Rasismus je zcela přirozený jev.

V přírodě, jejíž jsme nedílnou součástí, to funguje tak, že všechna živá stvoření jsou organizována v tlupách (opice), stádech (bůvoli, jeleni, prasata), hejnech (slepice, holubi, vrány) nebo dokonce v organizovaných celcích jako kmeny, národy, státy (mravenci, včely, lidi). Každá taková skupina ctí jeden zákon: všichni jsme stejní a bílé vrány je třeba zlikvidovat. Čili se brání přítomnosti takových jedinců, kteří se nějak výrazně odlišují od ostatních. A poměrně dost v tomto směru hraje barva peří, kožichu či holé kůže. Jakákoliv větší či dokonce nápadná odlišnost je ostatním příslušníkům takového společenství nepříjemná nebo ji zcela fyzicky nesnáší. Lidé, mající na rozdíl od ostatních příslušníků zemského tvorstva poněkud větší a schopnější mozek, si tento povrchní pohled na odlišnost rozšířili i o různost v názorech, vyznáních a ve víře či v odmítání onoho či jiného věrozvěsta či dokonce boha.

Po jistou, neznámo jak dlouhou dobu se to, co bylo později nazváno jistými "vědci" rasismem, na naší milé matičce zemi nevyskytovalo. Jednotlivé kmeny a národy žily díky nedostatku veřejné dopravy zcela odděleně, v Evropě byl černoch za naprostého exota chovaného nezřídka v kleci jako zvláštní druh divokého tvora a o šikmookých lidech se vyprávěly jen pohádky. Že existují i lidé jiných barev se vědělo jen z nejistých zprávách šílených cestovatelů, tedy těch, kteří nebyli kdesi ve vzdálených exotických zemích zabiti nebo dokonce snědeni.

Jeden národ, který se způsobem života a víry dost podstatně odlišoval od ostatních zejména pak v Evropě, byli židé. Protože oni byli těmi prvními imigranty sice rozptýlenými po celém tehdy známém světě, ale žijícími v komunitách či ghetech. Později se k nim přidali i lidé s ještě tmavší pletí, kterým se v dávných dobách říkalo cikáni (gitano, gipsy, bohémiens), kteří podle ne zcela ověřených pramenů přišli z daleké Indie, kde údajně patřili mezi opovrhovanou kastu.

Ta odlišnost je věc zapeklitá. Lidé obecně na celém světě se více či méně bojí každého, který se od nich, domácích, nějak odlišuje. Ještě i dnes, když půjdete někde například v Číně po tržišti, budete tam málem považován za "bílého ďábla" a i když na vás budou milí jako na vítanou atrakci, nebudete tam jaksi zapadat. Běžný, tak zvaný "obyčejný" občan je rád, když se potkává s lidmi, kteří vypadají jako on, chovají se jako on a zachovávají jistá ustálená tradiční pravidla obecného soužití. Často k tomu i patří navštěvování společného chrámu pro uctívání společné víry, což u nás v Česku dávno pominulo a pěstuje se jen zcela výjimečně.

Náš občan není ve své podstatě rasista a pokud se tak navenek projevuje, jedná se spíše o xenofobii, strach z neznámého, strach z cizinců. Je to strach z těch, kteří přicházejí a chovají se tak nějak odlišně, strach z toho, že zaberou naše místo, že jsou aktivnější a podnikavější než my usedlí a zkostnatělí. Přitom máme ty "naše" Vietnamce docela rádi, alespoň pokud nám prodávají zeleninu nebo laciné nezdaněné a neproclené oděvy a naše děti či vnuci si s nimi docela rozumí, protože mluví stejným jazykem. Zdá se, že nekradou a nepřepadávají nás po ulicích, i když nejasně tušíme, že se řada z nich zabývá pěstováním, výrobou a distribucí měkkých i tvrdých drog, které možná prodávají právě před školou, do které naši potomci chodí. Také si myslíme, že už jich je tady dost a že by měli ti další raději zůstat doma. Máme docela rádi "naše" Ukrajince, protože zastanou kdejakou hrubou práci, do které se nám nechce a dokonce si je i najmeme pro práci na naší zahradě či opravě domu. Nevadí nám ani když sedí v pokladně samoobsluhy nebo pomáhají někde v nemocnici či makají v nějaké továrně. S takovým malým podezřením ale sledujeme příchod Mongolů, je to možná nějaký atavismus po předcích, kteří se obávali jejich síly a krutosti, když si chtěli přisvojit tehdy známý svět.

Nelíbí se nám ale, když všichni tihle přistěhovalci přicházejí o práci a zůstávají náhle mezi námi bez prostředků a sledujeme v obavách, že se v rámci pudu sebezáchovy dají na dráhu zločinu. Inu není nad život v tradiční venkovské vesnici, kde se všichni znají, kde každý ví před kým být na pozoru, kdo je blázen a kdo násilník a kdo dobrý soused, který pomůže v nouzi. Město, to je ale něco docela jiného. Je to něco jako džungle a ta bývá nebezpečná.

Jen ty cikány (jak jim říkají v Německu) moc nemusíme, u nás se jedná většinou o Romy (skupina žijící převážně ve východní Evropě), jen s nimi máme problémy a oni s námi. Nejprve jsme se pokoušeli je více méně přinutit k asimilaci, což se nepovedlo, protože jen malá část z nich se chtěla zbavit toho svého docela veselého života v uzavřené komunitě. Po převratu jsme je naopak začali přesvědčovat, že je třeba, aby si zachovali svoje zvyky a způsoby. Dnes se je pokoušíme bezúspěšně integrovat či spíše rozptýlit rušením jejich ghet, která se díky podnikání s nemovitostmi a rodinné soudržnosti vytvoří okamžitě zase někde jinde. Jsou nápadní, jsou hluční, jsou prostě jiní a chtějí tak zůstat. Odvykli jsme je díky systému sociálních podpor práci a to se jim líbí. Žijí sice z ruky do huby, ale to jim nevadí. Na slušnou zajímavou a lehkou práci nemají vzdělání, chození svých dětí do školy považují za snahu společnosti jim je sebrat, odtrhnout od rodiny. A tak jsou snadným cílem násilných útoků skrývajících se pod pláštíkem jakési ideologie zvané rasismus. Útoků, které organizují a provádějí nedospělí zbabělci, kteří se chtějí vytáhnout před kamarády, před svými "vůdci".

Pokračoval jsem dnes vlastně ve včerejším článku-dokumentu, ve kterém jsem v závěru naznačil, že cesta vede jedině přes výchovu dětí, které je třeba prakticky odtrhnout od vlivu jejich rodin. Dají nám ale "naši" Romové svoje děti dobrovolně?
23.4.2009 10:40 [Trvalá adresa tohoto článku.]

Některé odkazy na cizí zdroje nemusí být s ohledem na časový odstup funkční.