Optimistický pohled na budoucnost EU.

Včera jsem před vámi předestřel několik mých hrůzostrašných vizí o budoucnosti Euroasie přebudované do multikulturního superstátu, který jsem si dovolil nazvat Spojené státy Evropské a to až do vize občanské interní války. Dnes se pokusíme si představit optimistickou představu, jak by se mohla tato nová supervelmoc v budoucnu vyvíjet.

Toto nové mnohonárodní státní seskupení již dnes před svým skutečným vznikem řeší základní problém: společnou řeč ano či ne? Samozřejmě není možné, aby se tento babylon nejméně 22 základních národních jazyků zrušil a zavedla se například pouze angličtina, i když je v současné době nejčastěji používaným jazykem zejména při jednáních unijních vrcholných představitelů a úředníků. Po razantním rozšíření Evropské unie, ke kterému došlo v letech 2004 a 2007, musí být totiž tlumočeno a překládáno do dvaceti tří jazyků, neboť jazyk každého členského státu je tzv. jazykem úředním a pracovním. Z tohoto pohledu jsou resp. měly by být na stejné úrovni angličtina, bulharština, čeština, dánština, estonština, finština, francouzština, irština, italština, litevština, lotyština, maďarština, maltština, němčina, nizozemština, polština, portugalština, rumunština, řečtina, slovenština, slovinština, španělština, švédština. S tímto jazykovým babylonem se EU potýká jen s velkými obtížemi a řada často i základních dokumentů a nařízení EU je vydávána většinou jen v angličtině a často také v němčině i francouzštině s výmluvou na trvalý nedostatek kvalifikovaných překladatelů. Kromě toho se na překládání a přímé tlumočení při jednáních orgánů unie vydávají nemalé finanční prostředky.

Jak konstatoval německý týdeník Der Spiegel (č. 7/2005), "zcela bez usnesení Evropské rady a bez hlasování v Parlamentu se stala angličtina dominantním jazykem v evropském hlavním městě" neboť "eurokracie se potichu dohodla na vůdčím jazyku kontinentu".
Toto jednoduché, spontánní a neoficiální, přesto však většinou respektované řešení, však může mít do budoucnosti své úskalí. Der Spiegel přinesl také názor odborníka na ústavní právo Paula Kirchhofa, který soudí, že přechodem k většinovému používání angličtiny (už dnes hodně přes 50% oficiálních textů vzniká primárně v tomto jazyce) může být narušen princip demokratické účasti občana na veřejném životě, která se uskutečňuje "v jemu důvěrné mateřské řeči".

Pokud budeme v této věci optimisté, stejně to vychází na celunijní přechod na angličtinu, i když právě Britové nejsou tím národem, který by směřování k federální Evropě nějak výrazně fandili. Odpověď, proč se ta angličtina tak velmi rozšířila nejen na území států EU, není jednoduchá. Někteří Různí odborníci se velice rozcházejí jak v názorech, proč neustále stoupá celosvětové používání angličtiny a proč se prosazuje právě tento jazyk.

"Dramatické rozšíření angličtiny po celém světě je náhoda," konstatuje profesor David Crystal. "Nemá to nic společného s údajnou jednoduchostí angličtiny či s tím, že prý angličtina nemá gramatiku. Je to nesmysl. Je sice pravda, že anglická slova se neskloňují, to ale neznamená, že je lehčí naučit se anglicky než naučit se německy nebo latinsky. Jen řekněte, že anglická větná skladba je jednoduchá, autorům nejmodernější Zevrubné mluvnice anglického jazyka - ta kniha váží dva a půl kilogramu. Je záhadou, proč se angličtina tak rozšířila, vzhledem ke svému složitému pravopisu."
Pan profesor je tak trochu humorista. Je jisté, že na tom má zásluhu dávný britský kolonialismus, expanze anglicky hovořících dobyvatelů Nového světa do Ameriky a dnešní existence USA jako světové velmoci zejména ve vědě, technice a popkultuře. Přitom angličtina není nejpoužívanějším světovým jazykem. Z celkového počtu cca 6 miliard obyvatel světa používalo podle statistiky z roku 1998 čínštinu 17,1%, angličtinu 8,3%, hindštinu 7,9%, španělštinu 6,8%, ruštinu 4,7%, arabštinu 3,9% a dnes to bude velmi podobné.

Jak konstatoval německý týdeník Der Spiegel (č. 7/2005), "zcela bez usnesení Evropské rady a bez hlasování v Parlamentu se stala angličtina dominantním jazykem v evropském hlavním městě" neboť "eurokracie se potichu dohodla na vůdčím jazyku kontinentu". Nepochybně v souladu s celosvětovým trendem. Tohle ovšem nevypadá příliš optimisticky pro češtinu, i když se zdá, že mladá generace svůj mateřský jazyk považuje docela právem za diskvalifikující ji v konkurenci s nastupujícími vrstevníky ze států, kde je angličtina jazykem mateřským. Pokrok je pokrok a tak se jistě během několika desítek let dostane čeština do pozice takové velštiny či ještě spíše keltštiny, která dnes bojuje o to, aby byla uznána jako jeden z oficiálních úředních unijních jazyků.
(Pramen k této problematice)

To by pro dnešek stačilo, jsem zcela vyčerpán a jdu sázet kedlubny, růžičkovou kapustu a cukiny. Možná budu v úvahách o budoucnosti EU pokračovat i zítra, pokud mě nenapadně něco záživnějšího.
8.5.2009 11:00 [Trvalá adresa tohoto článku.]

Některé odkazy na cizí zdroje nemusí být s ohledem na časový odstup funkční.