíhá popisuje Martin Konečný na příkladu Argentiny v článku Argentinské souvislosti. Pokud máte nějaké peníze v bance v korunách, připravte se na hlavní událost takového státního bankrotu: devalvaci měny. Můžete tedy začít přemýšlet, do které zahraniční banky peníze převést a do jaké měny. Dolar? Klesající Euro asi ne. Snad švýcarský frank? Inu, vyberte si raději sami, v tomhle vám neporadím. Poněkud zábavné bude, když devalvaci koruny bude muset vyhlásit vláda vedená pantátou Paroubkem podporovaná komunisty. Pamětníci si jiste vzpomenou na komunistickou měnovou reformu spáchanou v roce 1953.
22.4.2010 10:30 [Trvalá adresa tohoto článku.]

Některé odkazy na cizí zdroje nemusí být s ohledem na časový odstup funkční.